36 C 234/2022

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Danou Matoušovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 19 962,41 Kč s příslušenstvím <b>I. Soud zamítá žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 19 962,41 Kč a úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 19 962,41 Kč za dobu od 1. 6. 2019 do zaplacení.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ banka“) a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl úvěr ve výši 56 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit úvěr a zaplatit úrok ve výši 24 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 598,30 Kč splatných vždy k 26. dni kalendářního měsíce počínaje dnem 26. 11. 2014. Žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, proto jej banka ke dni 31. 5. 2019 zesplatnila. Pohledávka za žalovaným byla společností [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]) smluvně postoupena žalobkyni. Žalovaná částka 19 962,41 Kč představuje podle žaloby zůstatek neuhrazené jistiny. Vedle jistiny se žalobkyně domáhala zaplacení 9,75% p.a. úroku z prodlení z jistiny 19 962,41 Kč za dobu od 1. 6. 2019 do zaplacení.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Ač byl k jednání řádně a včas předvolán, bez omluvy se k němu nedostavil. Žalobkyně se z účasti u jednání omluvila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).

3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi společností [právnická osoba], [IČO] a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 56 000 Kč (smlouva o úvěru, výpis z úvěrového účtu, platební historie), na který žalovaný ke dni 31. 5. 2019 uhradil částku 81 648,87 Kč (platební historie). [právnická osoba] pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupila žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum], seznam postoupených pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty, oznámení o postoupení pohledávky včetně podacího archu).

4. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že banka vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr ze dne [datum]. V tomto směru bylo v žalobkyní předložené žádosti o úvěr vyplněno, že žalovaný je vdovec, bydlí v pronajatém domě/bytě, je zaměstnaný na dobu neurčitou a jeho průměrný čistý měsíční příjem za 3 měsíce činí 20 792 Kč. Celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 21 000 Kč. U počtu zdrojů příjmu bylo uvedeno 1. U ostatních životních nákladů byla uvedena nula, stejně jako u srážek ze mzdy, jiných měsíčních splátek a u počtu vyživovaných osob. Žalobkyně dále uvedla, že právní předchůdce žalobkyně provedl kontrolu žalovaného v interních a externích databázích, zejména v registru bankovních a nebankovních informací, prověřil insolvenční rejstřík a databáze MVČR a další. Z interních zdrojů bylo zjištěno, že žalovaný měl v době podání žádosti o úvěr závazky s celkovou výší měsíčních splátek 6 889,15 Kč. Výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje (např. podíl na výdajích na bydlení), náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima, částkou normativních nákladů na bydlení a výší měsíčních splátek dosavadních závazků. Listiny, z nichž by vyplýval příjem, výdaje a míra zadlužení žalovaného, žalobkyně ani na výzvu soudu nepředložila. <i>5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.</i> <i>6. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 7. Nejprve se soud zabýval aktivní legitimací žalobkyně. Pohledávku za žalovaným ze smlouvy o úvěru postoupila společnost [právnická osoba] žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] uzavřené ve smyslu § 1879 a násl. o. z. Postoupení bylo soudu doloženo smlouvou o postoupení pohledávek včetně seznamu pohledávek, přičemž žalovanému byla změna v osobě věřitele oznámena společností [právnická osoba] dopisem ze dne [datum]. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.

8. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, s ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně posoudit schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána věřiteli (právnímu předchůdci žalobkyně), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak věřitel neučiní. Úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. To žalobkyně nesplnila.

9. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

10. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti věřitele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

11. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

12. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

13. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

14. Jak bylo uvedeno v bodu 4 rozsudku, žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdce ověřoval před uzavřením smlouvy o úvěru příjmy, výdaje a míru zadlužení žalovaného, neboť nepředložila důkaz o tom, že se její právní předchůdce úvěruschopností žalovaného vůbec zabýval. V žádosti o úvěr žalovaný sice uvedl čistý měsíční příjem 20 792 Kč, ale nebyly předloženy důkazy, z nichž by deklarovaný příjem vyplýval. Nadto v žádosti o úvěr nejsou ani uvedeny výdaje žalovaného. Žalobkyně sice uvedla, že při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima a částkou normativních nákladů na bydlení, konkrétní výši ale neuvedla. U nákladů na stravu lze obecně vycházet z částky životního minima, nicméně obvyklé náklady na bydlení (zahrnující náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky), lze doložit poměrně snadno. Při odborném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele se není možné spokojit s tvrzením o výdajích ve výši 0 Kč na volnočasové aktivity, ošacení, komunikační prostředky, dopravu atd. Právní předchůdce žalobkyně si tedy vystačil jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními a poskytl žalovanému úvěr, přestože měl na jisto postaveno jen výši dosavadních interních splátek ve výši 6 889,15 Kč, nic víc. Bez náležitého posouzení příjmové a výdajové stránky rozpočtu žalovaného, nemohl právní předchůdce žalobkyně dospět k závěru, že je žalovaný schopen úvěr splácet. Přitom nemohl spoléhat jen na žalovaným sdělené skutečnosti.

15. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Pouhé vyplnění údajů do formuláře nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě dostatečných informací. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Spokojil-li se právní předchůdce žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních a majetkových poměrech, nedostál povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

16. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně je povinna v řízení prokázat nejen, že příjmy, výdaje a míru zadlužení od žalovaného zjišťovala, ale že jím uvedené skutečnosti i ověřila. Jedině tak lze mít povinnost posoudit úvěruschopnost před uzavřením smlouvy za řádně splněnou. V projednávané věci žalobkyně sice tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy posouzena byla, ale důkazy o tom nepředložila. Řádné posouzení úvěruschopnosti tak neprokázala.

17. Jelikož žalobkyně neprokázala splnění zákonné povinnosti spočívající v posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je úvěrová smlouva neplatná a účastníci tak byli povinni vrátit, co si na jejím základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovaný byl povinen vrátit poskytnutých 56 000 Kč, které však již zaplacením 81 648,87 Kč zcela uhradil. Na zaplacení dalších nároků plynoucích z úvěrové smlouvy žalobkyni právo nevzniklo, proto soud žalobu zamítl.

18. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, kterému by tak podle § 142 odst. 1 o.s.ř. náleželo právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.