36 C 177/2022

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Danou Matoušovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , PSČ obec a číslo zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 140 563,01 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 131 802,76 Kč s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 117 872,76 Kč za dobu od 3. 1. 2021 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 117 872,76 Kč za dobu od 3. 1. 2021 do 9. 1. 2021 a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 131 802,76 Kč za dobu od 10. 1. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 8 760,25 Kč, úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 22 690,25 Kč za dobu od 3. 1. 2021 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 22 690,25 Kč za dobu od 3. 1. 2021 do 9. 1. 2021 a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 760,25 Kč za dobu od 10. 1. 2021 do zaplacení.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 31 863 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení úvěrové pohledávky ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi [právnická osoba] (dále jen„ banka) a žalovaným dne [datum] (smlouva I) a úvěrové pohledávky ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi týmiž smluvními stranami dne [datum] (smlouva II). Žalovaný úvěry řádně nesplácel, proto žalobkyně oba úvěry zesplatnila ke dni 2. 1. 2021.

2. Žalovaná úvěrová pohledávka ze smlouvy I představuje jistinu ve výši 117 872,76 Kč. Ode dne 3. 1. 2021 do zaplacení žalobkyně požadovala smluvní úrok ve výši 8,25 % ročně z dlužné jistiny, a dále z jistiny 117 872,76 Kč požadovala od 3. 1. 2021 do zaplacení 8,25% p.a. úrok z prodlení.

3. Žalovaná úvěrová pohledávka ze smlouvy II představuje jistinu ve výši 22 690,25 Kč. Ode dne následujícího po zesplatnění úvěru (3. 1. 2021) do zaplacení žalobkyně požadovala smluvní úrok ve výši 8,25 % ročně a úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z jistiny ve výši 22 690,25 Kč.

4. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Ač byl k jednání řádně a včas předvolán, bez omluvy se k němu nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného (§ 101 odst. 3 o.s.ř.). Úvěrová pohledávka ze smlouvy I:

5. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi bankou a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 127 000 Kč. Použití úvěru bylo omezeno pouze na sjednaný účel, a to konsolidaci úvěrů nebo půjček. Konsolidací se rozumí úplné splacení takových úvěrů nebo půjček a jejich sloučení do jednoho úvěru (článek 2.2 smlouvy). Žalovaný se zavázal splácet úvěr s úrokem ve výši 17,90 % ročně v dohodnutých splátkách ve výši 3 000 Kč. Jelikož tak nečinil, banka úvěr podle bodu 8.1 písm. a) a 8.2 písm. b) smlouvy ke dni 2. 1. 2021 zesplatnila. K tomuto dni činila dlužná jistina částku 117 872,76 Kč (smlouva o úvěru, rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu včetně poštovního podacího archu, výpis z účtu žalované za období od 1. 6. 2019 do 30. 6. 2019, úvěrová historie). [právnická osoba] pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupila žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum], seznam postoupených pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty, oznámení o postoupení pohledávky).

6. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, byla ze strany banky prověřena na základě informací získaných od žalovaného, z interních a externích databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a z výpisů z účtu žalovaného. Byly doloženy výpisy z účtu žalovaného za poslední 3 měsíce před poskytnutím úvěru, z nichž vyplývá mimo jiné, že tento účet je aktivní a žalovanému byla na účet vyplácena měsíční mzda v průměrné výši 17 844 Kč měsíčně. Z účtu pravidelně hradil nájem ve výši 7 000 Kč a splácel dva úvěry splátkou ve výši 1 000 Kč a splátkou ve výši 1 200 Kč. Z informací z databáze CCB vyplývá, že žalovaný měl ke dni 18. 6. 2019 3 existující úvěry s celkovou měsíční splátkou ve výši 5 172 Kč (výpis z účtu, informace z CCB).

7. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě lze mít za splněnou povinnost právní předchůdkyně žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Právní předchůdce žalobkyně schopnost žalovaného řádně hradit úvěr prověřila na základě informací získaných od žalovaného samotného, z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z výpisů z bankovního účtu. Z uvedeného bylo zjištěno, že žalovaný měl průměrný čistý měsíční příjem ve výši 17 844 Kč, hradil nájem ve výši 7 000 Kč měsíčně a splácel další úvěry částkou 5 172 Kč. Soud má tedy s poukazem na shora uvedené za to, že údaje, jež byly žalovaným právní předchůdkyni žalobkyně poskytnuty a jež si právní předchůdkyně žalobkyně rovněž sama zaopatřila a jež měla k dispozici, nasvědčují tomu, že právní předchůdkyně žalobkyně v okamžiku uzavírání úvěrové smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, a to především s ohledem na skutečnost, že všechny existující úvěrové závazky žalovaného byly konsolidovány (zcela uhrazeny) projednávaným úvěrem a došlo ke snížení měsíčních splátek z původních 5 172 Kč na 3 000 Kč.

8. Žalovaný se zavázal splácet úvěr v dohodnutých splátkách ve výši 3 000 Kč. Jelikož tak nečinil, právní předchůdkyně žalobkyně úvěr podle bodu 8.1 písm. a) a 8.2 písm. b) smlouvy ke dni 2. 1. 2021 zesplatnila a pohledávku následně postoupila na žalobkyni. Dluh na jistině při zesplatnění činil 117 872,76 Kč, proto soud žalovaného k zaplacení této částky zavázal.

9. Podle smlouvy byl úvěr úročen 17,90% p.a. úrokem. Žalobkyně požadovala v souladu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, zaplacení úroku 8,25 % p.a. z jistiny za dobu od 3. 1. 2021 (ode dne následujícího po zesplatnění úvěru) do zaplacení. Jelikož se zaplacení úroku domáhala důvodně, soud žalobě i ohledně úroku vyhověl.

10. Vedle řádného úroku byl žalovaný dle bodu 8.3. smlouvy povinen při prodlení se splácením dluhu platit i úrok z prodlení ve výši stanovené platnými právními předpisy. Žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení ze zesplatněné jistiny ve výši 117 872,76 Kč od 3. 1. 2021 do zaplacení. Jelikož se zaplacení úroku z prodlení domáhala důvodně, soud žalobě i ohledně úroku z prodlení vyhověl. Úvěrová pohledávka ze smlouvy II:

11. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi bankou a žalovaným byla dne [datum] prostřednictvím sítě elektronických komunikací uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 35 000 Kč (smlouva o úvěru, detail zadané operace, datový záznam o uzavření smlouvy, certifikát elektronického podpisu, úvěrová historie), na který žalovaný dle tvrzení žalobkyně uhradil celkem částku 21 070 Kč. Žalovaný byl k úhradě dlužné částky z úvěrové smlouvy vyzván rozhodnutím o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne 2. 1. 2021 (rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu včetně poštovního podacího archu). [právnická osoba] pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupila žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum], seznam postoupených pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty, oznámení o postoupení pohledávky).

12. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr a rovněž z transakčních pohybů na účtu žalovaného vedeného u [právnická osoba] Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl příjem ve výši 21 143 Kč, výdaje ve výši 1 000 Kč a nájemné ve výši 3 500 Kč. Banka stanovila životní výdaje žalovaného po zohlednění jeho situace podle svého interního ekonomického modelu na 8 969 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že banka prověřila insolvenční rejstřík, vlastní systémy a informace z CCB. V tomto směru předložila pouze výpis z registru CCB, ze kterého vyplynulo, že žalovaný má 1 existující spotřební úvěr ve výši 127 000 Kč se splátkou ve výši 3 000 Kč (informace z CCB). Žalobkyně vyhodnotila, že splácení úvěru ve výši 35 000 Kč při pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 035 Kč je zcela v možnostech žalovaného, neboť žalovanému po odečtení nového splátkové zatížení ve výši 5 035 Kč (3 000 Kč + 2 035 Kč) zbývala volná částka ve výši 16 108 Kč k pokrytí životních nákladů žalovaného.

