36 C 2/2022

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Danou Matoušovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 11 108,22 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 263 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 263 Kč za dobu od 11. 11. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 5 845,22 Kč, úroku v kapitalizované výši 746,39 Kč a dále úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 10 483,22 Kč za dobu od 11. 11. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 220,22 Kč za dobu od 11. 11. 2021 do zaplacení.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 11 108,22 Kč spolu s úrokem v kapitalizované výši 746,39 Kč, úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 10 483,22 Kč za dobu od 11. 11. 2021 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 483,22 Kč za dobu od 11. 11. 2021 do zaplacení s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se dle smlouvy zavázal splatit úvěr s úrokem ve výši 18,90 % ročně a dále poplatky dle ceníku měsíčními splátkami ve výši 1 406 Kč vždy nejpozději do 20. dne v měsíci. Jelikož žalovaný neplnil svůj závazek hradit splátky řádně a včas, využila žalobkyně svého smluvního oprávnění a úvěr dne 2. 1. 2021 zesplatnila. Žalovaný dluží žalobkyni částku 10 483,22 Kč na jistině, poplatky v celkové výši 625 Kč, částku 746,39 Kč na smluvním úroku ve výši 8,25 % z jistiny úvěru za dobu od 12. 11. 2019 do 10. 11. 2021 a smluvní úrok 8,25 % ročně z částky 10 483,22 Kč za dobu od 11. 11. 2021 do zaplacení a dále zákonný úrok z prodlení 8,25 % ročně z částky 10 483,22 Kč od 11. 11. 2021 do zaplacení. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že provedla hodnocení žalovaného dle údajů o jeho příjmech, výdajích a závazcích uvedených v žádosti o úvěr, která byla poskytnuta přes internetové bankovnictví. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl příjem ve výši 21 143 Kč, což žalobkyně ověřila na základě příchozích transakcí na účet žalovaného. Žalovaný mezi svými výdaji uvedl částku 5 000 Kč a nájemné ve výši 3 500 Kč. Žalobkyně stanovila životní výdaje žalovaného po zohlednění jeho situace podle svého interního ekonomického modelu na částku 12 969 Kč. Žalovaný v žádosti uvedl splátky mimo žalobkyni ve výši 0 Kč. Žalobkyně dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaný měl v době úvěrové žádosti spotřební úvěr u žalobkyně se splátkou 2 035 Kč, spotřební úvěr u žalobkyně se splátkou 3 000 Kč a úvěr pro fyzické osoby mimo žalobkyni se splátkou 1 769 Kč (byl v rámci úvěrové žádosti zkonsolidován). Splátka nového úvěru činila 1 406 Kč, nové splátkové zatížení tedy činilo 6 441 Kč. Příjem žalovaného byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Ač byl k jednání řádně a včas předvolán, bez omluvy se k němu nedostavil. Žalobkyně se z účasti u jednání omluvila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).

3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč (smlouva o úvěru, detail zadané operace, výpis z úvěrového účtu za období od 12. 11. 2019 do 31. 12. 2019), na který žalovaný dle tvrzení žalobkyně uhradil celkem částku 14 737 Kč.

4. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně měla k dispozici výpis z účtu žalovaného za období od 1. 1. 2019 do 31. 10. 2019, z něhož správně ověřila, že žalovanému byla na účet vyplácena měsíční mzda v průměrné výši 21 000 Kč měsíčně. Žalobkyně uvedla, že žalovaný měl v době úvěrové žádosti další tři úvěry s měsíčními splátkami 2 035 Kč, 3 000 Kč a 1 769 Kč, celkem 6 804 Kč měsíčně. Z výpisu z účtu vyplývá, že výdaje žalovaného jsou v každém měsíci vyšší než jeho příjmy, končil se záporným zůstatkem na účtu, v důsledku čehož nebylo pravidelně prováděno inkaso a trvalé příkazy. Kladný zůstatek na účtu byl pouze v únoru 2019 díky příchozí mzdě ve výši 17 779 Kč a úhradě (blíže neidentifikované) ze dne [datum] ve výši 60 000 Kč, v červnu 2019 díky příchozí mzdě ve výši 22 574 Kč a úhradě (blíže neidentifikované) ze dne [datum] ve výši 51 394,13 Kč a v červenci 2019 díky příchozí mzdě ve výši 17 685 Kč, úhradě od [právnická osoba] [anonymizováno] ze dne [datum] ve výši 1 439 Kč a díky příchozí úhradě (blíže neidentifikované) ze dne [datum] ve výši 6 900 Kč. Tuto skutečnost žalobkyně zcela pominula, stejně jako skutečnost, že výdaje žalovaného jsou mnohem vyšší, než zohledněných 12 969 Kč odpovídajících internímu ekonomickému modelu či žalovaným do žádosti uvedených 5 000 Kč a nájemného ve výši 3 500 Kč. Z výpisu z účtu je patrné, že žalovaný ve skutečnosti hradil měsíčně nájemné ve výši 7 000 Kč. <i>5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 23. 4. 2020 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>6. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.</i> <i>7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>8. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 9. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele. To žalobkyně nesplnila a tomu odpovídá i výsledek.

10. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

11. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

12. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

13. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

14. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

15. V dané věci, jak z výše uvedeného vyplývá (bod 4 rozsudku), žalobkyně úvěruschopnost žalovaného nevyhodnotila s odbornou péčí ve smyslu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, byť k tomu měla dostatečné podklady. Měla k dispozici výpis z účtu žalovaného za dobu deseti měsíců před poskytnutím úvěru, přičemž na tento účet byla poukazována mzda (v průměru 21 000 Kč za posuzované období) a žalovaný z účtu hradil nejen úvěrové splátky, ale své další běžné i mimořádné výdaje, které však téměř po celé období, za které byl výpis z účtu k dispozici, převyšovaly jeho příjem. Ke dni 31. 10. 2019 vykazoval jeho výpis z účtu záporný zůstatek, v důsledku čehož nebyly provedeny trvalé příkazy v celkové výši 7 647 Kč. Je tedy evidentní, že výdaje žalovaného převyšovaly jeho příjmy a žalovaný tak fakticky neměl disponibilní finanční prostředky na splácení úvěru, čehož si žalobkyně musela být vědoma. Smyslem posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr, je nejen nezbytné podklady shromáždit, ale i je pečlivě vyhodnotit, což se v případě žalovaného nestalo, neboť úvěr mu byl poskytnut, přestože jeho příjmy nepostačovaly na úhradu výdajů.

16. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, aniž by byla patrná snaha o posouzení reálné situace žalovaného a jeho reálné možnosti úvěr splácet. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni jistinu úvěru ve výši 20 000 Kč poníženou o provedené úhrady v celkové výši 14 737 Kč. Soud tak žalovaného zavázal k zaplacení částky 5 263 Kč a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

17. Příslušenství sdílí osud věci hlavní, a proto může být žalobkyni přiznán nárok na úrok z prodlení výhradně z částky 5 263 Kč, když v tomto rozsahu byla žaloba důvodná. Ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb. stanovuje, že spotřebitel (žalovaný) je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Jelikož však v daném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti„ v době přiměřené možnostem spotřebitele“, je nezbytné v daném případě vyjít z úpravy obsažené v § 1958 odst. 2 o. z., tedy za den splatnosti je proto třeba považovat den, kdy uplynula lhůta bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem požádán o plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), přičemž za takovou výzvu nelze považovat určení splatnosti v neplatné smlouvě. Žalovaný byl k úhradě dlužné jistiny vyzván rozhodnutím o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne [datum], které bylo předáno k poštovní přepravě dne 5. 1. 2021 a podle § 573 o. z. bylo žalovanému doručeno třetí pracovní den po odeslání, tj. dne 8. 1. 2021. Podle § 1958 odst. 2 o. z. byl žalovaný povinen plnit bez zbytečného odkladu, tj. 9. 1. 2021. Ode dne následujícího se tedy žalovaný ocitl v prodlení a žalobkyni vzniká od 10. 1. 2021 nárok na úroky z prodlení v zákonné výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (8,25 %). Žalobkyně v řízení požadovala úrok z prodlení za období od 11. 11. 2021 do zaplacení, soud jí proto v souladu s jejím návrhem přiznal úrok z prodlení pouze za jí požadované (kratší) období, ovšem pouze z přiznané částky zaplacení a ve zbytku žalobu ohledně úroku z prodlení zamítl.

18. Ve věci měl převažující úspěch žalovaný, kterému by tak podle § 142 odst. 2 o.s.ř. náleželo právo na náhradu této míře úspěchu odpovídající části nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.