19 C 224/2022

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudcem Mgr. Milanem Polehlou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 8 525 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 800 Kč za dobu od 24. 1. 2019 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 3 725 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 497,07 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 745,97 Kč, úroku ve výši 28 % ročně z částky 4 800 Kč za dobu od 15. 6. 2018 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 800 Kč za dobu od 15. 6. 2018 do 23. 1. 2019, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> <i>1. Podle § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“), v rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.</i> 2. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení žalované částky s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] (dále též„ společnost“) a žalovaným byla dne 29. 6. 2016 uzavřena smlouva o zápůjčce [číslo] na jejímž základě společnost žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnutí peněžních prostředků úrok ve výši 681 Kč, odměnu za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 1 119 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 925 Kč, a to v 45 týdenních splátkách ve výši 194 Kč. Žalovaný zaplatil na svůj dluh 200 Kč. Žalobkyně požaduje kromě dlužné jistiny ve výši 4 800 Kč a poplatků ve výši 3 725 Kč dále kapitalizovaný úrok ve výši 1 497,07 Kč, úrok ve výši 28 % ročně z dlužné jistiny za dobu od 15. 6. 2018 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 745,97 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny za dobu od 15. 6. 2018 do zaplacení. Pohledávka za žalovaným vyplývající z uvedené smlouvy byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2018.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalobkyně i žalovaný svou neúčast u jednání omluvili. Soud proto projednal věc v nepřítomnosti účastníků v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř.; vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

4. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi žalovaným a společností [právnická osoba], [IČO], byla dne 29. 6. 2016 uzavřena smlouva o zápůjčce [číslo] jejíž nedílnou součástí jsou smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce. Na základě této smlouvy se společnost [právnická osoba] zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto zápůjčku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 3 725 Kč sestávajícím z úroku ve výši 681 Kč, z částky za administrativní činnost ve výši 1 119 Kč a z částky za hotovostní režim splátek ve výši 1 925 Kč (celkem tedy částku 8 725 Kč) splatit v 45 týdenních splátkách ve výši 194 Kč. Podpisem smlouvy žalovaný potvrdil, že od právního předchůdce žalobkyně v hotovosti převzal celou částku zápůjčky (smlouva o zápůjčce [číslo]). Žalovaný však sjednané splátky nehradil řádně a včas, přičemž právnímu předchůdci žalobkyně uhradil pouze částku 200 Kč (tabulka umoření ke smlouvě [číslo]). [právnická osoba], [IČO], následně uzavřela se žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, dle níž byla pohledávka za žalovaným ze smlouvy o zápůjčce postoupena na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2018, seznam postoupených pohledávek). Žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno právním předchůdcem žalobkyně dopisem ze dne 14. 6. 2018 (oznámení o postoupení pohledávky).

5. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, dle tvrzení žalobkyně její právní předchůdce provedl hodnocení žalovaného dle údajů o jeho příjmech a výdajích. V tomto směru byl žalovaný dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty ze dne 29. 6. 2016 a ověřeny doklady uvedenými v části„ ověřené dokumenty“. Žalobkyně pak dále uvedla, že žalovaný byl v době uzavírání smlouvy zaměstnán na plný pracovní úvazek jako skladník, jeho měsíční příjem činil 23 000 Kč, žil s rodiči, neměl vyživovací povinnost k žádné další osobě, neměl úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti. Tyto údaje byly ověřeny pracovní smlouvou, výplatními páskami a doklady SIPO. Žádné relevantní listiny (a to ani karta zákazníka ze dne 29. 6. 2016) však žalobkyní předloženy nebyly. <i>6. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.</i> <i>7. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 8. Nejprve se soud zabýval aktivní legitimací žalobkyně. [právnická osoba], [IČO], pohledávku za žalovaným ze smlouvy o zápůjčce postoupila žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2018 uzavřené mezi [právnická osoba], [IČO], jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem ve smyslu § 1879 a násl. o. z. Postoupení bylo soudu doloženo smlouvou o postoupení pohledávek, přičemž žalovanému byla změna v osobě věřitele oznámena společností [právnická osoba] dopisem ze dne 14. 6. 2018. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.

9. Ačkoliv na předložené smlouvě o zápůjčce je podpis obou smluvních stran, soud nicméně shledal, že smlouva je neplatným právním jednáním podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., neboť s ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost právního předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána věřiteli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. To právní předchůdce žalobkyně nesplnil a tomu odpovídá i výsledek, byť žalovaný svůj dluh z počátku splácel.

