19 C 366/2022

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudcem Mgr. Milanem Polehlou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 23 772,73 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 19 594,75 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 4 177,98 Kč a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 20 569,69 Kč za dobu od 30. 8. 2022 do zaplacení.</b> <b>III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni 58 % nákladů řízení, tedy částku ve výši 1 394,30 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.</b> 1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 21 994,75 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 974,94 Kč, s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 803,04 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 20 569,69 Kč od 30. 8. 2022 do zaplacení. Ve svých žalobních tvrzeních uvedla, že s žalovanou dne 16. 9. 2020 uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty [číslo] dle níž se žalobkyně zavázala žalované poskytnout úvěr ke kreditní kartě do výše úvěrového limitu 20 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 % z čerpaného úvěrového rámce. Vzhledem k tomu, že žalovaná úvěr nesplácela řádně a včas, žalobkyně prohlásila úvěr za splatný ke dni 28. 2. 2022. Načerpaná neuhrazená jistina úvěru činí 19 594,75 Kč. Žalobkyně dále požaduje tři poplatky ve výši 600 Kč za odeslání upomínek, dva poplatky ve výši 300 Kč za přečerpání úvěrového rámce a shora specifikované příslušenství.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Ač byla k jednání řádně a včas předvolána, bez omluvy se k němu nedostavila. Žalobkyně se z jednání omluvila. Soud proto projednal věc v nepřítomnosti účastníků v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř.; vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi žalovanou a žalobkyní byla dne 16. 9. 2020 uzavřena smlouva o spotřebitelském revolvingovém úvěru [číslo] vydání a užívání kreditní karty (dále jen„ smlouva“), na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ke kreditní kartě do výše úvěrového limitu 20 000 Kč a žalovaná se zavázala vyčerpaný úvěr včetně úroků a poplatků průběžně splácet, a to ve výši minimální splátky, která se stanoví jako 2 % z výše čerpaného úvěru, vždy nejpozději do data splatnosti uvedeného na výpise (smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] vč. dispozic ke smlouvě). Žalovaná v žádosti o úvěr uvedla, že je svobodná, bydlí v nájmu, pracuje jako dělník/řemeslník u společnosti [anonymizováno] [právnická osoba], [obec], pracovní smlouvu má na dobu neurčitou, průměrný čistý příjem činí 19 642 Kč, celkový příjem domácnosti činí 50 000 Kč (žádost o smlouvu o revolvingovém úvěru ze dne 10. 9. 2020). Z potvrzení o výši příjmu vyplývá, že žalovaná je zaměstnána jako dojička s čistým měsíčním výdělkem 19 642 Kč (potvrzení o výši příjmu). Žalovaná v době uzavření smlouvy splácí částku 7 945,22 Kč jakožto interní splátku a částku 1 929 jakožto externí splátku (vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti včetně příloh). Žalovaná v období od 6. 1. 2021 do 20. 9. 2021 načerpala úvěr v celkové výši 23 044,49 Kč, úvěr čerpala bezhotovostně převodem na bankovní účet a prostřednictvím prováděných plateb kreditní kartou a výběry z bankomatu (platební historie). Zástupce žalobkyně vyzval žalovanou předžalobní upomínkou ze dne 31. 8. 2022 k úhradě dlužné jistiny ve výši 19 594,75 Kč, smluvního obchodního úroku ve výši 974,94 Kč, nákladů upomínání ve výši 1 200 Kč, poplatků za pozdní platbu ve výši 1 200 Kč, poplatku za upomínku ve výši 600 Kč, poplatků za přečerpání úvěrového rámce ve výši 600 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 2 021,44 Kč, a to ve lhůtě 7 dnů od odeslání výzvy. Zásilka byla předána k poštovní přepravě dne 31. 8. 2022 (výzva k úhradě dluhu včetně poštovního podacího archu).

4. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalované splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů poskytnutých žalovanou v žádosti o úvěr ze dne 10. 9. 2020. V tomto směru bylo v žalobkyní předložené žádosti o úvěr vyplněno, že žalovaná je svobodná, bydlí v nájmu, je zaměstnaná na dobu neurčitou a její průměrný čistý měsíční příjem za 3 měsíce činí 19 642 Kč. Celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 50 000 Kč. U počtu zdrojů příjmu bylo uvedeno 1. U ostatních nezbytných měsíčních nákladů byla uvedena nula, stejně jako u srážek ze mzdy, jiných měsíčních splátek a u počtu vyživovaných osob. Žalobkyně dále uvedla, že provedla kontrolu žalované v registru bankovních a nebankovních informací, prověřila insolvenční rejstřík, databáze MVČR a další, porovnávala příjem žalované a její výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Z interních zdrojů bylo zjištěno, že vůči žalobkyni měla žalovaná v době podání žádosti o úvěr závazky s celkovou výší měsíčních splátek 7 945,22 Kč a z externích zdrojů žalobkyně zjistila, že žalovaná měla v době podání žádosti o úvěr závazky s celkovou výší měsíčních splátek 1 929 Kč. Výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje (např. podíl na výdajích na bydlení), náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima, částkou normativních nákladů na bydlení a výší měsíčních splátek dosavadních závazků. Z potvrzení o výši příjmu ze dne 10. 9. 2020 vyplývá, že výše čistého příjmu žalované za posledních 12 měsíců činila 226 059 Kč. Pokud jde o výdaje žalované, žádné relevantní důkazy, z nichž by vyplývalo, že se jimi žalobkyně blíže zabývala, ani na výzvu soudu předloženy nebyly. <i>5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>6. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.</i> 7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. <i>8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>9. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 10. Ačkoliv na předložené smlouvě o úvěru je podpis obou smluvních stran, soud nicméně s ohledem na popsaný skutkový stav věci shledal, že smlouva o je neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně řádným způsobem neposoudila úvěruschopnost žalované, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

11. Povinností poskytovatele úvěru je řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni) před uzavřením smlouvy, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele.

12. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

13. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

15. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

16. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

17. V dané věci, jak bylo popsáno v bodu 4 tohoto rozsudku, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně nesplnila. Jak bylo soudem zjištěno, žalobkyně si od žalované vyžádala informace a doklady týkající se pouze jejích příjmů, nicméně podstatné výdaje žalované nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Žalobkyně navíc vycházela z příjmu žalované 19 642 Kč, přestože z potvrzení o výši příjmu, které měla k dispozici, vyplývá, že příjem žalované činil pouze 18 838 Kč měsíčně (celkový roční příjem 226 059 Kč). Výdaje žalované podle svých tvrzení žalobkyně jen odhadovala, přičemž konkrétní výdaje žalobkyně neuvedla. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k nereálným údajům uvedeným ze strany žalované. Žalobkyně sice uvedla, že při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima a částkou normativních nákladů na bydlení, konkrétní výši ale neuvedla. U nákladů na stravu lze obecně vycházet z částky životního minima, nicméně obvyklé náklady na bydlení (zahrnující nájemné, náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky) lze doložit poměrně snadno. Při odborném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele se nelze spokojit s tvrzením o výdajích ve výši 0 Kč na volnočasové aktivity, ošacení, komunikační prostředky, dopravu atd. Žalobkyně si tedy vystačila jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními a poskytla žalované úvěr, přestože měla najisto postaveno jen výši příjmu 18 838 Kč a dosavadních splátek v celkové výši 9 874,22 Kč. Bez náležitého posouzení příjmové a výdajové stránky rozpočtu žalované nemohla žalobkyně dospět k závěru, že je žalovaná schopna úvěr splácet. Přitom nemohla spoléhat jen na žalovanou sdělené skutečnosti. Přesto jí úvěr poskytla.

18. Smyslem posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr je nejen nezbytné podklady shromáždit, ale i je pečlivě vyhodnotit, což se v případě žalované nestalo. Žalovaná se postupně zadlužovala, aby pokryla svou spotřebu, což zavdávalo důvod k pochybnostem, že jakmile již nedosáhne na další úvěr, nebude schopna své dluhy splácet.

19. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, aniž by byla patrná snaha o posouzení reálné situace žalované a její reálné možnosti úvěr splácet.

20. Při závěru o neplatnosti smlouvy je nicméně s ohledem na zásadu iura novit curia třeba právní poměr mezi žalobkyní a žalovanou posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalované dle § 2991 odst. 1 o. z. Z dokazování vyplynulo, že žalobkyně poskytla žalované celkem finanční prostředky ve výši 23 044,49 Kč, žalovaná následně žalobkyni částečně plnila, přičemž stále žalobkyni dluží 19 594,75 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobkyni dlužnou částku nezaplatila ani na výzvu zástupce žalobkyně, zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 19 594,75 Kč soud svým rozhodnutím.

21. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

22. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na doplacení částky 19 594,75 Kč coby poskytnuté a dosud nesplacené jistiny. Pokud jde o úrok z prodlení, na ten dle přesvědčení soudu žalobkyni nárok nevznikl, neboť žalovaná se doposud nedostala do prodlení. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti„ v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je nucen stanovit splatnost soud svým rozhodnutím. Jelikož byla žalovaná v řízení nečinná a nesdělila, jaké jsou její aktuální poměry, stanovené platební povinnosti soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalované splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.

23. Ve smyslu § 142a odst. 1 o. s. ř. vzniklo žalobkyni vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním žaloby zaslala výzvu k plnění. Protože její úspěch ve věci byl jen částečný, nepřiznal jí soud plnou náhradu nákladů řízení, nýbrž jen v rozsahu 58 %, což odpovídá poměru jejího úspěchu a neúspěchu ve věci (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). V části, v níž byla žaloba zamítnuta, se jedná o její neúspěch. Ve vztahu k původně uplatněné částce (24 673,29 Kč zahrnující jistinu, poplatky a příslušenství kapitalizované ke dni vyhlášení rozhodnutí) činí rozsudkem přiznaná částka 19 594,75 Kč (jistina) 79 %. Při zohlednění neúspěchu žalobkyně v rozsahu 21 % jí přísluší právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 58 % (79 % úspěch – 21 % neúspěch = 58 % náhrada). Účelně vynaložené náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 952 Kč, odměny za zastupování žalobkyně advokátem ve výši 900 Kč (3× 300 Kč dle § 14b odst. 1 bod 2 vyhl. č. 177/1996 Sb. za následující úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., sepis a podání návrhu dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb. a předžalobní výzva dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb.), náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (tj. 3× 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. příslušející ke třem výše uvedeným úkonům právní služby), a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 252 Kč (21 % z přiznané odměny za zastupování a náhrad) dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Celkem náklady řízení žalobkyně představují částku 2 404 Kč, z čehož 58 % činí částku 1 394,30 Kč, kterou je žalovaná povinna žalobkyni nahradit k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

24. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. jsou povinnosti v rozsudku uložené splatné do tří dnů od právní moci rozsudku.