19 C 211/2023

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudcem Mgr. Milanem Polehlou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 19 640 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 540 Kč, a to ve splátkách po 730 Kč měsíčně, splatných vždy do posledního dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku a pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť jedné splátky.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 5 100 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 500 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 19 640 Kč od 22. 7. 2023 do zaplacení.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni 40 % nákladů řízení, tedy částku ve výši 903,20 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.</b> 1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 19 640 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 19 640 Kč od 22. 7. 2023 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 500 Kč, a to z titulu nesplaceného úvěru poskytnutého žalobkyní žalovanému na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 21. 6. 2023. Dle uvedené smlouvy žalobkyně žalovanému poskytla dne 21. 6. 2023 finanční prostředky ve výši 16 000 Kč, které mu zaslala na jeho bankovní účet. Žalovaný se zavázal finanční prostředky spolu s poplatkem ve výši 3 640 Kč žalobkyni vrátit do 21. 7. 2023, což však neučinil.

2. Žalovaný k žalobě uvedl, že nárok uplatněný žalobkyní neuznává, neboť je dle jeho názoru neplatná pro rozpor s dobrými mravy, když především poukázal na nepřiměřenou výši sjednaného poplatku, který ve skutečnosti představuje úrok. Dále uvedl, že od data podání žaloby zaplatil žalobkyni dvě splátky ve výši 730 Kč, tj. celkem 1 460 Kč, a požádal soud o možnost doplatit jistinu ve splátkách po 730 Kč.

3. Soud po provedeném dokazování učinil závěr o skutkovém stavu, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 21. 6. 2021 smlouvu o zápůjčce, na základě které mu poskytla bankovním převodem finanční prostředky ve výši 16 000 Kč a žalovaný se je zavázal splatit společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 3 640 Kč, a to do 21. 7. 2023 (smlouva o zápůjčce). Částka 16 000 Kč byla žalovanému připsána na účet č. [bankovní účet] dne 21. 6. 2023 (výpis z účtu žalobkyně). Ještě před uzavřením smlouvy o zápůjčce se žalovaný zaregistroval na internetových stránkách žalobkyně, kde si dle vlastní volby nastavil dostupné parametry (výše zápůjčky a její splatnost). Následně vyplnil na webové stránce žalobkyně formulář, do kterého zadal své osobní údaje. Tímto učinil návrh na uzavření smlouvy o zápůjčce a potvrdil, že se seznámil se zněním smlouvy a všeobecných obchodních podmínek. Smlouvu o zápůjčce žalovaný podepsal elektronicky připsáním PIN kódu, který mu byl zaslán žalobkyní na žalovaným uvedené telefonní číslo (smlouva o zápůjčce, všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba], [anonymizováno]).

4. Žalovaný žalobkyni uhradil celkem 1 460 Kč, dne 22. 8. 2023 částku 730 Kč a dne 30. 9. 2023 rovněž částku 730 Kč, obě platby byly odeslány z účtu společnosti [právnická osoba] (potvrzení o platbě), s níž žalovaný uzavřel mandátní smlouvu, jejímž předmětem je splátková likvidace nevyplacených peněžních závazků vůči věřitelům žalovaného (mandátní smlouva).

5. Co se týče prověřování úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru, žalobkyně v žalobě tvrdila, že si vyžádala od žalovaného informace ohledně jeho rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, resp. případně nahlédnutím do relevantních databází. Poskytnuté informace byly žalobkyní vyhodnoceny a zaevidovány do zákaznické karty žalovaného. K těmto svých tvrzením však nepředložila žádné důkazy. Na následnou výzvu soudu, jakým způsobem byla prověřena úvěruschopnost žalovaného, uvedla, že k prověření úvěruschopnosti žalovaného nebude doplňovat žádná skutková tvrzení. <i>6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta 1., je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>9. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněným bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co po právu měl plnit sám.</i> <i>10. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.</i> 11. S ohledem na popsaný skutkový stav má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného) na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, respektive v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo z jiných zdrojů. Uvedená povinnost k posouzení bonity spotřebitele, tedy schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je zákonem uložená poskytovateli úvěru, tedy žalobkyni jako společnosti, jež úvěr poskytla pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak jako poskytovatel úvěru neučinil. Spotřebitelský úvěr za dané situace měl být poskytnut pouze v případě, že z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský splácet. Toto však žalobkyně v daném případě nesplnila. Takový zákonný postup představuje posílení principu zodpovědného úvěrování a cílené ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy úvěry jsou poskytovány s cílem jejich nesplacení, dokonce s cílem dosáhnutí zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s tím, že dlužník nebude pravděpodobně ani schopen poskytnutý úvěr splatit (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru).

