26 C 276/2024

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl soudkyní Mgr. Silvií Kasardovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 56 988,68 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 43 865,10 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 13 123,58 Kč, úroku ve výši 13,45 % ročně z částky 54 674,29 Kč od 26. 7. 2009 do zaplacení a úroku z prodlení ročně- z částky 56 988,68 Kč od 26. 7. 2009 do 31. 12. 2009 ve výši 8,5 %,- z částky 56 988,68 Kč od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010 ve výši 8,00 %,- z částky 56 988,68 Kč od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2010 ve výši 7,75 %,- z částky 56 988,68 Kč od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2011 ve výši 7,75 %,- z částky 56 988,68 Kč od 1. 7. 2011 do 31. 12. 2011 ve výši 7,75 %,- z částky 56 988,68 Kč od 1. 1. 2012 do 30. 6. 2012 ve výši 7,75 %,- z částky 56 988,68 Kč od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012 ve výši 7,5 %,- z částky 56 988,68 Kč od 1. 1. 2013 do 30. 6. 2013 ve výši 7,05 %,- z částky 56 988,68 Kč od 1. 7. 2013 do 31. 12. 2013 ve výši 7,05 %,- z částky 56 988,68 Kč od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2014 ve výši 7,05 %,- z částky 56 988,68 Kč od 1. 7. 2014 do 31. 12. 2014 ve výši 7,05 %,- z částky 56 988,68 Kč od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2015 ve výši 7,05 %,- z částky 56 988,68 Kč od 1. 7. 2015 do 31. 12. 2015 ve výši 7,05 %,- z částky 56 988,68 Kč od 1. 1. 2016 do 30. 6. 2016 ve výši 7,05 %,- z částky 56 988,68 Kč od 1. 7. 2016 do 31. 12. 2016 ve výši 7,05 %,- z částky 56 988,68 Kč od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2017 ve výši 7,05 %,- z částky 56 988,68 Kč od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2017 ve výši 7,05 %,- z částky 56 988,68 Kč od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018 ve výši 7,50 %,- z částky 56 988,68 Kč od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018 ve výši 8 %,- z částky 56 988,68 Kč od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019 ve výši 8,75 %,- z částky 56 988,68 Kč od 1. 7. 2019 do 31. 12. 2019 ve výši 9 %,- z částky 56 988,68 Kč od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020 ve výši 9 %,- z částky 56 988,68 Kč od 1. 7. 2020 do 31. 12. 2020 ve výši 7,25 %,- z částky 56 988,68 Kč od 1. 1. 2021 do 30. 6. 2021 ve výši 7,25 %,- z částky 56 988,68 Kč od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021 ve výši 7,50 %,- z částky 56 988,68 Kč od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022 ve výši 10,75 %,- z částky 56 988,68 Kč od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2022 ve výši 14 %,- z částky 56 988,68 Kč od 1. 1. 2023 do 30. 6. 2023 ve výši 14 %,- z částky 56 988,68 Kč od 1. 7. 2023 do 31. 12. 2023 ve výši 14 %,- z částky 56 988,68 Kč od 1. 1. 2024 do 30. 6. 2024 ve výši 13,75 %,- z částky 56 988,68 Kč od 1. 7. 2024 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 594 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou 19. 9. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení částky 56 988,68 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku II. rozsudku s odůvodněním, že tato částka představuje dluh ze smlouvy o poskytnutí kreditní karty a revolvingového úvěru č. , hodnota, , uzavřené 26. 11. 2006 se společností , právnická osoba, ., IČO: , IČO, , sídlem , adresa, (dále jako „právní předchůdkyně žalobkyně“). Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec do výše 50 000 Kč a dne 24. 6. 2008 aktivována kreditní karta. Nedílnou součástí smlouvy byly Obchodní podmínky žalobkyně ze dne 1. 6. 2008 č. , Anonymizováno, (dále jen „Smlouva“ a „VOP“) a Sazebník poplatků. Aktivací karty ze strany žalobkyně došlo k účinnosti Smlouvy s tím, že uskutečněním prvního čerpání peněžních prostředků z úvěrového rámce žalovaný projevuje souhlas s tímto postupem žalobkyně, souhlas s výší přiděleného úvěrového rámce a souhlas s číslem Smlouvy. Žalovaný byl oprávněn opakovaně čerpat peněžní prostředky až do výše sjednaného úvěrového rámce prostřednictvím kreditní karty. Současně byl povinen hradit od data čerpání úvěru pravidelné řádné měsíční splátky, náklady za úvěr zahrnující úroky a poplatky. Sazba úroků a výše poplatku byla uvedena v Sazebníku poplatků. K prvnímu čerpání úvěru došlo dne 3. 7. 2008, za celou dobu trvání úvěru žalovaný načerpal finanční prostředky ve výši 53 425,10 Kč. Následně bylo žalovaným uhrazeno pouze 9 560 Kč. Sjednané splátky úvěru žalovaný nehradil řádně a včas, načež žalobkyně v souladu s čl. V. odst. 2 VOP celý úvěr zesplatnila a žalovaného vyzvala k úhradě částky 56 988,68 Kč představující neuhrazenou jistinu ve výši 46 287,79 Kč, neuhrazené splátky ve výši 8 386,50 Kč a administrativní poplatek v celkové výši 2 315,39 Kč. Dlužná částka nebyla žalovaným zaplacena navzdory zaslané předžalobní upomínce ze dne 12. 9. 2024. Pohledávka za žalovaným byla právní předchůdkyní žalobkyně smluvně postoupena s účinností ke dni 11. 1. 2017 na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek z téhož dne.

