36 C 212/2022

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Danou Matoušovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , PSČ obec a číslo zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa , PSČ obec a číslo proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 65 769,80 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 47 412 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 47 412 Kč za dobu od 1. 6. 2022 do zaplacení.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 18 357,80 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 57 864 Kč za dobu od 25. 1. 2022 do 31. 5. 2022 a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 10 452 Kč za dobu od 1. 6. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 54,84 % ročně z částky 49 697,02 Kč za dobu od 25. 1. 2022 do 15. 2. 2022 a úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 49 697,02 Kč za dobu od 16. 2. 2022 do zaplacení.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 5 746 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 57 864 Kč představující podle žaloby jistinu ve výši 56 466 Kč, smluvní pokutu do zesplatnění ve výši 998 Kč a náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 57 864 Kč za dobu od 25. 1. 2022 do zaplacení, dále částky ve výši 7 905,80 Kč představující smluvní pokutu po zesplatnění, úroku ve výši 54,84 % ročně z částky 49 697,02 Kč za dobu od 25. 1. 2022 do 15. 2. 2022 a úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 49 697,02 Kč za dobu od 16. 2. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 149 068 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě byl žalovanému na účet uvedený ve smlouvě poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru ve výši 54,84 % p.a. splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 2 588 Kč splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem říjen 2021. Žalovaný v dohodnutých měsíčních splátkách žalobkyni úvěr nesplácel řádně a včas, proto došlo ke dni 23. 1. 2022 k zesplatnění úvěru. Do data zesplatnění úvěru žalovaný uhradil částku ve výši 2 588 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ač byl k jednání řádně a včas předvolán, bez omluvy se k němu nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti podle § 101 odst. 3 o. s. ř.

3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo]. Žalobkyně předložila kopii občanského průkazu žalovaného a potvrzení banky žalovaného o příchozí úhradě ze dne [datum]. Současně z výpisu z účtu žalovaného za období od [datum] do [datum] vyžádaného soudem vyplývá, že žalovanému byla dne [datum] na účet připsána částka 1 Kč s poznámkou„ [variabilní symbol] pojistena pujcka [číslo] podpisovy kod a identifikace klienta pro poskytnuti spotrebitelskeh“. Jedinečným kódem [číslo] byla poté smlouva o úvěru dne [datum] v 8:17 hod. podepsána. Na základě uvedeného soud uzavřel, že žalobkyně prokázala, že uzavřela s žalovaným písemnou smlouvu o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, a to v souladu s § 562 odst. 1 z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen o. z.). Žalovaný prokázal svou totožnost občanským průkazem, předložil potvrzení o příchozí úhradě ze svého účtu a zasláním SMS kódu projevil svou vůli být vázán úvěrovou smlouvou (smlouva o úvěru, potvrzení [právnická osoba] ze dne [datum], kopie občanského průkazu, sdělení [právnická osoba] ze dne [datum], výpis z účtu žalovaného za období od [datum] do [datum]).

4. Výpisem z účtu žalovaného potvrzeným sdělením [právnická osoba] bylo prokázáno, že žalovanému byla připsána na účet částka 50 000 Kč dne [datum], na kterou žalovaný uhradil částku 2 588 Kč (karta klienta).

5. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, provedla žalobkyně lustraci žalovaného v registru SOLUS a v nebankovním registru klientských informací (NRKI). Dle výpisu z nebankovního registru klientských informací činilo skóre žalovaného 498 bodů odpovídající kategorii III. (416 a více), znamenající maximální počet bodů do interní Score Card a„ nízké riziko“. Z výpisu z registru SOLUS bylo zjištěno, že žalovaný nebyl v době uzavření úvěrové smlouvy s žádnou částkou po splatnosti. Žalovaný před uzavřením úvěrové smlouvy podepsal žalobkyní předpřipravené formulářové prohlášení klienta, v němž mimo jiné uvedl, že si je vědom sjednaných úroků a považuje je za přiměřené, že nemá žádné dluhy, že není v úpadku apod., a že veškeré poskytnuté údaje jsou„ pravdivé a úplné.“ Vedle toho žalobkyně v rámci daného zkoumání provedla hodnocení klienta dle údajů o příjmech a výdajích klienta. V tomto směru bylo v žalobkyní předložené formulářové listině nazvané HODNOCENÍ KLIENTA vyplněno, že pravidelný čistý měsíční příjem žalovaného činí 27 900 Kč, což v zásadě odpovídá předloženému potvrzení o příchozí úhradě. V kolonce výdaje žalovaného je v hodnotícím formuláři uvedena částka 3 860 Kč s poznámkou„ životní minimum,“ u druhé osoby v domácnosti je uvedena nula, stejně jako u počtu dětí v domácnosti, u spoření a splátek. U ostatních výdajů (doprava, kurzy, záliby, apod.) je uvedena rovněž nula. Žalovaný mezi svými výdaji uvedl náklady na bydlení ve výši 2 603 Kč, což obvyklým výdajům samostatně žijící osoby za bydlení neodpovídá, proto měly být tyto výdaje zdůvodněny a doloženy. Žádné relevantní důkazy, z nichž by vyplývalo, že se žalobkyně blíže zabývala výdaji žalovaného však ani na výzvu soudu předloženy nebyly.

6. Z výpisu z účtu žalovaného za období tří měsíců před poskytnutím úvěru vyplývá, že žalovaný v období od [datum] do [datum] (uzavření úvěrové smlouvy [číslo]) neměl žádný disponibilní zůstatek. Žalovanému byla na účet pravidelně poukazována mzda v průměrné výši 28 364 Kč. Dne [datum] došlo na účtu žalovaného k připsání částky v celkové výši 328 977 Kč od [právnická osoba] [příjmení] a.s., dne [datum] k připsání částky ve výši 32 000 Kč od [právnická osoba] [příjmení] a.s. a dne [datum] k připsání částky ve výši 5 000 Kč od [právnická osoba] s.r.o. Žalovaný v uvedeném období splácel několik dalších úvěrů a ke dni uzavření úvěrové smlouvy [číslo] činil disponibilní zůstatek na účtu - 6 648,55 Kč (výpis z účtu žalovaného za období od [datum] do [datum]). <i>7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 9. 2021 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>8. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.</i> <i>9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>10. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 11. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele. To žalobkyně nesplnila a tomu odpovídá i výsledek.

12. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

13. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

15. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

16. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

17. V dané věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Jak bylo soudem zjištěno, žalobkyně si od žalovaného vyžádala informace a doklady týkající se pouze jeho příjmů, nicméně podstatné výdaje žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Pouhé uvedení údajů do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány a ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. S ohledem na uvedené, soud považuje v daném případě za neopodstatněnou argumentaci žalobkyně rozhodnutím Nejvyššího soudu v Brně ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, týkající se otázky přiměřenosti a obezřetnosti při posuzování schopnosti dlužníka úvěr splácet ve vztahu k výši poskytnutého úvěru, neboť poskytovatel úvěru by měl přesvědčivě zkoumat, zda dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (viz bod 14 odůvodnění tohoto rozsudku).

18. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k nereálným údajům uvedeným ze strany žalovaného, byť současně prohlásil, že jsou„ pravdivé a úplné.“ U nákladů na stravu lze obecně vycházet z částky životního minima, nicméně tvrzený výdaj na bydlení ve výši 2 603 Kč neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení v České republice, přesto nebyl nijak prověřován. Přitom právě obvyklé náklady na bydlení (zahrnující náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky), lze doložit poměrně snadno. Při odborném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele se není možné spokojit s tvrzením o výdajích ve výši 0 Kč na volnočasové aktivity, ošacení, komunikační prostředky, dopravu atd. Žalobkyně si tedy vystačila jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními, navíc u osoby bez prokázaného zůstatku na účtu. Z výpisu z účtu žalovaného vyžádaného soudem za období tří měsíců před poskytnutím úvěru vyplývá, že žalovaný v období od [datum] do [datum] neměl disponibilní finanční prostředky na splácení úvěru, přestože mu v posuzované době byly poskytnuty úvěry v celkové výši 328 977 Kč a na účet mu byla pravidelně poukazována mzda. Žalobkyně tak žalovanému poskytla úvěr jen na základě doloženého příjmu 27 900 Kč bez prověření jeho výdajů, proto nezjistila, že výdaje žalovaného převyšují jeho příjmy a není schopen bez dalšího zadlužení úvěr splácet.

