26 C 34/2025

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl soudkyní Mgr. Silvií Kasardovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno o zaplacení 114 394,86 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 70 105 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 44 289,86 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 19 158,87 Kč, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 111 864,86 Kč od 19. 11. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 076,91 Kč od 3. 9. 2024 do 18. 11. 2024 a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 114 394,86 Kč od 19. 11. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou, podanou u zdejšího soudu dne 18. 11. 2024, domáhala na žalovaném zaplacení částky 114 394,86 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 19 158,87 Kč, s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 111 864,86 Kč od 19. 11. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 076,91 Kč od 3. 9. 2024 do 18. 11. 2024 a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 114 394,86 Kč od 19. 11. 2024 do zaplacení, a to ze smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, ze dne 8. 11. 2022 uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným, přičemž žalovaný celkem načerpal částku 135 882 Kč. Na svůj dluh žalovaný uhradil toliko 65 777 Kč.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), za použití § 101 odst. 4 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání ve věci samé.

3. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně, jako nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru, uzavřela dne 8. 11. 2022 s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru s roční úrokovou sazbou 26,28 %, na základě které poskytla žalovanému bezúčelový revolvingový úvěr, a to prostřednictvím kreditní karty, vždy maximálně ve výši nevyčerpaného zůstatku sjednaného úvěrového rámce. Sjednaný úvěrový rámec činil 120 000 Kč. Ve smlouvě byla zároveň sjednána, za porušení smluvních povinností, smluvní pokuta 500 Kč a jednorázová smluvní pokuta po zesplatnění ve výši 10 % ze splatné jistiny, úroků a úhrady za pojištění, maximálně však 0,1 % denně z dlužné částky (Smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, ze dne 8. 11. 2022 včetně úvěrových podmínek). Žalovaný celkem načerpal částku 135 882 Kč a uhradil 65 777 Kč (výpis čerpání, splátek a úhrad, opis výpisu proplacení smlouvy). Jelikož žalovaný splátky úvěru řádně neplatil, žalobkyně dne 19. 8. 2024 úvěr zesplatnila, téhož dne žalobkyně vůči žalovanému učinila výzvu ke splacení celého úvěru, a to do 14 dnů ode dne sepsání této výzvy a tuto zaslala na adresu sdělenou žalovaným ve smlouvě (výzva ke splacení celého úvěru ze dne 19. 8. 2024). Žalovaný byl dopisem ze dne 5. 9. 2024, odeslaným 6. 9. 2024, vyzván předžalobní výzvou k zaplacení dlužné částky 127 817,26 Kč nejpozději do 12. 9. 2024 (předžalobní výzva ze dne 5. 9. 2024 vč. podacího archu)., právnická osoba, rámci zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně lustrovala rejstříky posuzující bonitu žalovaného, a to např. CEE, ISIR, NRKI, přičemž výsledkem bylo kladné hodnocení žalovaného. Žalovaný měl veden osobní úvěr, jako spoludlužník hypoteční úvěr a kontokorentní úvěr. Ke svým majetkovým poměrům žalovaný ve výše uvedené úvěrové smlouvě uvedl, že jeho čistý měsíční příjem z podnikání činí částku ve výši 50 000 Kč a příjem ostatních členů domácnosti činí částku ve výši 16 000 Kč. Vlastní dům/byt, výdaje na bydlení činí 7 000 Kč, je ženatý a má dvě vyživovací povinnosti (úvěrová zpráva, Smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, ze dne 8. 11. 2022, potvrzení o provedení ověření bonity klienta).

5. Ohledně nároku žalobkyně, má soud, vzhledem na shora popsaný skutkový stav, za to, že žalobkyně, nesplnila svou povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru, a to řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného) na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, a to s ohledem na skutečnost, že řádně neprověřila příjmy a výdaje žalovaného. Žalobkyně ani na výzvu soudu nedoložila výčet pravidelných výdajů žalovaného, a tedy tyto (stejně tak jako příjmy žalovaného) nebyly nijak osvědčeny. Soud v důsledku toho nemohl přezkoumat majetkové poměry žalovaného. Z informací uvedených v úvěrové smlouvě nelze stanovit reálný použitelný příjem žalovaného, který by byl stanoven z pravidelných příjmů a výdajů žalovaného. Jediná informace o majetkových poměrech je skutečnost, že měsíční čistý příjem žalovaného činí částka 50 000 Kč, ovšem ani z této nelze bez dalšího vycházet, jelikož žalovaný jako osoba žádající o úvěr, může zkreslovat či záměrně modifikovat svou skutečnou majetkovou situaci s cílem úvěr získat, a tedy je povinnost primárně kladena na poskytovatele úvěru, aby poměry, dostatečně prověřil na základě spolehlivých a dostatečných informací, což nelze učinit bez ověření výše příjmů např. výpisem z účtu nebo výplatním listem. Výdaje žalovaného nebyly ani zkoumány, tedy ani nijak ověřovány. Za tohoto skutkového stavu nelze pokládat postup v rámci posuzování úvěruschopnosti žalovaného za dostatečný a hodnověrně znázorňující reálné majetkové poměry žalovaného.

