19 C 26/2022

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudcem Mgr. Milanem Polehlou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 2 064 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 2 064 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 686,68 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 644,56 Kč, úroku ve výši 20,98 % p. a. z částky 1 674,89 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 1 674,89 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> <i>1. Podle § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“), v rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.</i> 2. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení žalované částky s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] (dále též„ společnost“) a žalovanou byla dne 17. 5. 2014 uzavřena smlouva o půjčce [číslo] na jejímž základě společnost žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 4 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit za poskytnutí peněžních prostředků úrok ve výši 364 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 800 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 200 Kč, a to v 43 týdenních splátkách ve výši 148 Kč. Žalovaná zaplatila právnímu předchůdci žalobkyně celkem částku ve výši 4 300 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019. Žalovaná po postoupení pohledávky na žalobkyni již neuhradila ničeho. Žalobkyně požaduje kromě dlužné jistiny a poplatků v celkové výši 2 064 Kč dále úrok ve výši 20,98 % ročně z dlužné jistiny ve výši 1 674,89 Kč za dobu od 15. 3. 2015 do zaplacení, který za dobu do 6. 12. 2019 kapitalizovala částkou 1 686,68 Kč, a dále úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny za dobu od 22. 3. 2015 do zaplacení, který za dobu do 6. 12. 2019 kapitalizovala částkou 644,56 Kč.

3. Žalovaná k žalobě uvedla, že nárok žalobkyně neuznává, neboť je dluh promlčen, jelikož žalobkyně neuplatnila právo na plnění v zákonné lhůtě.

4. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi žalovanou a společností [právnická osoba] byla dne 17. 5. 2014 uzavřena smlouva o půjčce [číslo] na jejímž základě společnost x [právnická osoba] poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 4 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto peněžní prostředky spolu s úrokem ve výši 364 Kč, s poplatkem za administrativní činnost ve výši 800 Kč a s poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 200 Kč (celkem tedy částku 6 364 Kč) splatit v 43 týdenních splátkách ve výši 148 Kč, přičemž první splátku byla žalovaná povinna zaplatit nejpozději 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy a každou následující splátku až po poslední vždy nejpozději do konce následujícího týdenního období. Podpisem smlouvy žalovaná potvrdila, že od věřitele převzala v hotovosti peněžní prostředky (smlouva o půjčce [číslo]). Žalovaná zaplatila podle tvrzení žalobkyně celkem částku ve výši 4 300 Kč.

5. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalované splácet úvěr, právní předchůdce žalobkyně provedl hodnocení žalované dle údajů o jejích příjmech a výdajích. V tomto směru bylo v žalobkyní předložené formulářové listině nazvané karta zákazníka vyplněno, že žalovaná žije v nájmu, je nezaměstnaná, půjčku či úvěr u jiných společností sjednánu nemá, pouze má aktivní půjčku u [příjmení] [jméno]. Její měsíční příjmy sestávají ze mzdy ve výši 4 410 Kč a dalších příjmů ve výši 4 168 Kč, měsíční výdaje činí 7 768 Kč (4 168 Kč nájem/inkaso, 3 000 Kč výdaje domácnosti, 600 Kč splátky/půjčky/alimenty). V části nazvané dokumenty k ověření je uvedena nájemní/ubytovací smlouva a výměr státní podpory (karta zákazníka). Žalobkyně v žalobních tvrzeních uvedla, že poskytnuté údaje od žalované její právní předchůdce ověřil doklady vyžádanými od žalované, mezi které patří zejména výplatní pásky, pracovní smlouva a nájemní smlouva. Žádné relevantní listiny (vyjma karty zákazníka) však žalobkyní označeny a předloženy nebyly. 6. [právnická osoba] pohledávku za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 postoupila žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019, oznámení o postoupení pohledávky včetně podacího lístku). <i>7. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.</i> <i>8. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 9. Nejprve se soud zabýval aktivní legitimací žalobkyně. Pohledávku za žalovanou ze smlouvy o půjčce [číslo] postoupila společnost [právnická osoba] žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 uzavřené mezi společností [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem ve smyslu § 1879 a násl. o. z. Postoupení bylo soudu doloženo smlouvou o postoupení pohledávek, přičemž žalované byla změna v osobě věřitele oznámena společností [právnická osoba] dopisem ze dne 6. 12. 2019. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.