2. Žalovaný se ve věci vyjádřil tak, že se před několika lety dostal do finančních potíží. Kolem roku 2008 , Anonymizováno, insolvence, následně byl vyhlášen konkurz. Zda se společnost ESSOX přihlásila do konkurzu neví. Již několik let je v invalidním důchodu, z něhož jsou mu prováděny srážky ve výši , částka, . Po odečtení nájmu a dalších osobních výdajů, mu nezbývá již žádná finanční částka. Nevlastní žádný movitý, ani nemovitý majetek.

3. Soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní a zjistil následující skutkový stav:

4. Mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byla dne 24. 6. 2008 uzavřena, na základě žádosti žalovaného, Smlouva o poskytnutí kreditní karty a revolvingovém úvěru č. , hodnota, , v němž žalovaný uvedl, že , Anonymizováno, ženatý, má středoškolské vzdělání bez maturity, je osobu samostatně výdělečně činnou. Jeho čistý měsíční příjem činí 30 000 Kč a měsíční výdaje 12 000 Kč. Výdělečně činný je od , datum, (Žádost na uzavření smlouvy o poskytnutí kreditní karty a revolvingového úvěru). Dle čl. I. odst. 2 ve spojení s čl. III. odst. 1 VOP k účinnosti Smlouvy dochází okamžikem, ke kterému společnosti zaktivuje Smlouvu ve svém informačním systému za účelem poskytnutí úvěrového rámce a aktivace vydané karty s tím, že potvrzením účinnosti Smlouvy je aktivace karty ze strany společnosti, tj. okamžik ke kterému společnosti umožní klientovi čerpat peněžní prostředky prostřednictvím karty. Výše poskytnutého úvěrového rámce bude odpovídat částce uvedené v dokumentu, který je klientovi zaslán společně s Žádostí, a který tvoří nedílnou součást Žádosti. Klient žádostí o aktivaci karty a následně i uskutečněním prvního čerpání peněžních prostředků z revolvingového úvěru projevuje souhlas s celým postupem společnosti a především s výší uděleného úvěrového rámce (VOP). Součástí Smlouvy o poskytnutí úvěrového rámce a úvěrové karty byl rovněž Sazebník poplatků platný a účinný od 1. 8. 2004 (Sazebník poplatků). Z výpisu ze dne , datum, je zřejmé, že žalovanému byl poskytnut úvěrový rámec až do výše , částka, a celkem bylo čerpáno 53 425,10 Kč. Splátky byly hrazeny nepravidelně, celkově uhradil částku 9 560 Kč (výpis ze dne , datum, ). Žalovaný byl opakovaně upomínkou ze dne , datum, , ze dne , datum, a ze dne 26. 4. 2009 upozorněn na nedoplatky splátek (upomínka ze dne , datum, , 26. 3. 2009 a , datum, ). Dopisem ze dne , datum, právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že došlo k ukončení smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , neboť je žalovaný v prodlení s úhradou tří měsíčních splátek. K ukončení smlouvy došlo v souladu s ustanovením čl. V odst. 2 VOP, z něhož vyplývá, že společnost je oprávněna odstoupit od Smlouvy, pozastavit další čerpání úvěru a požadovat splacení dlužné částky ke dni účinnosti odstoupení od Smlouvy mj. v případě, že klient je v prodlení s placením měsíčních splátek po dobu delší než 30 dnů nebo porušil některou povinnost vyplývající ze Smlouvy, jejichž předmětem je zajištění plnění závazků vyplývajících ze Smlouvy. Žalovaný byl současně vyzván k úhradě celkové dlužné částky ve výši , částka, do 10 dnů od obdržení dopisu (dopis ze dne , datum, , VOP). Právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 25. 1. 2017 (smlouva o postoupení pohledávek ze dne , datum, , oznámení o postoupení pohledávek ze dne , datum, , seznam postoupených pohledávek). Dne 12. 9. 2024 vyzval právní zástupce žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky , částka, , a to do , datum, s tím, že nebude-li dlužná částka uhrazena, bude předložena žaloba na zaplacení příslušnému soudu (výzva před podáním žaloby ze dne 12. 9. 2024, podací lístek ze dne 12. 9. 2024)., právnická osoba, dotazu soudu stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že povinnost věřitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěru byla zavedena až zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinným od 1. 1. 2011. Proto dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2010 nebyli věřitelé povinni před poskytnutím úvěru tzv. úvěruschopnost spotřebitelů posuzovat. I přesto však byla schopnost žalovaného úvěr splácen prověřována, a to na základě informací získaných od žalovaného v žádosti.

6. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), se tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle odst. 2 tohoto ustanovení není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Podle odst. 3 tohoto ustanovení není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

7. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen občanský zákoník) smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

8. Podle § 39 občanského zákoníku neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

9. Podle § 52 odst. 1, 2 a 3 občanského zákoníku spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

10. Podle § 451 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

11. Podle § 451 odst. 2 občanského zákoníku bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

12. Podle § 456 věta prvá občanského zákoníku předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán.

13. Podle § 458 odst. 1 občanského zákoníku musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

14. Podle § 2 odst. 1, písm. s) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele účinného do 3. 9. 2009 (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“) je odbornou péčí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

15. S ohledem na spotřebitelskou povahu poskytnuté půjčky, musel soud při posouzení věci přihlédnout k zásadě ochrany spotřebitele (slabší smluvní strany) jako jedné z vůdčích zásad soukromého práva (např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, popř. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 342/09; srov. též § 262 odst. 4 obch. zák.). Význam ochrany spotřebitele ostatně akcentuje také Krajský soud v Ostravě, který například ve svém usnesení ze dne 23. 6. 2022, č. j. 75 Co 199/2022-87, uvedl, že právní úprava spotřebitelského práva je založena na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany a tato zásada je vyjádřením pohledu spravedlnosti na uspořádání těchto typů vztahů.

