19 C 211/2022

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudcem Mgr. Milanem Polehlou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 19 450 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 350 Kč za dobu od 15. 5. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 11 100 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 8 699,28 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 929 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 14 901,75 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 14 901,75 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do 14. 5. 2020 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 551,75 Kč za dobu od 15. 5. 2020 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] (dále též„ společnost“) a žalovanou byla dne 23. 5. 2016 uzavřena smlouva o půjčce [číslo] na jejímž základě společnost žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit za poskytnutí peněžních prostředků úrok ve výši 2 100 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč, a to v 58 týdenních splátkách ve výši 450 Kč. Žalovaná zaplatila na svůj dluh pouze 6 650 Kč. Žalobkyně požaduje kromě dlužné jistiny ve výši 14 901,75 Kč a poplatků ve výši 4 548,25 Kč dále úrok ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny za dobu od 4. 7. 2017 do zaplacení, který za dobu do 6. 12. 2019 kapitalizovala částkou 8 699,28 Kč, a dále úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny za dobu od 11. 7. 2017 do zaplacení, který za dobu do 6. 12. 2019 kapitalizovala částkou 2 929 Kč. Pohledávka za žalovanou ze smlouvy byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019. Žalovaná po postoupení pohledávek na žalobkyni již neuhradila ničeho.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi žalovanou a společností [právnická osoba] byla dne 23. 5. 2016 uzavřena smlouva o půjčce [číslo] na jejímž základě společnost [právnická osoba] poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto peněžní prostředky spolu s úrokem ve výši 2 100 Kč, s poplatkem za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a s poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč (celkem tedy částku 26 100 Kč) splatit v 58 týdenních splátkách ve výši 450 Kč, přičemž první splátku byla žalovaná povinna zaplatit nejpozději 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy a každou následující splátku až po poslední vždy nejpozději do konce následujícího týdenního období. Podpisem smlouvy žalovaná potvrdila, že od věřitele převzala v hotovosti peněžní prostředky (smlouva o půjčce [číslo]). Žalovaná zaplatila podle tvrzení žalobkyně celkem částku ve výši 6 650 Kč.

4. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalované splácet úvěr, právní předchůdce žalobkyně provedl hodnocení žalované dle údajů o jejích příjmech a výdajích. V tomto směru bylo v žalobkyní předložené formulářové listině nazvané karta zákazníka vyplněno, že žalovaná žije v nájmu, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, je zaměstnaná jako uklízečka. Její měsíční příjmy představuje mzda ve výši 7 227 Kč a další příjmy ve výši 2 500 Kč, měsíční výdaje činí 6 000 Kč (2 500 Kč nájem/inkaso, 3 500 Kč výdaje na domácnost). V části nazvané dokumenty k ověření jsou uvedeny výplatní pásky a pracovní smlouva/ŽL (karta zákazníka ze dne 23. 5. 2016). 5. [právnická osoba] pohledávku za žalovanou ze smlouvy o půjčce postoupila na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019, seznam postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky včetně podacího lístku). <i>6. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.</i> <i>7. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 8. Nejprve se soud zabýval aktivní legitimací žalobkyně. Pohledávku za žalovanou ze smlouvy o půjčce [číslo] postoupila společnost [právnická osoba] žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 uzavřené mezi společností [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem ve smyslu § 1879 a násl. o. z. Postoupení bylo soudu doloženo smlouvou o postoupení pohledávek, přičemž žalované byla změna v osobě věřitele oznámena společností [právnická osoba] dopisem ze dne 6. 12. 2019. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.

9. Ačkoliv na předložené smlouvě o půjčce je podpis obou smluvních stran, soud nicméně shledal, že smlouva je neplatným právním jednáním podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., neboť s ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost právního předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána věřiteli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. To právní předchůdce žalobkyně nesplnil a tomu odpovídá i výsledek, byť žalovaná svůj dluh z počátku splácela.

10. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z informací získaných od žalované v kartě zákazníka ze dne 23. 5. 2016 a tyto informace ověřil oproti dokladům vyžádaným od žalované. Mezi takové doklady pak patří zejména výplatní pásky, pracovní smlouva a nájemní smlouva (tvrzení žalobkyně). Žalobkyně však nevylíčila rozhodné skutečnosti, když nepopsala, jaká konkrétní zjištění vypovídající o úvěruschopnosti žalované její právní předchůdce učinil, na základě jakých důkazů (potvrzení, prohlášení, výpisů) a jak je vyhodnotil. Žalobkyně pouze tvrdila, že její právní předchůdce údaje zjištěné od žalované ověřil doklady předloženými žalovanou, které jsou zaznamenány v listinách nazvaných karta zákazníka, neuvedla však, kterými konkrétními listinami její právní předchůdce prověřil tu kterou konkrétní položku příjmů či výdajů uvedenou v kartách zákazníka. Co se týče příjmů, dle karty zákazníka měla žalovaná kromě mzdy mít i další příjem, z karty zákazníka však nevyplývá, o jaký druh příjmu by se mělo jednat a kdo je jeho poskytovatelem. Žalobkyně pak v tomto směru neposkytla soudu žádné tvrzení. Co se týče výdajů, z karty zákazníka se podává, že žalovaná v době uzavírání smlouvy žila v nájmu, nájemní smlouva však nebyla po žalované vyžadována a rovněž tak doklady prokazující výši nákladů na bydlení. Provedeným dokazováním pak bylo dále zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně si žádným způsobem neověřoval, zda žalovaná prochází registry dlužníků (např. NRKI, registr SOLUS apod.), kdy se pouze spokojil s tvrzením žalované, že nemá žádné další půjčky či úvěry u jiných poskytovatelů. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Pouhé vyplnění údajů do formuláře, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány a ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě dostatečných informací. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Spokojil-li se právní předchůdce žalobkyně s nedoloženými prohlášeními žalované o jejích osobních a majetkových poměrech, nedostál povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

11. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

12. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti věřitele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti), je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

14. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

15. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

16. Lze tedy uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy o půjčce. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti, a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovaná obdržela při podpisu smlouvy o půjčce v hotovosti částku 15 000 Kč, právnímu předchůdci žalobkyně uhradila celkem částku 6 650 Kč. Po postoupení pohledávky na žalobkyni již žalovaná nezaplatila ničeho. Žalované tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni, na kterou pohledávka za žalovanou přešla, částku ve výši 8 350 Kč (15 000 Kč – 6 650 Kč), k jejíž zaplacení soud žalovanou zavázal.

17. Příslušenství sdílí osud věci hlavní, a proto může být žalobkyni přiznán nárok na úrok z prodlení výhradně z částky 8 350 Kč, když v tomto rozsahu byla žaloba důvodná. Jelikož v daném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti a splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena, je nezbytné v daném případě vyjít z úpravy obsažené v § 1958 odst. 2 o. z., tedy za den splatnosti je proto třeba považovat den, kdy uplynula lhůta bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem požádán o plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), přičemž za takovou výzvu nelze považovat určení splatnosti v neplatné smlouvě.

18. Žalovaná byla k úhradě dlužné částky vyzvána výzvou k plnění ze dne 7. 5. 2020, která byla předána k poštovní přepravě dne 10. 5. 2020 a podle § 573 o. z. byla žalované doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. dne 13. 5. 2020. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky nejpozději do 14. 5. 2020. Žalovaná na výzvu nijak nereagovala, ode dne následujícího se tedy ocitla v prodlení a žalobkyni vzniká od 15. 5. 2020 nárok na úroky z prodlení v zákonné výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (tj. 10 %). Žalobkyně se domáhala zaplacení úroku z prodlení pouze ve výši 8,05 % ročně, soud proto (vázán jejím návrhem) zavázal žalovanou k zaplacení úroku z prodlení v žalobkyní požadované nižší výši, avšak až od 15. 5. 2020 a pouze z částky 8 350 Kč, na kterou žalobkyni podle výsledku dokazování vzniklo právo.

19. Soud tedy zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 8 350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 350 Kč za dobu od 15. 5. 2020 do zaplacení a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl.

20. Z hlediska nákladového výroku soud podotýká, že ve věci byla úspěšnější žalovaná, když úspěch žalobkyně je dán poměrem přiznané částky 9 818,41 Kč (8 350 Kč + úroky z prodlení kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 1 468,41 Kč) a částky odpovídající celému předmětu řízení 43 491,19 Kč (19 450 Kč + příslušenství kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 24 041,19 Kč), vyjádřeným v procentuální výši 23 %. Úspěch žalované tak představuje 77 %, jíž by tak svědčilo právo na náhradu 54 % (77 % - 23 %) nákladů řízení. Soud nicméně z obsahu spisu žádné náklady žalované nezjistil, a proto žádné z účastnic náhradu nákladů řízení nepřiznal (ust. § 142 odst. 2 o. s. ř.).

21. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. jsou povinnosti v rozsudku uložené splatné do tří dnů od právní moci rozsudku.