19. Soud si je vědom toho, že zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro naplnění ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele provedeny. Soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

20. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni jistinu úvěru ve výši 50 000 Kč poníženou o provedenou úhradu ve výši 2 588 Kč. Soud tak žalovaného zavázal k zaplacení částky 47 412 Kč a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

21. Příslušenství sdílí osud věci hlavní, a proto může být žalobkyni přiznán nárok na úrok z prodlení výhradně z částky 47 412 Kč, když v tomto rozsahu byla žaloba důvodná. Ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb. stanovuje, že spotřebitel (žalovaný) je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Jelikož však v daném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti„ v době přiměřené možnostem spotřebitele“, je nezbytné v daném případě vyjít z úpravy obsažené v § 1958 odst. 2 o. z., tedy za den splatnosti je proto třeba považovat den, kdy uplynula lhůta bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem požádán o plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), přičemž za takovou výzvu nelze považovat určení splatnosti v neplatné smlouvě. Žalovaný byl k úhradě dlužné jistiny vyzván výzvou k plnění ze dne [datum], podle které byl povinen dluh zaplatit okamžitě. Výzva byla žalovanému odeslána téhož dne (podací arch) a podle § 573 o. z. byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. dne 30. 5. 2022 (pokud poslední den lhůty připadl na sobotu, neděli nebo svátek, byl posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den). Dne 31. 5. 2022 nastala splatnost částky ve výši 47 412 Kč a počínaje 1. 6. 2022 je žalovaný v prodlení a počínaje tímto dnem až do zaplacení má žalobkyně právo na úrok z prodlení v zákonné výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (11,75 %). Ve zbytku soud úrok z prodlení zamítl.

22. Předmětem sporu byly nároky v souhrnné výši 73 983,10 Kč (65 769,80 Kč + úrok vyčíslený dle žaloby do dne 7. 9. 2022 ve výši 4 003,50 Kč + úrok z prodlení vyčíslený dle žaloby do dne 7. 9. 2022 ve výši 4 209,80 Kč). Žalobkyně uspěla s částkou 48 923 Kč (47 412 Kč + úrok z prodlení vyčíslený dle výroku I. do dne 7. 9. 2022 ve výši 1 511 Kč), tj. z 66 %. Dle § 142 odst. 2 o.s.ř. jí příslušelo právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 32 % (66 % - 34 %). V řízení žalobkyně účelně vynaložila náklady ve výši 17 953,70 Kč, což představuje žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 3 288,50 Kč, odměnu za zastupování žalobkyně advokátkou ve výši 11 220 Kč (3× 3 740 Kč dle § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. za následující úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., sepis žaloby dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb. a účast zástupkyně u jednání soudu dne [datum]), náhradu hotových výdajů ve výši 900 Kč (tj. 3× 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. příslušející ke třem shora uvedeným úkonům právní služby) a 21% DPH ve výši 2 545,20 Kč z přiznané odměny a náhrad (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Soud tak zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení ve výši 5 746 Kč (32 % z 17 953,70 Kč). Náhradu nákladů řízení je žalovaný v souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. povinen zaplatit k rukám zástupkyně žalobkyně.

23. Soud z důvodu neúčelného vynaložení nepřiznal žalobkyni náklady řízení v souvislosti s podáním ze dne [datum], jímž došlo k doplnění žaloby, neboť skutečnosti a důkazní návrhy tam uvedené mohly a měly být obsaženy již v žalobě.