16. Názoru žalobkyně, že právní předchůdkyně nebyla povinna přezkoumat tzv. úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, nelze přisvědčit. Ústavní soud, jehož vykonatelná rozhodnutí jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy), totiž ve svém nálezu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20, vyjádřil názor, že korektiv dobrých mravů obecným soudům nebrání zohlednit mimo jiné i to, zda věřitelka dostatečně prověřila a posoudila schopnost stěžovatelů splnit v budoucnu jejich závazek, byť takovou povinnost ze zákona v době uzavření smlouvy neměla, zvláště když věřitelka provedla prověření úvěruschopnosti stěžovatelů nedostatečně a v důsledku toho uzavřela úvěrovou smlouvu i se stěžovateli, kteří pro svoje majetkové poměry zjevně nebyli schopni závazek splnit. Obecné soudy jsou totiž povinny přezkoumat obsah smluvního závazkového vztahu, zatěžuje-li neobvykle jednu ze smluvních stran, resp. některé z více spoludlužníků, a je výsledkem strukturální nerovnosti ve vyjednávací síle. Z uvedeného je možno dovodit, že povinnost přezkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr stíhala poskytovatele úvěru i v době, kdy takovou povinnost výslovně žádný právní předpis nestanovil. Ostatně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Poskytovatelé úvěru, nota bene banky, tedy měli zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr bez ohledu na to, zda jim byla výslovně uložena zákonem. Pokud tak nečinili, musí to jít k jejich tíži, neboť svým liknavým a neopatrným přístupem mohli (spolu) způsobit strukturální a sociální problémy vysoké míry zadlužení, platební neschopnosti spotřebitelů, tzv. obchodu s chudobou, bezvýsledných exekucí a přílivu lidí zatížených řadou exekucí do šedé ekonomiky. Jednání banky, profesionála na trhu typicky bankovních produktů (jako je spotřebitelský úvěr), která zcela rezignovala na jakékoli zjišťování schopnosti spotřebitele splatit poskytnutý úvěr, musí mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru. K (absolutní) neplatnosti musí soud přihlížet i bez návrhu; soud musí dokonce z úřední povinnosti zkoumat, zda poskytovatel úvěru dostál své povinnosti přezkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele (srov. citovaný nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20). Soud je toho názoru, že nebankovní poskytovatele a bankovní poskytovatele spotřebitelských úvěrů, mají stejné penzum povinností ohledně nutnosti zkoumat majetkové možnosti žadatelů, mj. je po nich možno spravedlivě požadovat, aby nesly následky nesplnění povinnosti přezkoumat úvěruschopnost, byť taková povinnost nebyla stanovena zákonem.

17. V návaznosti na výše uvedené soud zmiňuje rovněž nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle něhož, nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. V posuzovaném případě (rozhodnutí napadené ústavní stížností) pak Ústavní soudu vytkl krajskému soudu, že se úvěruschopností stěžovatele (žalovaného), dostatečně nezabýval.

18. V neposlední řadě nelze pominout rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, který uvádí, že vnitrostátní předpisy týkající se ochrany spotřebitele v oblasti spotřebitelských úvěrů vycházejí z transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, která ve svém článku 8 ukládá členským státům, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné na základě vyhledávání v příslušné databázi. Výkladem článku 8 se zabýval Soudní dvůr z rozsudku ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, C-449/13, když uvedl, že pro posouzení, zda informace poskytnuté od spotřebitele jsou dostačující ve vztahu k řádnému posouzení úvěruschopnosti či nikoliv, je nutné poskytovatelem vyhodnotit řadu parametrů – např. osobní situaci žadatele, výši úvěru apod. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná.

19. Současně Nejvyšší správní soud dovodil, že požadavek odborné péče zakotvený v § 2 odst. 1, písm. s) zákona o ochraně spotřebitele je „úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. Postup s odbornou péči tedy zahrnuje povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726 či ze dne 22. 4. 2009,, Anonymizováno, sp. zn. 32 Cdo 241/2009 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č.j. 1 Afs 94/2009-56).

20. V tomto rámci a v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu se soud zabýval posouzením úvěruschopnosti žalovaného jako spotřebitele.

21. Žalobkyně vůbec neuvedla, zda právní předchůdkyně zkoumala, jestli bude žalovaný schopen úvěr splácet, když k dotazu soudu se vyjádřila pouze v obecné rovině, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala příjmy žadatele o úvěr a současně byly informace stran majetkových poměrů žalovaného zaznamenány v žádosti, ve které žalovaný uvedl svůj měsíční příjem ve výši 30 000 Kč a výdaje ve výši 12 000 Kč měsíčně, příjmy žalovaného nijak neosvědčila, nadto ani netvrdila jejich výši. Jak již soud uvedl, k písemné výzvě soudu se vyjádřila dále tak, že smlouva o půjčce byla uzavřena před účinností zákona č. 145/2010 Sb., který zakotvil povinnosti posuzovat úvěruschopnost spotřebitelů, a proto právní předchůdkyně touto zákonnou povinností stižena nebyla. Z předložených důkazů soud nezjistil, že by se právní předchůdkyně zabývala poměry žalované, zejm. majetkovými (příjmy, výdaje), mající vliv na její (budoucí) schopnost úvěr splatit. Nelze než uzavřít, že právní předchůdkyně zcela rezignovala na svou obecnou povinnost přezkoumat tzv. úvěruschopnost vyplývající ji z korektivu dobrých mravů a veřejného pořádku, konkrétně ochrany spotřebitele jako slabší smluvní, která má ústavněprávní dimenzi s ohledem na zásadu rovnosti (např. již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11) a za platného a účinného zákona o ochraně spotřebitele, který zakotvuje požadavek poskytování služeb s odbornou péčí. Soud si je vědom tíhy povinností, která je na poskytovatele spotřebitelných úvěrů kladena, nadto za situace, kdy tyto povinnosti nebyly explicitně vyjádřeny v právních předpisech, ale současně má za to, že povinnost zkoumat skutečnost, zda jím poskytnuté finanční prostředky vůbec mohou být spotřebitelem vráceny, zda je to tedy osoba s pravidelným příjmem nebo osoba, na které neváznou exekuce či vůči níž není zahájeno insolvenční řízení jsou informace natolik bazální, že argumentace žalobkyně, že její právní předchůdkyně k tomuto nebyla povinna, nemohou obstát.

