36 C 220/2023

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Danou Matoušovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 396 323,03 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 373 643,67 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 27 379,36 Kč, úroku v kapitalizované výši 11 571,40 Kč a dále úroku ve výši 4,99 % ročně z částky 396 323,03 Kč za dobu od 1. 7. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení v kapitalizované výši 4 954,04 Kč a dále úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 396 323,03 Kč za dobu od 1. 7. 2023 do zaplacení.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 10 530 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši 396 323,03 Kč s úrokem za dobu od 1. 6. 2023 do 30. 6. 2023 v kapitalizované výši 11 571,40 Kč a dále úrokem ve výši 4,99 % ročně z částky 396 323,03 Kč za dobu od 1. 7. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení za dobu od 1. 6. 2023 do 30. 6. 2023 v kapitalizované výši 4 954,04 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 396 323,03 Kč za dobu od 1. 7. 2023 do zaplacení a poplatky v celkové výši 4 700 Kč s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela dne 26. 9. 2019 smlouvu o úvěru ze stavebního spoření [číslo] (dále jen„ úvěrová smlouva“), na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému v listopadu 2021 částku ve výši 417 578,42 Kč. Žalovaný se zavázal splácet úvěr měsíčními splátkami vždy k 25. dni v měsíci Poslední řádně uhrazená splátka byla splatná dne [datum]. Vzhledem k porušení smluvních povinností žalovaným, žalobkyně od úvěrové smlouvy odstoupila. Žalovaný k datu [datum] dlužil žalobkyni jistinu ve výši 396 323,03 Kč, úroky ve výši 11 571,40 Kč, úroky z prodlení ve výši 4 954,04 Kč a poplatky ve výši 4 700 Kč.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Ač byl k jednání řádně a včas předvolán, bez omluvy se k němu nedostavil. Žalobkyně se z účasti na jednání omluvila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).

3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi účastníky byla dne 26. 9. 2019 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] dodatek ke smlouvě o stavebním spoření [číslo] na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr (cílová částka stavebního spoření) ve výši 450 000 Kč. Dne [datum] žalovaný požádal o čerpání úvěru do výše aktuálního minima. Žalovanému byla vyplacena z účtu stavebního spoření částka 32 421,58 Kč a z úvěrového účtu částka 417 578,42 Kč a uhradil celkem částku 43 934,75 Kč (smlouva o úvěru [číslo] dodatek ke smlouvě o stavebním spoření [číslo] žádost o čerpání úvěru, oznámení o čerpání úvěru na bydlení, výpis z účtu úvěru ve fázi přiděleného úvěru za rok 2021, výpis z účtu úvěru ve fázi přiděleného úvěru za rok 2022, aktuální stav úvěru k [číslo]).

4. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela z informací, které jí žalovaný poskytl v žádosti o úvěr. Žalobkyně předložila žádost o úvěr fyzické osoby a návrh parametrů smlouvy o stavebním spoření ze dne [datum], ve které je uvedeno, že žalovaný je svobodný, u počtu osob v domácnosti bylo uvedeno 1, u způsobu bydlení je uvedeno ostatní (blíže neurčeno), žalovaný byl zaměstnán jako řemeslník/kvalifikovaný dělník v soukromém sektoru s měsíčním příjmem ze závislé činnosti ve výši 27 000 Kč. Dle údajů uvedených v žádosti o úvěr u žalovaného nebyla zahájena exekuce, žalovaný nebyl společníkem v právnické osobě, nepodával přiznání k dani z příjmů fyzických osob. U výdajů bylo uvedeno pouze nájemné a poplatky za služby ve výši 500 Kč měsíčně. Jiné výdaje uvedeny nebyly. Žalobkyně uvedla, že při posuzování příjmu vycházela z tvrzení žalovaného o výši příjmu 27 000 Kč, přičemž příjem byl doložen potvrzením o příjmu. Potvrzení o příjmu ovšem nedoložila. Pokud jde o výdaje žalovaného, zohledněné výdaje byly ve výši 3 922,25 Kč a při započítání měsíční splátky úvěru ve výši 3 572,25 Kč a existenčního minima ve výši 6 400 Kč a celkové rezervy ve výši 2 700 Kč bylo vyhodnoceno, že zbylé volné prostředky jsou ve výši 13 977,75 Kč a žalovaný byl vyhodnocen jako bonitní. Žalobkyně uvedla, že v postavení banky ověřuje příjmy a výdaje prostřednictvím interního ekonomického modelu pracující se statistickými údaji a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Žalobkyně dále zjišťovala pozitivní i negativní záznamy o žalovaném z bankovního registru klientských informací (BRKI), nebankovního registru klientských informací NRKI), zájmového sdružení právnických osob na ochranu leasingu, úvěrů a dalších služeb (SOLUS), BINF - systému pro poskytování zákonné součinnosti a Blacklistu. Do všech uvedených registrů byl dle žalobkyně učiněn dotaz ke dni [datum], přičemž z informací z registrů nevyplývaly informace, které by byly důvodem pro zamítnutí úvěrové žádosti. V tomto směru žalobkyně předložila pouze interní záznam o hodnocení registrů. Žalobkyně dále uvedla, že z interních dat za celou skupinu [právnická osoba] nebyly zjištěny žádné skutečnosti zpochybňující úvěrovatelnost žalovaného. Dle žalobkyně byly před poskytnutím úvěru posuzovány: insolvenční rejstřík - bez záznamu, interní evidence dotazů exekučních orgánů - bez negativních záznamů, neplatné doklady - bez negativního záznamu a evidence adres obecních/městských úřadů - dlužník neměl adresu trvalého pobytu na obecním úřadě. K těmto tvrzením nebyly předloženy žádné důkazy (žádost o úvěr fyzické osoby a návrh parametrů smlouvy o stavebním spoření ze dne [datum], hodnocení bonity, interní záznam o hodnocení registry). <i>5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.</i> <i>8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>9. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 10. Povinností poskytovatele úvěru je řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni) před uzavřením smlouvy, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele.

11. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

12. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

14. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

15. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

16. V dané věci, jak bylo popsáno výše (bod 4 rozsudku), žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Jak sama uvedla, při posuzování příjmů vycházela z tvrzení žalovaného a výdaje stanovila dle ekonomického modelu. Žalobkyně však vůbec nezjišťovala výdaje na bydlení, jídlo, ošacení, dopravu, komunikační prostředky, volnočasové aktivity atd. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k nereálným údajům uvedeným ze strany žalovaného. Tvrzený výdaj na bydlení ve výši 500 Kč neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení v České republice, přesto nebyl nijak prověřován. Přitom právě obvyklé náklady na bydlení (zahrnující náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky), lze doložit poměrně snadno. Žalobkyně vycházela z příjmu žalovaného ve výši 27 000 Kč, ale tvrzený příjem nijak neověřovala a namísto zjišťování skutečných výdajů žalovaného vycházela z ekonomického modelu.

17. Pouhé vyplnění údajů do formuláře, aniž by byly ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě dostatečných informací. Již gramatickým a logickým výkladem § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních a majetkových poměrech, nedostál povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

18. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně je povinna v řízení prokázat nejen, že příjmy, výdaje a míru zadlužení od žalovaného zjišťovala, ale že jím uvedené skutečnosti i ověřila. Jedině tak lze mít povinnost posoudit úvěruschopnost před uzavřením smlouvy za řádně splněnou. Soud si je vědom toho, že zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro naplnění ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele provedeny. Soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

19. K argumentaci žalobkyně rozhodnutím Nejvyššího soudu v Brně ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021, týkající se možnosti ověřovat příjmy a výdaje prostřednictvím ekonomického modelu, soud uvádí, že skutkový stav v projednávané věci byl jiný. Na rozdíl od situace řešené Nejvyšším soudem, neměla žalobkyně k dispozici výpis z běžného účtu, z něhož lze zjistit pravidelné příjmy a výdaje dlužníka. Tyto však nelze zjistit z výpisu z úvěrového účtu, který předložila žalobkyně. V projednávané věci žalobkyně zcela rezignovala na ověřování skutečných příjmů a výdajů a vycházela pouze ze statistických údajů, které o skutečných poměrech žalovaného nevypovídají ničeho.

20. Jelikož žalobkyně neprokázala splnění zákonné povinnosti spočívající v posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je smlouva o úvěru absolutně neplatná a účastníci tak byli povinni vrátit, co si na jejím základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni částku 373 643,67 Kč (rozdíl poskytnuté jistiny 417 578,42 Kč a zaplacených 43 934,75 Kč), k jejíž zaplacení jej soud zavázal, a v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení dalších nároků plynoucích ze smlouvy o úvěru, žalobu zamítl.

21. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

22. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na doplacení částky 373 643,67 Kč coby poskytnuté jistiny. Pokud jde o úrok z prodlení, na ten dle přesvědčení soudu žalobkyni nárok nevznikl, neboť žalovaný se doposud nedostal do prodlení. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti„ v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je nucen stanovit splatnost soud svým rozhodnutím. Jelikož byl žalovaný v řízení nečinný a nesdělil, jaké jsou jeho aktuální poměry, stanovené platební povinnosti soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalovanému splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.

23. Předmětem sporu byly nároky v souhrnné výši 452 060,07 Kč (jistina 396 323,03 Kč, poplatky 4 700 Kč, úroky v kapitalizované výši 11 571,40 Kč, úroky kapitalizované ke dni rozhodnutí ve výši 8 614,90 Kč, úroky z prodlení v kapitalizované výši 4 954,04 Kč a úroky z prodlení kapitalizované ke dni rozhodnutí ve výši 25 896,70 Kč). Žalobkyně uspěla s částkou 373 643,67 Kč, tj. z 82 %. Dle § 142 odst. 2 o.s.ř. jí příslušelo právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 64 % (82 % - 18 %). V řízení žalobkyně účelně vynaložila náklady ve výši 16 454 Kč, což představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 15 854 Kč a paušální náhradu ve výši 600 Kč za dva úkony podle § 1 odst. 3 písm. a) vyhl. č. 254/2015 Sb., tj. výzva k plnění a sepis a podání žaloby. Paušální náhradu přiznal soud žalobkyni ve výši 300 Kč za úkon podle § 2 odst. 3 cit. vyhl. Soud z důvodu neúčelného vynaložení nepřiznal žalobkyni náklady řízení v souvislosti s podáním ze dne [datum], jímž došlo k doplnění žaloby, neboť skutečnosti a důkazní návrhy tam uvedené mohly a měly být obsaženy již v žalobě. Soud tak zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení ve výši 10 530 Kč (64 % z 16 454 Kč).