10. Ačkoliv na předložené smlouvě o půjčce je podpis obou smluvních stran, soud nicméně shledal, že smlouva je neplatným právním jednáním podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., neboť s ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost právního předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána věřiteli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. To právní předchůdce žalobkyně nesplnil a tomu odpovídá i výsledek, byť žalovaná svůj dluh z počátku splácela.

11. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z informací získaných od žalované v kartě zákazníka a tyto informace ověřil oproti dokladům vyžádaným od žalované. Žalobkyně však nevylíčila rozhodné skutečnosti, když nepopsala, jaká konkrétní zjištění vypovídající o úvěruschopnosti žalované její právní předchůdce učinil, na základě jakých důkazů (potvrzení, prohlášení, výpisů) a jak je vyhodnotil. Pouze uvedla, že mezi doklady, kterými měla být ověřována úvěruschopnost žalované, patří zejména výplatní pásky, pracovní smlouva a nájemní smlouva. Žalobkyně tak pouze tvrdila, že její právní předchůdce údaje zjištěné od žalované ověřil doklady předloženými žalovanou, které jsou zaznamenány v kartě zákazníka, neuvedla však, kterými konkrétními listinami její právní předchůdce prověřil tu kterou konkrétní položku příjmů či výdajů uvedenou v kartě zákazníka. Z karty zákazníka pak není vůbec zřejmé, co představuje částka 4 410 Kč označená jako„ mzda“, když v kartě zákazníka je zároveň uvedeno, že žalovaná je nezaměstnaná, a co představuje částka 4 168 Kč označená jako„ další příjem“, a zda tato položka byla nějak ověřena. V kartě zákazníka je sice uveden jako dokument k ověření výměr státní podpory, v tabulce však v části„ příjmy domácnosti“ není pod položkou„ státní podpory“ uvedena žádná částka. Právní předchůdce žalobkyně rovněž nijak neověřoval, zda žalovaná prochází či neprochází registry dlužníků (insolvenční rejstřík, NRKI, registr SOLUS apod.), kdy se pouze spokojil s tvrzením žalované, že žádné další zápůjčky či úvěry u jiných společností nemá. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Pouhé vyplnění údajů do formuláře, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány a ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě dostatečných informací. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Spokojil-li se právní předchůdce žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalované o jejích osobních a majetkových poměrech, nedostál povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

12. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

13. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti věřitele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti), je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

15. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

16. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

17. Lze tedy uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti, a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejím základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.).

18. Soud tedy posoudil nárok žalobkyně jako nárok z bezdůvodného obohacení dle § 2991 o. z.

19. Žalovaná v rámci vyjádření k žalobě vznesla námitku promlčení práva žalobkyně na vrácení plnění poskytnutého žalované. <i>20. Podle § 610 odst. 1 o. z., k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Vzdá-li se někdo předem práva uplatnit námitku promlčení, nepřihlíží se k tomu.</i> <i>21. Podle § 619 odst. 1 a 2 o. z., jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.</i> <i>22. Podle § 621 o. z., okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.</i> 23. Podle § 629 odst. 1 o. z., promlčecí lhůta trvá tři roky.

24. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované v hotovosti dne 17. 5. 2014 částku 4 000 Kč a k tomuto datu měl vědomost o obohacené osobě a výši získaného prospěchu. Současně měl a mohl vědět, že nedostál své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované, když její příjmy a výdaje řádně nezkoumal. Počátek běhu promlčecí lhůty pro vydání plnění z bezdůvodného obohacení je tedy třeba podle ustanovení § 621 o. z. stanovit na 17. 5. 2014. Promlčecí lhůta dle ustanovení § 629 odst. 1 o. z. trvá tři roky. Promlčecí doba tedy uplynula dnem 17. 5. 2017. Žalobkyně uplatnila své právo u soudu dne 2. 12. 2020, tedy až po uplynutí tříleté promlčecí lhůty a námitka promlčení je důvodná, proto soud žalobu zamítl (výrok I.).

25. Soud pak nadto uvádí, že i v případě, že by námitka promlčení důvodná nebyla, žalobkyně by nemohla být v řízení úspěšná, neboť vzhledem k tomu, že žalovaná obdržela při podpisu smlouvy v hotovosti částku 4 000 Kč a na svůj dluh právnímu předchůdci žalobkyně uhradila celkem částku 4 300 Kč, nedluží tak již žalobkyni ničeho.

26. Žalovaná byla tedy ve věci zcela úspěšná, má tedy podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Žalovaná však žádné účelně vynaložené náklady řízení nedoložila a ty se ani nepodávají z obsahu spisu, proto soud rozhodl tak, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).