22. Za této situace soud shledal, že smlouva o úvěru uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným je neplatná pro rozpor se zákonem dle ust. § 39 občanského zákoníku ve spojení s přechodným ustanovením § 3028 odst. 3 o. z. Žalobkyně tak nemá právo na zaplacení úroků z úvěru, nýbrž pouze na vydání případného bezdůvodného obohacení.

23. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla celkovou částku 53 425,10 Kč, kterou žalovaný postupně čerpal, a z této částky žalobkyni, popř. právní předchůdkyni žalovaný splatil pouze částku 9 560 Kč. Pohledávka z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni (§ 524 obč. zák., rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2012; přestože k uzavření smlouvy o postoupení pohledávek došlo až po 1. 1. 2014, je třeba na věc aplikovat ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., neboť šlo o postoupení pohledávek vzniklých před 1. 1. 2014 – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1878/2015, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 21/2018). Ve smyslu § 451 obč. zák. se žalovaný v rozsahu částky 43 865,10 Kč bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně, potažmo právní předchůdkyně, která tuto svou pohledávku (byť jako pohledávku z platné smlouvy o úvěru) postoupila na žalobkyni. Právě tuto částku je žalovaný povinen žalobkyni vydat jako bezdůvodné obohacení (§ 457 obč. zák.).

24. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen co do nároku na zaplacení části žádané dlužné jistiny ve výši 43 865,10 Kč, představující bezdůvodné obohacení žalovaného. V tomto rozsahu tedy žalobě vyhověl (výrok I.), ve zbylém rozsahu byla žaloba zamítnuta (výrok II.).

25. Jestliže je smlouva o půjčce neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by žalobkyně odvozovala z právního vztahu založeného předmětnou Smlouvou, když příslušenství má k věci hlavní akcesorický charakter. Ze stejného důvodu soud žalobkyni nepřiznal ani úrok z prodlení. Důsledkem nedostatečného posouzení úvěruschopnosti je taktéž proces vrácení poskytnuté jistiny ve prospěch spotřebitele, a to tak, že spotřebitel jistinu vrací podle svých možností. Pokud tedy žalovaný není v prodlení s vrácením dlužné částky, nenáleží žalobkyni zákonné úroky z prodlení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262). Splatnost dluhu soud stanovil v obecné pariční lhůtě dle § 160 o.s.ř. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

26. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142a odst. 1 o. s. ř. zavázal soud žalobkyni, zaplatit žalovanému, který měl ve věci převážný procesní úspěch náklady řízení v rozsahu 66 %, neboť žalovaný byl úspěšný co do 83 % a neúspěšný v rozsahu 17 %. Náklady sestávají dle § 2 odst. 1 a 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 245/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu z odměny nezastoupeného žalovaného za provedené 3 úkony á 300 Kč dle § 1 odst. 3 písm. a) (podání vyjádření), § 1 odst. 3 písm. b) (příprava účasti k jednání) a dle § 1 odst. 3 písm. c) (účast na jednání před soudem). Celkové náklady řízení žalovaného činí 900 Kč a s ohledem na jeho částečný procesní neúspěch mu přiznány v částce 594 Kč, kterou je žalobkyně povinna uhradit k rukám žalovaného v pariční lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř., tedy do 3 dnů od právní moci rozsudku.