6. Jelikož výše uvedené kroky žalobkyně v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalovaného neučinila, vycházela ze závěru, který neodpovídal reálnému stavu věci, když nebylo žádným způsobem ověřeno, že žalovaný dosahuje alespoň tvrzených příjmů. Pokud by potom od reálného měsíčního příjmu žalovaného byly odečteny reálné životní náklady na zdravotní péči, předchozí finanční závazky, dopravu, zálohy na energie a vodu, nájem, náklady na obživu, ošacení, drogerii včetně hygienických potřeb, mobilní telefon a dalších nutných výdajů, lze se jen domnívat, zda by žalovaný byl reálně schopen splácet takový finanční závazek. Soud vzal v potaz také výši poskytovaného úvěru, která sice není vysoká, ale pro osobu s velmi nízkými příjmy a vysokými výdaji (což jistě náklady na podnájem žalovaného jsou) může být i přes to finančně likvidační. Uvedená povinnost k posouzení bonity spotřebitele, tedy schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je zákonem uložena poskytovateli úvěru pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že by tak poskytovatel úvěru neučinil. Spotřebitelský úvěr měl být poskytnut pouze v případě, že z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Takový zákonný postup představuje posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy úvěry jsou poskytovány s cílem jejich nesplacení, přičemž věřitel předem počítá s tím, že dlužník nebude pravděpodobně ani schopen poskytnutý úvěr splatit (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Na tomto výsledku nic nemění skutečnost, že žalobkyně žalovaného patrně lustrovala ve veřejných rejstřících posuzující bonitu osob, jelikož skutečnost, zda osoba žádající o úvěr bude schopna poskytovaný úvěr splatit, zpravidla nesouvisí s jeho platební morálkou v minulosti (resp. může to být pro poskytovatele spotřebitelských úvěru jistým vodítkem při splatných závazcích evidovaných v těchto rejstřících), nicméně samo o sobě tyto skutečnosti nemají potřebnou vypovídající hodnotu, jelikož nereflektují aktuální majetkovou situaci osoby žádající o úvěr (zejména v oblasti příjmové).

7. Povinnosti osob poskytujících spotřebitelské úvěry v ustanovení § 86 z. s. ú. (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru) ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru je mj. transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES, kde se v článku 8 odst. 1 věta první stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. V článku 23 směrnice č. 2008/48/ES se dále stanoví, že členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření na zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Přesto, že přesný postup při ověřování úvěruschopnosti spotřebitele není nijak zákonem o spotřebitelském úvěru, ani transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES stanoven, je zřejmé, že poskytovatel úvěru je povinen vždy řádně a se všemi znalostmi profesionála a s péčí řádného hospodáře prověřit úvěruschopnost úvěrovaného. Poskytovatel úvěru by si měl veškeré údaje týkající se finančně majetkové situace spotřebitele řádně ověřit, a to zejména předložením potřebných listin, jako například výpisem z účtu, doklady o nákladech na bydlení atd. a nikoliv spoléhat na tvrzení spotřebitele, které může být úmyslně, či neúmyslně zkresleno jeho subjektivním vnímáním. Žalobkyně však v tomto řízení neprokázala, že by tuto svou povinnost splnila, když vycházela pouze z informací poskytnutých žalovaným, aniž by si vyžádala od žalovaného podklady k pravidelným příjmům a výdajům, a tím reflektovala reálnou schopnost žalovaného tento úvěr splatit.

8. Soud s ohledem na shora popsané důvody uzavřenou smlouvu shledal za neplatnou a konstatoval, že úvěrové prostředky tak byly žalovanému poskytnuty na základě neplatné smlouvy. V souvislosti s novelou § 87 z. s. ú. provedenou zákonem č. 96/2022 Sb., účinným k 29. 5. 2022, bylo zákonodárcem stanoveno, že absence zjišťování tzv. úvěruschopnosti vyvolává neplatnost sjednaného spotřebitelského úvěru, k níž jsou soudy povinny přihlížet i bez návrhu. Z povahy věci tak jde, ve smyslu § 588 o. z., o neplatnost absolutní.

9. Jestliže je tedy smlouva o úvěru neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by žalobkyně odvozovala z předmětné smlouvy, jelikož příslušenství sdílí osud věci hlavní (§ 510 odst. 2 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník dále jen „o. z.“). Z tohoto důvodu proto nevznikl žalobkyni nárok na úroky, poplatky a smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o úvěru.

10. Žalobkyně však prokázala, že žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 135 882 Kč. Soud proto posoudil nárok žalobkyně jako nárok z bezdůvodného obohacení dle § 2991 o. z. Vzhledem k tomu, že z provedeného dokazování bylo zjištěno, že žalovaný na dluh žalobkyni uhradil 65 777 Kč, ponížil soud poskytnuté peněžní prostředky o tuto úhradu tak, že žalovaného zavázal k zaplacení částky představující rozdíl ve výši 70 105 Kč (výrok I).

11. Soud žalobkyni nepřiznal zákonný úrok z prodlení, jelikož zaslané výzvy žalobkyní žalovanému nelze pokládat za výzvy k zaplacení z titulu bezdůvodného obohacení, když tato skutečnost nastala až konstitutivně rozhodnutím soudu. Důsledkem neřádného posouzení úvěruschopnosti je taktéž proces vrácení poskytnuté jistiny ve prospěch spotřebitele, a to tak, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud tedy žalovaný není v prodlení s vrácením dlužné částky nenáleží žalobkyni zákonné úroky z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku. Ke stejnému závěru dospěl ostatně i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262. Ve zbývající části, tj. co do částky 44 289,86 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 19 158,87 Kč, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 111 864,86 Kč od 19. 11. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 076,91 Kč od 3. 9. 2024 do 18. 11. 2024 a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky, Anonymizováno, 114 394,86 Kč od 19. 11. 2024 do zaplacení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť nároky na ně mají původ v absolutně neplatné smlouvě (výrok II).

12. Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, neboť žádný z účastníků neměl ve věci plný úspěch a míra jejich úspěchu byla téměř vyrovnaná. Žalobkyně byla ve věci úspěšná toliko z 46 %, zatímco žalovaný z 54 %. Vzhledem k tomu, že rozdíl v úspěšnosti obou stran je minimální a žádný z účastníků výrazně nepřevážil, považuje soud za spravedlivé, aby si každý z účastníků nesl své náklady řízení sám.