13. Žalobkyně měla k dispozici výpis z účtu žalovaného za období od 1. 3. 2019 do 30. 9. 2019, z něhož zjistila, že žalovanému byla na účet připisována mzda v průměrné výši 21 540 Kč měsíčně. Z účtu žalovaného byl každý měsíc hrazen trvalým příkazem nájem ve výši 7 000 Kč a splátka úvěru ve výši 3 000 Kč. Výdaje měl žalovaný v období březen až září 2019 nejnižší v dubnu 2019, kdy činily 27 064 Kč. V ostatních měsících zkoumaného období byly vždy ještě vyšší. Průměrně činily za posuzované období 43 641,14 Kč měsíčně. Ke dni 30. 9. 2019 se žalovaný nacházel v záporném zůstatku, v důsledku čehož nebyl proveden trvalý příkaz. Žalovaný neměl podle výpisu z účtu další disponibilní finanční prostředky na splácení úvěru. <i>14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>15. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.</i> <i>16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>17. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 18. Povinností poskytovatele úvěru je řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni) před uzavřením smlouvy, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele.

19. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

20. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z., v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti, je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

21. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

22. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

23. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

24. V dané věci, jak z výše uvedeného vyplývá (bod 13 rozsudku), právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného nevyhodnotila s odbornou péčí ve smyslu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, byť k tomu měla dostatečné podklady. Měla k dispozici výpis z účtu žalovaného za dobu sedmi měsíců před poskytnutím úvěru, přičemž na tento účet byla pravidelně poukazována mzda (v průměru 21 540 Kč za posuzované období) a žalovaný z účtu hradil nejen úvěrové splátky, ale své další běžné i mimořádné výdaje, které však po celé období, za které byl výpis z účtu k dispozici, převyšovaly jeho příjem. Výdaje žalovaného byly nejnižší v dubnu 2019, kdy činily 27 064 Kč. Průměrná výše výdajů žalovaného za posuzované období činila 43 641,14 Kč, což vedlo k jeho zadlužení. Ke dni 30. 9. 2019 vykazoval jeho výpis z účtu záporný zůstatek, v důsledku čehož nebyly provedeny trvalé příkazy. Je tedy evidentní, že výdaje žalovaného převyšovaly jeho příjmy a žalovaný tak fakticky neměl disponibilní finanční prostředky na splácení úvěru.

25. K argumentaci žalobkyně, že žalovaný v září 2019 prováděl výběry v hotovosti ve výši 11 000 Kč, v srpnu 2019 ve výši 12 700 Kč a v červnu 2019 ve výši 13 000 Kč a nebylo reálně možné posuzovat, na co byly peníze použity, proto právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z modelu výdajů ve výši 8 969 Kč, soud uvádí, že pokud úvěrující nemá dostačující informace o výdajích žadatele o úvěr, je třeba zjišťovat další informace a zejména konfrontovat se zjištěními žadatele o úvěr. Není možné zjistit měsíční výdaje v průměrné výši kolem 43 000 Kč a vycházet z namodelovaných výdajů ve výši 8 969 Kč měsíčně. Nadto i bez tvrzených výběrů kartou byly výdaje žalovaného mnohem vyšší než namodelované výdaje, z nichž právní předchůdkyně žalobkyně vycházela.

26. Smyslem posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr, je nejen nezbytné podklady shromáždit, ale i je pečlivě vyhodnotit, což se v případě žalovaného nestalo, neboť úvěr mu byl poskytnut, přestože neměl příjmy, které by postačovaly na úhradu jeho výdajů.