10. Žalobkyně v žalobních tvrzeních uvedla, že její právní předchůdce vycházel z informací získaných od žalovaného v kartě zákazníka ze dne 29. 6. 2016 a tyto informace ověřil oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, konkrétně pracovní smlouvou, výplatními páskami a doklady SIPO. Žalobkyně však nepopsala, jaká konkrétní zjištění vypovídající o úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdce učinil, na základě jakých důkazů (potvrzení, prohlášení, výpisů) a jak je vyhodnotil. Žalobkyně pak k důkazu neoznačila ani nepředložila žádné listiny (vyjma karty zákazníka ze dne 29. 6. 2016, kterou sice označila, ale soudu nepředložila).

11. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Pouhé vyplnění údajů do formuláře, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány a ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě dostatečných informací. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Spokojil-li se právní předchůdce žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních a majetkových poměrech, nedostál povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

12. Jednání konaného dne 4. 8. 2022 se pak žalobkyně nezúčastnila, svou neúčast u tohoto jednání omluvila, a při splnění podmínek § 101 odst. 3 o. s. ř. jednání proběhlo v její nepřítomnosti. Žalobkyně se tak sama připravila o možnost být soudem poučena ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o nutnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a označit k prokázání svých tvrzení patřičné důkazy. Soud tedy uzavřel, že v daném případě nebylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně úvěruschopnost žalovaného ověřoval s odbornou péčí tak, jak je vyžadováno zákonem o spotřebitelském úvěru.

13. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

14. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti věřitele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti), je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

15. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

16. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

17. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

18. Vzhledem k tomu, že se v řízení nepodařilo prokázat, že právní předchůdce žalobkyně schopnost žalovaného úvěr splácet zkoumal s odbornou péčí tak, jak vyžaduje zákon, je nutno v tomto směru učinit závěr o absolutní neplatnosti dotčené smlouvy. Z absolutně neplatné smlouvy však nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti, a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejím základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovaný obdržel od právního předchůdce žalobkyně v hotovosti částku 5 000 Kč, právnímu předchůdci žalobkyně uhradil 200 Kč, po postoupení pohledávky na žalobkyni již žalovaný nezaplatil ničeho. Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni, na kterou pohledávka přešla, částku ve výši 4 800 Kč (5 000 Kč – 200 Kč), k jejíž zaplacení soud žalovaného zavázal.

19. Příslušenství sdílí osud věci hlavní, a proto může být žalobkyni přiznán nárok na úrok z prodlení výhradně z částky 4 800 Kč, když v tomto rozsahu byla žaloba důvodná. Jelikož v daném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti a splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena, je nezbytné v daném případě vyjít z úpravy obsažené v § 1958 odst. 2 o. z., tedy za den splatnosti je proto třeba považovat den, kdy uplynula lhůta bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem požádán o plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), přičemž za takovou výzvu nelze považovat určení splatnosti v neplatné smlouvě. Žalovaný byl k úhradě dlužné částky nejpozději do 23. 1. 2019 vyzván výzvou k plnění ze dne 16. 1. 2019, která byla předána k poštovní přepravě dne 17. 1. 2019. Žalovaný na výzvu nijak nereagoval, ode dne následujícího se tedy ocitl v prodlení a žalobkyni vzniká od 24. 1. 2019 nárok na úroky z prodlení v zákonné výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (tj. 9,75 %). Žalobkyně se domáhala zaplacení úroku z prodlení pouze ve výši 8,05 % ročně, soud proto (vázán jejím návrhem) zavázal žalovaného k zaplacení úroku z prodlení v žalobkyní požadované nižší výši, avšak až od 24. 1. 2019 a pouze z částky 4 800 Kč, na kterou jí podle výsledku dokazování vzniklo právo.

20. Soud tedy zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 4 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 800 Kč za dobu od 24. 1. 2019 do zaplacení a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl.

21. Z hlediska nákladového výroku soud podotýká, že ve věci byla úspěšnější žalovaný, když úspěch žalobkyně je dán poměrem přiznané částky 6 163,52 Kč (4 800 Kč + úroky z prodlení kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 1 363,52 Kč) a částky odpovídající celému předmětu řízení 17 931,42 Kč (8 525 Kč + příslušenství kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 9 406,42 Kč), vyjádřeným v procentuální výši 34 %. Úspěch žalovaného tak představuje 66 %, jemuž by tak svědčilo právo na náhradu 32 % (66 % - 34 %) nákladů řízení. Soud nicméně z obsahu spisu žádné náklady procesně nečinného žalovaného nezjistil, a proto žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal (ust. § 142 odst. 2 o. s. ř.).

22. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. jsou povinnosti v rozsudku uložené splatné do tří dnů od právní moci rozsudku.