19 C 229/2021

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudcem Mgr. Milanem Polehlou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované fakticky anonymizováno číslo , číslo , příjmení , anonymizováno pro zaplacení 15 280 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 400 Kč za dobu od 10. 3. 2021 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 8 880 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 13 599,44 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 4 596,91 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 11 767,37 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 11 767,37 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do 9. 3. 2021 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 367,37 Kč za dobu od 10. 3. 2021 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] (dále též„ společnost“) a žalovanou byla dne 6. 1. 2014 uzavřena smlouva o půjčce [číslo] na jejímž základě společnost žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit za poskytnutí peněžních prostředků úrok ve výši 1 680 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 2 400 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč, a to v 58 týdenních splátkách ve výši 360 Kč. Žalovaná zaplatila právnímu předchůdci žalobkyně celkem částku ve výši 5 600 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019. Žalovaná po postoupení pohledávky na žalobkyni již neuhradila ničeho. Žalobkyně požaduje kromě dlužné jistiny ve výši 11 767,37 Kč a poplatků ve výši 3 512,63 Kč dále úrok ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny za dobu od 17. 2. 2015 do zaplacení, který za dobu do 6. 12. 2019 kapitalizovala částkou 13 599,44 Kč, a dále úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny za dobu od 24. 2. 2015 do zaplacení, který za dobu do 6. 12. 2019 kapitalizovala částkou 4 596,91 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, z jednání nařízeného na den 21. 12. 2021 se omluvila. Soud tedy jednal a rozhodl v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).

3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi žalovanou a společností [právnická osoba] byla dne 6. 1. 2014 uzavřena smlouva o půjčce [číslo] na jejímž základě společnost x [právnická osoba] poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto peněžní prostředky spolu s úrokem ve výši 1 680 Kč, s poplatkem za administrativní činnost ve výši 2 400 Kč a s poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč (celkem tedy částku 20 880 Kč) splatit v 58 týdenních splátkách ve výši 360 Kč, přičemž první splátku byla žalovaná povinna zaplatit nejpozději 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy a každou následující splátku až po poslední vždy nejpozději do konce následujícího týdenního období. Podpisem smlouvy žalovaná potvrdila, že od věřitele převzala v hotovosti peněžní prostředky (smlouva o půjčce [číslo]). Žalovaná zaplatila podle tvrzení žalobkyně celkem částku ve výši 5 600 Kč.

4. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalované splácet úvěr, právní předchůdce žalobkyně provedl hodnocení žalované dle údajů o jejích příjmech a výdajích. V tomto směru bylo v žalobkyní předložené formulářové listině nazvané karta zákazníka vyplněno, že žalovaná bydlí v nájmu, má dvě nezaopatřené děti, je zaměstnaná na hlavní pracovní poměr jako uklízečka, jejím zaměstnavatelem je [právnická osoba], [obec]. Její měsíční příjmy sestávají ze mzdy ve výši 15 000 Kč, dalších příjmů ve výši 600 Kč a z přídavků ve výši 1 220 Kč, tj. celkem 16 820 Kč Měsíční výdaje činí 10 700 Kč (6 500 Kč nájem/inkaso, 4 000 Kč výdaje na domácnost a 200 Kč výdaje na telefon). V části nazvané dokumenty k ověření jsou uvedeny výplatní pásky, pracovní smlouva/ŽL a nájemní smlouva (karta zákazníka). Žalobkyně v žalobních tvrzeních uvedla, že poskytnuté údaje od žalované její právní předchůdce ověřil doklady vyžádanými od žalované, zejména výplatními páskami, pracovní smlouvou a nájemní smlouvou. Žádné relevantní listiny (vyjma karty zákazníka) však žalobkyní označeny a předloženy nebyly. 5. [právnická osoba] pohledávku za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 postoupila žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019, seznam postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky včetně podacího lístku). <i>6. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.</i> <i>7. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 8. Nejprve se soud zabýval aktivní legitimací žalobkyně. Pohledávku za žalovanou ze smlouvy o půjčce [číslo] postoupila společnost [právnická osoba] žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 uzavřené mezi společností [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem ve smyslu § 1879 a násl. o. z. Postoupení bylo soudu doloženo smlouvou o postoupení pohledávek, přičemž žalované byla změna v osobě věřitele oznámena společností [právnická osoba] dopisem ze dne 6. 12. 2019. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.

9. Ačkoliv na předložené smlouvě o půjčce je podpis obou smluvních stran, soud nicméně shledal, že smlouva je neplatným právním jednáním podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., neboť s ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost právního předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána věřiteli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. To právní předchůdce žalobkyně nesplnil a tomu odpovídá i výsledek, byť žalovaná svůj dluh z počátku splácela.

10. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z informací získaných od žalované v kartě zákazníka a tyto informace ověřil oproti dokladům vyžádaným od žalované. Žalobkyně však nevylíčila rozhodné skutečnosti, když nepopsala, jaká konkrétní zjištění vypovídající o úvěruschopnosti žalované její právní předchůdce učinil, na základě jakých důkazů (potvrzení, prohlášení, výpisů) a jak je vyhodnotil. Pouze uvedla, že mezi doklady, kterými měla být ověřována úvěruschopnost žalované, patří zejména výplatní pásky, pracovní smlouva a nájemní smlouva. Žalobkyně tak pouze tvrdila, že její právní předchůdce údaje zjištěné od žalované ověřil doklady předloženými žalovanou, které jsou zaznamenány v kartě zákazníka, neuvedla však, kterými konkrétními listinami její právní předchůdce prověřil tu kterou konkrétní položku příjmů či výdajů uvedenou v kartě zákazníka. Z karty zákazníka pak není vůbec zřejmé, co představuje částka 600 Kč označená jako„ další příjem“, a zda tato položka byla nějak ověřena, rovněž tak žalovanou uváděná výše měsíčních výdajů tříčlenné domácnosti (4 000 Kč) nemůže zcela jistě odpovídat skutečnosti. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Pouhé vyplnění údajů do formuláře, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány a ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě dostatečných informací. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Spokojil-li se právní předchůdce žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalované o jeho osobních a majetkových poměrech, nedostál povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

11. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

12. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti věřitele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti), je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

14. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

15. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

16. Lze tedy uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti, a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejím základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovaná obdržela při podpisu smlouvy v hotovosti částku 12 000 Kč, právnímu předchůdci žalobkyně uhradila pouze částku 5 600 Kč. Po postoupení pohledávky na žalobkyni již žalovaná nezaplatila ničeho. Žalované tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni částku ve výši 6 400 Kč (12 000 Kč – 5 600 Kč), k jejíž zaplacení soud žalovanou zavázal.

17. Příslušenství sdílí osud věci hlavní, a proto může být žalobkyni přiznán nárok na úrok z prodlení výhradně z částky 6 400 Kč, když v tomto rozsahu byla žaloba důvodná. Jelikož v daném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti a splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena, je nezbytné v daném případě vyjít z úpravy obsažené v § 1958 odst. 2 o. z., tedy za den splatnosti je proto třeba považovat den, kdy uplynula lhůta bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem požádán o plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), přičemž za takovou výzvu nelze považovat určení splatnosti v neplatné smlouvě.

18. Žalovaná byla k úhradě dlužné částky vyzvána výzvou k plnění ze dne 22. 2. 2021, která byla předána k poštovní přepravě dne 23. 2. 2021 a podle § 573 o. z. byla žalované doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. dne 26. 2. 2021. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky nejpozději do 9. 3. 2021. Žalovaná na výzvu nijak nereagovala, ode dne následujícího se tedy ocitla v prodlení a žalobkyni vzniká od 10. 3. 2021 nárok na úroky z prodlení v zákonné výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (tj. 8,25 %). Žalobkyně se domáhala zaplacení úroku z prodlení pouze ve výši 8,05 % ročně, soud proto (vázán jejím návrhem) zavázal žalovanou k zaplacení úroku z prodlení v žalobkyní požadované nižší výši, avšak až od 10. 3. 2021 a pouze z částky 6 400 Kč, na kterou žalobkyni podle výsledku dokazování vzniklo právo.

19. Soud tedy zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 6 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 400 Kč za dobu od 10. 3. 2021 do zaplacení a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl.

20. Z hlediska nákladového výroku soud podotýká, že ve věci byla úspěšnější žalovaná, když úspěch žalobkyně je dán poměrem přiznané částky 6 805,10 Kč (6 400 Kč + úroky z prodlení kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 405,10 Kč) a částky odpovídající celému předmětu řízení 41 106,98 Kč (15 280 Kč + příslušenství kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 25 826,98 Kč), vyjádřeným v procentuální výši 17 %. Úspěch žalované tak představuje 83 %, jíž by tak svědčilo právo na náhradu 66 % (83 % - 17 %) nákladů řízení. Soud nicméně z obsahu spisu žádné náklady procesně nečinné žalované nezjistil, a proto žádné z účastnic náhradu nákladů řízení nepřiznal (ust. § 142 odst. 2 o. s. ř.).

21. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. jsou povinnosti v rozsudku uložené splatné do tří dnů od právní moci rozsudku.