19 C 248/2025

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudcem Mgr. Milanem Polehlou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 15 654,37 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 954,37 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 2 700 Kč s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 12 954,37 Kč od 12. 11. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 899,19 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 15 654,37 Kč od 25. 5. 2025 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 014 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně 1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 654,37 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně“), uzavřel dne 19. 8. 2010 smlouvu o bankovních produktech a službách, v jejímž rámci bylo následně sjednáno poskytování kontokorentního úvěru , produkt, s úvěrovým limitem 10 000 Kč. Žalovaný porušil své závazky ze smlouvy tím, že překročil povolený úvěrový limit, právní předchůdkyně tak ke dni 11. 11. 2024 úvěr zesplatnila. Dne 14. 5. 2025 uzavřela právní předchůdkyně se žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, kterou byla žalobkyni s účinností ke dni 21. 5. 2025 postoupena pohledávka za žalovaným z kontokorentu.

2. K nařízenému jednání soudu se žalovaný bez omluvy nedostavil, ačkoli mu bylo předvolání řádně a včas doručeno. Žalobkyně se z jednání omluvila Soud za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) rozhodl v nepřítomnosti účastníků.

3. Po provedeném dokazování učinil následující závěr o skutkovém stavu. Mezi žalovaným a právní předchůdkyní byla dne 19. 8. 2010 uzavřena smlouva o bankovních produktech a službách, dle které se právní předchůdkyně zavázala vést žalovanému běžné, spořící či vkladové účty a ve které je ujednáno poskytnutí kontokorentního úvěru , produkt, povolením debetního zůstatku na běžném účtu. Dne 16. 9. 2021 byla mezi právní předchůdkyní a žalovaným sjednána dispozice k výše uvedené smlouvě o bankovních produktech a službách, kterou se právní předchůdkyně zavázala poskytnout žalovanému kontokorentní úvěr s povoleným limitem 10 000 Kč (viz smlouva o bankovních produktech a službách ze dne 19. 8. 2010, dispozice ke smlouvě o bankovních produktech a službách ze dne 16. 9. 2021). V důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek právní předchůdkyně ke dni 11. 11. 2024 úvěr zesplatnila (viz oznámení o zesplatnění ze dne 13. 11. 2024) Ke dni 21. 5. 2025 činila jistina úvěru částku 12 954,37 Kč (viz výpis z úvěrového účtu žalovaného č. , č. účtu, ze dne 21. 5. 2025).

4. Právní předchůdkyně v rámci posouzení úvěruschopnosti provedla lustraci žalovaného v insolvenčním rejstříku a v registrech BRKI/NRKI. Při posuzování úvěruschopnosti dále vycházela z údajů o osobních poměrech žalovaného a o jeho příjmech a výdajích, které žalovaný uvedl v žádosti o úvěr. V žádosti žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí v nájmu, má průměrný měsíční příjem za poslední tři měsíce ve výši 21 726 Kč jakožto mzdu od zaměstnavatele , právnická osoba, , celkový příjem domácnosti činí 90 000 Kč. K výdajům uvedl 0 Kč. Podíl žalovaného na nákladech bydlení stanovila právní předchůdkyně ve výši 25 %. Do výdajů žalovaného započetla právní předchůdkyně výdaje žalovaného uvedené v žádosti o úvěr (0 Kč), částku životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., v tehdejším znění, částku normativních nákladů na bydlení dle § 26 zákona č. 117/1995 Sb. o státní sociální podpoře, v tehdejším znění, a výši měsíčních splátek dosavadních závazků, které měl u žalobkyně ve výši 3 250 Kč (viz žádost o povolení debetního zůstatku , produkt, , vyjádření , právnická osoba, k procesu posouzení úvěruschopnosti). Příjem žalované ověřila právní předchůdkyně potvrzením o výši příjmu od zaměstnavatele žalovaného (viz potvrzení o výši příjmu).

