26 C 272/2024

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl soudkyní Mgr. Silvií Kasardovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta : Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 19 541 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč do 3 dnů od právní mocirozsudku.

II. Žaloba se zamítá ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni• částku 12 541 Kč, • kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 7 817,93 Kč, • kapitalizovaný úrok ve výši 20 998,63 Kč, • úrok z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 10 642,86 Kč od 28. 9. 2023 dozaplacení,• úrok ve výši 19,98 % ročně z částky 10 642,86 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 489 Kč do 3 dnůod právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se , Anonymizováno, podanou dne 28. 6. 2024 domáhala po žalované zaplacení částky 19 951 Kč společně s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 7 817,93 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 20 998,63 Kč, úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 10 642,86 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a úrokem ve výši 19,98 % ročně z částky 10 642,86 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení. Ve svých žalobních tvrzeních uvedla, že její nárok vyplývá z nesplacené smlouvy o půjčce č. , hodnota, ze dne 8. 11. 2012, která byla uzavřena mezi společností , Anonymizováno, , Anonymizováno, s.r.o., IČ , IČO, , se sídlem v , adresa, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) a žalovanou (dále také „smlouva o úvěru“). Dluh žalované činí2. Žalovaná se k věci nevyjádřila.

3. Protože oba účastníci souhlasili s projednáním věci bez nařízení jednání dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), rozhodl soud bez jejich přítomnosti jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. Z nich soud zjistil následující skutkový stav:

4. Smlouvou o úvěru byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy (, datum, ), což žalovaná stvrdila svým podpisem na smlouvě. Žalovaná se zavázala právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit mimo poskytnutých peněžních prostředků také úrok ve výši , částka, , kdy úroková sazba činila 19,98 % ročně a odměnu za administrativní činnost výši 2 850 Kč a částku za hotovostní inkaso splátek ve výši 7 750 Kč. Celkovou částku ve výši 27 541 Kč se žalovaná zavázala uhradit v 60 týdenních splátkách po 460 Kč splatných vždy ke konci splátkového období s tím, že první splátkové období začíná běžet 7. kalendářním dnem po uzavření smlouvy (smlouva o půjčce č. , hodnota, ). Před uzavřením smlouvy vyplnila žalovaná zákaznickou kartu, ve které byly shrnuty její majetkové a osobní poměry. Její totožnost byla ověřena z občanského průkazu č. , hodnota, . K poměrům sdělila, že bydlí v nájmu, má 2 vyživovací povinnosti k dětem ve věku 18 a 11 let a její příjem tvoří částka 14 300 Kč (bez bližší specifikace), výživné 4 100 Kč a 3 000 Kč z brigády. Své měsíční výdaje odhadla na 13 300 Kč za nájem (7 000 Kč), telefon (300 Kč) a domácnost (6 000 Kč). Zbývajících 8 100 Kč považovala za použitelný příjem na splátky půjčky. Ke svému tvrzení právní předchůdkyni žalobkyně nepředložila žádný dokument svědčící o fakticitě tvrzených příjmů a výdajů. Půjčka měla sloužit k zaplacení nákladů na vybavení domácnosti (zákaznická karta). Žalovaná uhradila pouze částku 8 000 Kč v 7 nepravidelných splátkách, kdy první platbu ve výši 500 Kč zaslala 14. 11. 2012, druhou ve výši 500 Kč dne 22. 11. 2012, třetí ve výši 500 Kč dne 29. 11. 2012, čtvrtou ve výši 500 Kč po splatnosti dne 9. 12. 2012, pátou ve výši 3 000 Kč po splatnosti až dne 21. 1. 2013, šestou ve výši 2 000 Kč až dne 14. 3. 2013 a poslední ve výši 1 000 Kč až dne 13. 6. 2013 (tabulka umoření).

5. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, kdy předmětem postoupení byl soubor pohledávek specifikovaných v příloze č. , hodnota, , ve které je evidována pod číslem smlouvy. Právní předchůdkyní žalobkyně v dopise ze dne 29. 9. 2023, zaslaném žalované doporučeně dne 27. 10. 2023 na adresu trvalého pobytu uvedenou žalovanou v zákaznické kartě, oznámila žalované postoupení pohledávky a celkový dluh vyčíslila částkou 19 541 Kč (oznámení o postoupení pohledávky, podací lístek, smlouva o postoupení pohledávek, příloha č. , hodnota, ). Žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána k zaplacení dlužné částky 50 355,31 Kč v dopise ze dne 3. 6. 2024 sepsaným právním zástupcem žalobkyně s upozorněním na podání žaloby v případě, že k úhradě nedojde. Výzva byla žalované zaslána na adresu trvalého pobytu uvedenou žalovanou v zákaznické kartě, doporučeně dne 4. 6. 2024 (výzva k plnění, podací lístek).

6. S ohledem na shora popsaný skutkový stav má soud za to, že žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) nesplnila svou povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru, a to řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele (žalované), na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, protože řádně neprověřila její příjmy a výdaje tak, aby z nich získala jistotu, že je žalovaná schopna poskytnutý úvěr splatit. Žalobkyně ani na výzvu soudu nedoložila listiny, z nichž před uzavřením smlouvy vycházela. Je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru vycházela výlučně z tvrzení žalované o výši jejího použitelného příjmu, který by jí umožnil vedle úhrady svých pravidelných výdajů rovněž splatit tento nový závazek. To vše za situace, kdy žalovaná sama sebe označila za samoživitelku s vyživovací povinností ke 2 dětem, s podprůměrným měsíčním příjmem a měsíčním výživným na děti. Přesto se žalovaná zavázala do jednoho roku ke splacení částky odpovídající jejímu dvouměsíčnímu příjmu, resp. k měsíční splátce cca ve výši 2 070 Kč, tedy ve výši 15 % své čisté měsíční mzdy. Navíc i právní předchůdkyni žalobkyně muselo být jasné, že žalovanou odhadnuté měsíční výdaje 13 300 Kč jsou nereálné, protože by z nich nebyla schopna reálně pokrýt měsíční platbu nájemného, náklady na stravování 3 téměř dospělých osob, energie, dopravu, běžné výdaje dospělého člověka v roce 2012 a náklady spojené se školní docházkou dětí. Žalovaná pravděpodobně s cílem úvěr získat svou majetkovou situaci značně zkreslila, což muselo být právní předchůdkyni žalobkyně jasné z částek uváděných žalovanou. Je s podivem, že k tvrzení žalované nebylo vyžadováno doložení výdajů např. na bydlení předložením nájemní smlouvy či potvrzení o platbě za bydlení, dokonce ani dokumentů ohledně příjmů. Právní předchůdkyně žalobkyně na řádné prověření solventnosti žalované zcela rezignovala. Soud tak po provedeném dokazování uzavřel, že žalovaná jednoznačně v době sjednání smlouvy nebyla finančně v situaci, kdy by byla schopna ze svého příjmu uhradit, po zaplacení pravidelných měsíčních plateb na pokrytí životních potřeb svých a svých dětí, tento úvěr za dohodných podmínek. Žalovaná sice nebyla zcela bez příjmu, o čemž svědčí také fakt, že se dle svých možností pokusila část dluhu splatit, avšak její splátky pokryly v 7 platbách pouze ½ poskytnuté jistiny úvěru. Za daného skutkového stavu nelze pokládat postup v rámci posuzování úvěruschopnosti žalované za dostatečný a hodnověrně znázorňující její majetkové poměry.

7. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), se tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle odst. 2 tohoto ustanovení není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Podle odst. 3 tohoto ustanovení není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

8. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník“) smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

9. Podle § 39 občanského zákoníku neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

10. Podle § 52 odst. 1, 2 a 3 občanského zákoníku spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

11. Podle § 451 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

12. Podle § 451 odst. 2 občanského zákoníku bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

13. Podle § 456 věta prvá občanského zákoníku předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán.

14. Podle § 458 odst. 1 občanského zákoníku musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

15. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve kterém se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databázích umožňující posouzení úvěruschopnost spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je u posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

16. Podle § 9 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitel poskytne věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.