12. V téže souvislosti je třeba konstatovat, že české spotřebitelské právo je ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru mimo jiné transponovanou směrnicí číslo 2008 /48/, kde se v článku 8 odst. 1 věta první stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele a pokud je to nezbytné na základě vyhledávání v příslušné databázi. V čl. 23 směrnice číslo 2008 /48/ se dále stanoví, že členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

13. Přesto, že přesný postup při ověřování úvěruschopnosti spotřebitele není nijak zákonem o spotřebitelském úvěru, ani transponovanou směrnicí číslo 2008 /48/, stanoven, je zřejmé, že poskytovatel úvěru je povinen vždy řádně, se všemi znalostmi profesionála a s péčí řádného hospodáře prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Žalobkyně si měla veškeré údaje týkající se finanční a majetkové situace spotřebitele řádně ověřit, a to zejména předložením potřebných listin, jako např. výpisem z účtu, pracovní smlouvy, mzdového výměru, dokladu o nákladech na bydlení atd. a nikoliv spoléhat jen na tvrzení spotřebitele, které může být úmyslně, či neúmyslně zkresleno jeho subjektivním vnímáním. Žalobkyně však v tomto řízení neprokázala, že by tuto svou povinnost splnila, když na výzvu soudu, aby sdělila, jakým konkrétním způsobem postupovala při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, neboť v rámci žaloby tato tvrzení absentovala, reagovala pouze sdělením, že k prověření úvěruschopnosti žalovaného nebude doplňovat žádná skutková tvrzení.

14. Byť si je soud vědom toho, že § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. naznačuje, že by nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti mělo být stiženo toliko relativní neplatností právního jednání, je nezbytné s ohledem na ústavně konformní a eurokonformní výklad dovodit, že se jedná ve skutečnosti o neplatnost absolutní (např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019), k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti přitom v daném případě způsobuje neplatnost smlouvy v celém rozsahu, neboť zmíněná vada nezkoumání úvěruschopnosti se netýká toliko části právního jednání, kterou by bylo možno od ostatního obsahu oddělit.

15. Jestliže je smlouva neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by odvozovala z úvěru založeného smlouvou. Žalobkyni proto nebylo možné přiznat žalovanou dlužnou částku, jakož ani požadované příslušenství.

16. Při závěru o neplatnosti smlouvy je nicméně s ohledem na zásadu iura novit curia třeba právní poměr mezi žalobkyní a žalovaným posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalovaného dle § 2991 odst. 1 o. z., spočívající v tom, že žalovaný obdržel od žalobkyně částku 16 000 Kč náležející žalobkyni, aniž by pro takovou platbu existoval (platný) právní důvod. Došlo tak k naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení spočívajícího v získání majetkového prospěchu plněním bez právního důvodu (§ 2992 odst. 2 o. z.). Z dokazování vyplynulo, že žalovaný poskytl žalobkyni celkově částku 1 460 Kč, která měla sloužit jako platba splátek; jelikož je však smlouva neplatná, je nezbytné tuto částku použít na snížení bezdůvodného obohacení, pročež tak žalovaný žalobkyni dluží 14 540 Kč (16 000 Kč mínus 1 460 Kč).

17. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

18. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na zaplacení částky 14 540 Kč coby poskytnuté jistiny, nikoliv však již nárok na poplatek a náklady spojené s uplatněním pohledávky. Na úrok z prodlení žalobkyni nárok rovněž nevznikl, neboť žalovaný se doposud nedostal do prodlení; pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu zápůjčky, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti„ v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že žalovaný požádal soud o možnost dlužnou jistinu splatit ve splátkách po 730 Kč, soud v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. povolil žalovanému plnění ve splátkách s tím, že nezaplacením některé ze splátek se stává splatným celý zůstatek dluhu.

19. S ohledem na uvedené uložil soud žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 540 Kč (výrok I.) a ve zbylém rozsahu, tj. co do částky 5 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 19 640 Kč od 22. 7. 2023 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 500 Kč, soud žalobu pro nedůvodnost zamítl (výrok II.).

20. Ve smyslu § 142a odst. 1 o. s. ř. vzniklo žalobkyni vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, neboť mu ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním žaloby zaslala výzvu k plnění. Protože její úspěch ve věci byl jen částečný, nepřiznal jí soud plnou náhradu nákladů řízení, nýbrž jen v rozsahu 40 %, což odpovídá poměru jejího úspěchu a neúspěchu ve věci (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). Ve vztahu k původně uplatněné částce 20 753,41 Kč (zahrnující jistinu, poplatek, náklady spojené s uplatněním pohledávky a zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni vyhlášení rozhodnutí) činí rozsudkem přiznaná pohledávka 14 540 Kč (přiznaná jistina) 70 %. Při zohlednění neúspěchu žalobkyně v rozsahu 30 % jí přísluší právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 40 % (70 % úspěch – 30 % neúspěch = 40 % náhrada). Účelně vynaložené náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 806 Kč, odměny za zastupování žalobkyně advokátem ve výši 900 Kč (3× 300 Kč dle § 14b odst. 1 bod 2 vyhl. č. 177/1996 Sb. za převzetí a přípravu zastoupení, předžalobní výzvu a návrh na vydání elektronického platebního rozkazu), náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (tj. 3× 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. příslušející ke třem shora uvedeným úkonům právní služby) a 21 % DPH ve výši 252 Kč z odměny a náhrad dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Náhradu nákladů řízení ve výši 903,20 Kč (40 % z 2 258 Kč) je žalovaný povinen dle § 149 odst. 1 o. s. ř. zaplatit k rukám zástupkyně žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok III.).