5. Dne 14. 5. 2025 uzavřela právní předchůdkyně s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, kterou právní předchůdkyně postoupila žalobkyni pohledávky specifikované v příloze č. 1 postupní smlouvy, přičemž dle čl. II odst. 7 této smlouvy dojde k postoupení okamžikem připsání úplaty na účet právní předchůdkyně. V příloze č. 1 postupní smlouvy je pod položkou č. , hodnota, předmětná pohledávka za žalovaným (viz smlouva o postoupení pohledávek ze dne 14. 5. 2025, příloha č. 1 smlouvy o postoupení pohledávek). Dne 21. 5. 2025 byla na účet právní předchůdkyně připsána úplata za pohledávky od žalobkyně (viz potvrzení o úplatě) Dopisem ze dne 27. 5. 2025, odeslaným dne 6. 6. 2025, oznámila právní předchůdkyně žalovanému, že byla pohledávka za ním postoupena žalobkyni (viz oznámení o postoupení pohledávek ze dne 27. 5. 2025 + podací lístek). Dne 25. 8. 2025 odeslal právní zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu, ve které jej vyzval k úhradě pohledávky (viz předžalobní výzva ze dne 25. 8. 2025 + podací lístek).

6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

8. Podle § 1882 odst. 1 o. z., dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel úvěru povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

13. Při právním hodnocení zjištěného skutkového stavu soud uzavřel, že právní předchůdkyně a žalovaný si formou dispozice ke smlouvě o bankovních produktech a službách sjednali smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., na jejímž základě právní předchůdkyně poskytla žalovanému kontokorentní úvěr s povoleným limitem 10 000 Kč, který umožnil žalovanému jít do debetního zůstatku až do výše povoleného limitu.

14. Soud se nejprve zabýval aktivní věcnou legitimací žalobkyně. Smluvními stranami smlouvy o úvěru byli žalovaný a právní předchůdkyně. Ta jako postupitel uzavřela s žalobkyní dne 14. 5. 2025 smlouvu o postoupení pohledávek. Pohledávky, které byly touto postupní smlouvou postoupeny, jsou uvedeny v příloze č. 1 této smlouvy. Mezi uvedenými pohledávkami je i pohledávka za žalovaným, která je předmětem tohoto řízení. V souladu s čl. II odst. 7 postupní smlouvy je postoupení pohledávek účinné připsáním úplaty na účet právní předchůdkyně. Žalobkyně doložila, že byla úplata za pohledávky uhrazena dne 21. 5. 2025, tímto dnem tak došlo k postoupení pohledávek dle postupní smlouvy, včetně předmětné pohledávky za žalovaným. Bylo taky doloženo, že právní předchůdkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky za ním žalobkyni. Žalobkyně tak prokázala svou aktivní věcnou legitimaci.

15. Soud poté zkoumal, zda je Smlouva, kterou uzavřel žalovaný s právní předchůdkyní, platná, resp. zda právní předchůdkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Ačkoliv lze shledat smluvní konsensus žalovaného a právní předchůdkyně být smlouvou vázáni, má soud za to, že je Smlouva neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně řádným způsobem úvěruschopnost žalovaného, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neposoudila.

16. I když úprava obsažená v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, která byla platná v době uzavření smlouvy, naznačuje, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti by mělo být stiženo toliko relativní neplatností právního jednání, které se v tomto případě žalovaný nedovolal, je třeba odkázat na rozhodnutí Ústavního soud ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018, v němž Ústavní soud zdůraznil veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti úvěrujícího řádně ověřit úvěruschopnost dlužníka úvěr splácet a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který mj. uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Řádným splněním povinnosti prověřit schopnost dlužníka úvěr řádně splácet není tedy chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako úvěrující, ale v širším pojetí celá společnost. Je-li tak dán veřejný zájem na řádném a s odbornou péčí provedeném posouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet, nelze ochranu dlužníkům v soudním řízení poskytnout jen selektivně, pokud jsou v řízení aktivní a namítají, že v jejich případě úvěrující schopnost úvěr splácet řádně nezkoumal.

17. S ohledem na shora uvedené judikaturní závěry, má soud za to, že neplatnost smlouvy v důsledku porušení povinnosti úvěrujícího řádně posoudit schopnost dlužníka úvěr splácet (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) je nutno chápat jako absolutní dle § 588 věty první o. z., protože odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přičemž soud k ní přihlíží z úřední povinnosti.