17. S ohledem na spotřebitelskou povahu poskytnuté půjčky, musel soud při posouzení věci přihlédnout k zásadě ochrany spotřebitele (slabší smluvní strany) jako jedné z vůdčích zásad soukromého práva (např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, popř. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 342/09; srov. též § 262 odst. 4 obch. zák.). Význam ochrany spotřebitele ostatně akcentuje také Krajský soud v Ostravě, který například ve svém usnesení ze dne 23. 6. 2022, č. j. 75 Co 199/2022-87, uvedl, že právní úprava spotřebitelského práva je založena na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany a tato zásada je vyjádřením pohledu spravedlnosti na uspořádání těchto typů vztahů.

18. Názoru žalobkyně, že právní předchůdkyně nebyla povinna přezkoumat tzv. úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, nelze přisvědčit. Ústavní soud, jehož vykonatelná rozhodnutí jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy), totiž ve svém nálezu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20, vyjádřil názor, že korektiv dobrých mravů obecným soudům nebrání zohlednit mimo jiné i to, zda věřitelka dostatečně prověřila a posoudila schopnost stěžovatelů splnit v budoucnu jejich závazek, byť takovou povinnost ze zákona v době uzavření smlouvy neměla, zvláště když věřitelka provedla prověření úvěruschopnosti stěžovatelů nedostatečně a v důsledku toho uzavřela úvěrovou smlouvu i se stěžovateli, kteří pro svoje majetkové poměry zjevně nebyli schopni závazek splnit. Obecné soudy jsou totiž povinny přezkoumat obsah smluvního závazkového vztahu, zatěžuje-li neobvykle jednu ze smluvních stran, resp. některé z více spoludlužníků, a je výsledkem strukturální nerovnosti ve vyjednávací síle. Ostatně povinnost přezkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr stíhala poskytovatele úvěru dle § 9 odst. zákona o spotřebitelském úvěru. Ostatně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Poskytovatelé úvěru tedy měli zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr. Pokud tak nečinili, musí to jít k jejich tíži, neboť svým liknavým a neopatrným přístupem mohli (spolu) způsobit strukturální a sociální problémy vysoké míry zadlužení, platební neschopnosti spotřebitelů, tzv. obchodu s chudobou, bezvýsledných exekucí a přílivu lidí zatížených řadou exekucí do šedé ekonomiky. Jednání právní předchůdkyně žalobkyně u produktu jakým je spotřebitelský úvěr, která zcela rezignovala na jakékoli zjišťování schopnosti spotřebitele splatit poskytnutý úvěr, musí mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru. K (absolutní) neplatnosti musí soud přihlížet i bez návrhu; soud musí dokonce z úřední povinnosti zkoumat, zda poskytovatel úvěru dostál své povinnosti přezkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele (srov. citovaný nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20). Soud je toho názoru, že nebankovní poskytovatele a bankovní poskytovatele spotřebitelských úvěrů, mají stejné penzum povinností ohledně nutnosti zkoumat majetkové možnosti žadatelů, mj. je po nich možno spravedlivě požadovat, aby nesly následky nesplnění povinnosti přezkoumat úvěruschopnost spotřebitele.

19. V neposlední řadě nelze pominout rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, který uvádí, že vnitrostátní předpisy týkající se ochrany spotřebitele v oblasti spotřebitelských úvěrů vycházejí z transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, která ve svém článku 8 ukládá členským státům, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné na základě vyhledávání v příslušné databázi. Výkladem článku 8 se zabýval Soudní dvůr z rozsudku ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, C-449/13, když uvedl, že pro posouzení, zda informace poskytnuté od spotřebitele jsou dostačující ve vztahu k řádnému posouzení úvěruschopnosti či nikoliv, je nutné poskytovatelem vyhodnotit vyhodnotit řadu parametrů – např. osobní situace žadatele, výše úvěru apod. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná.

20. Současně Nejvyšší správní soud dovodil, že požadavek odborné péče zakotvený v zákoně o spotřebitelském úvěru je „úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. Postup s odbornou péči tedy zahrnuje povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr“ (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726 či ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č.j. 1 Afs 94/2009-56).

21. V tomto rámci a v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu se soud zabýval posouzením úvěruschopnosti žalované jako spotřebitele.