27. Lze tedy uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, aniž by byla patrná snaha o posouzení reálné situace žalovaného a jeho reálné možnosti úvěr splácet. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Proto soud zavázal žalovaného k zaplacení částky 13 930 Kč (35 000 – 21 070) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

28. Příslušenství sdílí osud věci hlavní, a proto může být žalobkyni přiznán nárok na úrok z prodlení výhradně z částky 13 930 Kč, když v tomto rozsahu byla žaloba důvodná. Jelikož v daném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti a tato není ani zákonem stanovena, za den splatnosti je proto třeba považovat den, kdy uplynula lhůta bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem požádán o plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), přičemž za takovou výzvu nelze považovat určení splatnosti v neplatné smlouvě. Žalovaný byl k úhradě dlužné částky vyzván rozhodnutím o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne [datum]. Rozhodnutí bylo žalovanému odesláno 5. 1. 2021 (podací arch) a podle § 573 o. z. bylo žalovanému doručeno třetí pracovní den po odeslání, tj. dne 8. 1. 2021. Dne 9. 1. 2021 nastala splatnost částky ve výši 13 930 Kč a počínaje 10. 1. 2021 je žalovaný v prodlení a tímto dnem až do zaplacení má žalobkyně právo na úrok z prodlení v zákonné výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (8,25 %). Ve zbytku soud žalobu ohledně úroku z prodlení zamítl.

29. Předmětem sporu byly nároky v souhrnné výši 178 179,81 Kč (jistina 140 563,01 Kč + úrok vyčíslený dle žaloby do dne 17. 8. 2022 ve výši 18 808,40 Kč + úrok z prodlení vyčíslený dle žaloby do dne 17. 8. 2022 ve výši 18 808,40 Kč). Žalobkyně uspěla s částkou 165 189,16 Kč (jistina 131 802,76 Kč + úrok vyčíslený dle výroku I. do dne 17. 8. 2022 ve výši 15 772,30 Kč + úrok z prodlení vyčíslený dle výroku I. do dne 17. 8. 2022 ve výši 17 614,10 Kč), tj. z 92 %. Dle § 142 odst. 2 o.s.ř. jí příslušelo právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 84 % (92 % - 8 %). V řízení žalobkyně účelně vynaložila náklady ve výši 37 932 Kč, což představuje žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 5 623 Kč, odměnu za zastupování žalobkyně advokátem ve výši 23 590 Kč (3,5× 6 740 Kč dle § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. za následující úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., sepis jednoduché předžalobní výzvy k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) vyhl. č. 177/1996 Sb., sepis žaloby dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb. a účast zástupce u jednání soudu dne [datum]), náhradu hotových výdajů ve výši 1 200 Kč (tj. 4× 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. příslušející ke čtyřem shora uvedeným úkonům právní služby), náhradu za promeškaný čas ve výši 600 Kč dle § 14 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. za 6 započatých půlhodin strávených na cestě k jednání z [obec] do [obec] a zpět, náhradu jízdních výdajů ve výši 1 311 Kč za cestu k jednání z [obec] do [obec] a zpět (188 km) vozidlem [anonymizována dvě slova], [registrační značka] s kombinovanou spotřebou 5,1 l /100 km při ceně benzínu 44,50 Kč (§ 4 písm. c) vyhl. č. 511/2021 Sb. a sazbě základní náhrady 4,70 Kč/km (§ 1 písm. b) vyhl. č. 511/2021 Sb.) a 21% DPH ve výši 5 608 Kč z přiznané odměny a náhrad (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Soud tak zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení ve výši 31 863 Kč (84 % z 37 932 Kč). Náhradu nákladů řízení je žalovaný v souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. povinen zaplatit k rukám zástupkyně žalobkyně.

30. Soud z důvodu neúčelného vynaložení nepřiznal žalobkyni náklady řízení v souvislosti s podáním ze dne [datum] a ze dne [datum], jímž došlo k doplnění žaloby, neboť skutečnosti a důkazní návrhy tam uvedené mohly a měly být obsaženy již v žalobě.