18. Právní předchůdkyně, jak vyplývá ze zjištěného skutkového stavu, provedla lustraci žalovaného v insolvenčním rejstříku a v registrech BRKI a NRKI, ze kterých zjistila, že má žalovaný splátky u žalobkyně ve výši 3 250 Kč. Co se týče příjmu a výdajů žalovaného, tak příjem ve výši 21 726 Kč, který uvedl žalovaný v žádosti o úvěr, právní předchůdkyně ověřila potvrzením o výši příjmu od zaměstnavatele žalovaného. V žádosti uvedl žalovaný výdaje ve výši 0 Kč, ovšem místo toho, aby si právní předchůdkyně toto tvrzení ověřila či si vyžádala od žalovaného nějakou dokumentaci, tak určila jeho výdaje sečtením uvedené částky výdajů (0 Kč) s částkou životního minima, s normativními náklady na bydlení a se splátkami dosavadních zjištěných závazků žalovaného. Přitom právě jen věrohodným zjištěním skutečných výdajů žalovaného lze posoudit, zda je skutečně žalovaný schopen splácet úvěr, neboť mohou jeho výdaje snadno přesahovat jeho příjmy. K tomu mělo právní předchůdkyni motivovat především to, že žalovaný neuvedl žádné výdaje v žádosti. Právní předchůdkyně tak nejednala s odbornou péčí, jak vyžaduje § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, jestliže rezignovala na ověření výdajů a nákladů žalovaného a stanovila je pouze paušálními částkami.

19. Jestliže je smlouva o úvěru neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni, jako současné věřitelce pohledávky z uvedené smlouvy, jakéhokoliv plnění, které by žalobkyně odvozovala z obligačního vztahu založeného touto smlouvou. Dle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru má žalobkyně nárok toliko na nesplacenou část poskytnuté jistiny. Při závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru je třeba právní poměr (po postoupení pohledávky) mezi žalobkyní a žalovaným posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalovaného dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením k vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle § 2993 věty první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), které spočívá v tom, že byla žalovanému poskytnuta částka v celkové výši 12 954,37 Kč náležející právní předchůdkyni, aniž by pro to existoval (platný) právní důvod, přičemž pohledávka na vydání tohoto bezdůvodného obohacení byla postoupena žalobkyni. Soud tak žalovaného zavázal k vydání bezdůvodného obohacení do výše této částky (výrok I.).

20. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že má žalovaný povinnost vrátit poskytnutou jistinu v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy k plnění žalobkyně, nýbrž od možností žalovaného; nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. žalobkyni vzniká teprve v okamžiku prodlení žalovaného s vrácením jistiny v nově určené době splatnosti. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jelikož je tímto rozsudkem určeno nové datum splatnosti, jenž nastává posledním dnem pariční lhůty, nemohl se žalovaný ocitnout v prodlení se zaplacením bezdůvodného obohacení, a tudíž tak nemohl ani žalobkyni vzniknout nárok na úroky z prodlení.

21. Z výše uvedených důvodů soud zamítl žalobní nárok na zaplacení částky 2 700 Kč s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 12 954,37 Kč od 12. 11. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 899,19 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 15 654,37 Kč od 25. 5. 2025 do zaplacení (výrok II.).

22. Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. podle poměru úspěchu účastníků. Žalobkyně měla úspěch v částce 12 954,37 Kč, přičemž předmětem řízení byla částka 19 090,34 Kč (15 654,37 Kč + příslušenství kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 3 435,97 Kč). Žalobkyně tak měla úspěch ve výši 68 %, žalovaný měl úspěch ve výši 32 %. Žalobkyně má tudíž právo na náhradu 36 % (68 % – 32 %) nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně ve výši 2 815 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, z odměny advokáta za právní zastoupení dle § 14b odst. 1 bodu 2. vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátní tarif, v platném znění (dále jen „advokátní tarif“), ve výši 1 200 Kč za tři právní úkony po 400 Kč (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění a návrh ve věci samé), z paušální náhrady výdajů dle § 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu ve výši 300 Kč za tři právní úkony po 100 Kč a z daně z přidané hodnoty dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 315 Kč. Žalovaný je tak povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 014 Kč jakožto 36 % z částky 2 815 Kč. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně (výrok III.).

23. Lhůtu k plnění povinností uložených tímto rozsudkem stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní, když k poskytnutí jiné lhůty nevzešly v řízení žádné skutečnosti.