22. Žalobkyně vůbec neuvedla, zda právní předchůdkyně zkoumala, jestli bude žalovaná schopna úvěr splácet, když k dotazu soudu se vyjádřila pouze v obecné rovině, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala příjmy žadatelky o úvěr a současně byly informace stran majetkových poměrů žalované zaznamenány do karty zákazníka, nicméně v ní uvedené příjmy a výdaje žalované nijak neosvědčila. Z předložených důkazů soud nezjistil, že by se právní předchůdkyně zabývala poměry žalované, zejm. majetkovými (příjmy, výdaje), mající vliv na její (budoucí) schopnost úvěr splatit. Nelze než uzavřít, že právní předchůdkyně zcela rezignovala na svou obecnou povinnost přezkoumat tzv. úvěruschopnost vyplývající ji z korektivu dobrých mravů a veřejného pořádku, konkrétně ochrany spotřebitele jako slabší smluvní, která má ústavněprávní dimenzi s ohledem na zásadu rovnosti (např. již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11) a za platného a účinného zákona o spotřebitelském úvěru, který zakotvuje požadavek poskytování služeb s odbornou péčí. Soud si je vědom tíhy povinností, která je na poskytovatele spotřebitelných úvěrů kladena, nadto za situace, kdy tyto povinnosti nebyly explicitně vyjádřeny v právních předpisech, ale současně má za to, že povinnost zkoumat skutečnost, zda jím poskytnuté finanční prostředky vůbec mohou být spotřebitelem vráceny, zda je to tedy osoba s pravidelným příjmem nebo osoba, na které neváznou exekuce či vůči ní není zahájeno insolvenční řízení jsou informace natolik bazální, že argumentace žalobkyně, že právní předchůdkyně žalobkyně k tomuto nebyla povinna, nemohou obstát.

23. Za takové situace soud shledal, že smlouva o půjčce uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou je neplatná pro rozpor se zákonem dle ust. § 39 občanského zákoníku ve spojení s přechodným ustanovením § 3028 odst. 3 o. z. Žalobkyně tak nemá právo na zaplacení úroků z úvěru, nýbrž pouze na vydání případného bezdůvodného obohacení.

24. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalované poskytla dne 8. 11. 2012 částku 15 000 Kč, a z této částky žalobkyni, popř. právní předchůdkyni, vrátila žalovaná pouze částku 8 000 Kč. Pohledávka z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni podle § 524 obč. zák. (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2012. Přestože k uzavření smlouvy o postoupení pohledávek došlo až po 1. 1. 2014, je třeba na věc aplikovat ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., neboť šlo o postoupení pohledávek vzniklých před 1. 1. 2014 – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. , spisová značka, , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 21/2018). Ve smyslu § 451 obč. zák. se žalovaná v rozsahu částky 7 000 Kč bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně, potažmo právní předchůdkyně, která tuto svou pohledávku (byť jako pohledávku z platné smlouvy o úvěru) postoupila na žalobkyni. Právě tuto částku je žalovaná povinna žalobkyni vydat jako bezdůvodné obohacení (§ 457 obč. zák.).

25. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen co do nároku na zaplacení části žádané dlužné jistiny ve výši 7 000 Kč, představující bezdůvodné obohacení žalované. V tomto rozsahu tedy žalobě vyhověl (výrok I.), ve zbylém rozsahu byla žaloba zamítnuta (výrok II.).

26. Jestliže je smlouva o půjčce neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by žalobkyně odvozovala z právního vztahu založeného předmětnou Smlouvou, když příslušenství má k věci hlavní akcesorický charakter. Ze stejného důvodu soud žalobkyni nepřiznal ani úrok z prodlení. Důsledkem nedostatečného posouzení úvěruschopnosti je taktéž proces vrácení poskytnuté jistiny ve prospěch spotřebitele, a to tak, že spotřebitel jistinu vrací podle svých možností. Pokud tedy žalovaná není v prodlení s vrácením dlužné částky, nenáleží žalobkyni zákonné úroky z prodlení (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262). Jelikož nejsou soudu známy majetkové poměry dlužníka, když tento byl po celou dobu soudního řízení nečinným, nemohl tyto soud zohlednit v rámci splatnosti zbývající částky dlužné jistiny, a proto soud stanovil splatnost dluhu v obecné pariční lhůtě dle § 160 o.s.ř. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

27. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaná byla zjevně úspěšnější více než z 50 %, podle obsahu spisu však z větší části úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly, proto žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.