36 C 236/2021

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Danou Matoušovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa o zaplacení částky 34 600 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 12 400 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 22 200 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 18 543,91 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 25 325,51 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 6 253,72 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 25 325,51 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do 20. 1. 2020 a dále z částky 12 925,51 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení neuhrazených pohledávek ze smluv o zápůjčce [číslo] ze dne [datum], [číslo] ze dne [datum] a [číslo] ze dne [datum] Smlouvy uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně obchodní korporací [právnická osoba] (dále jen právní předchůdce). Žalovaný si půjčil 3× 10 000 Kč a vrátil pouze 17 600 Kč.

2. Ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne [datum] žalobkyně žalovala na jistině 6 392,09 Kč, na poplatcích 1 907,91 Kč, na kapitalizovaném úroku 5 045,59 za dobu od 26. 8. 2016 do 6. 12. 2019 a dále 23,66% p.a. úrok z jistiny 6 392,09 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu od 2. 9. 2016 do 6. 12. 2019 ve výši 1 702,35 Kč a úrok z prodlení ve výši ve výši 8,05 % ročně z jistiny 6 392,09 za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení.

3. Ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne [datum] žalobkyně žalovala jistinu ve výši 8 933,43 Kč, poplatky ve výši 2 666,58 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 6 586,58 Kč za dobu od 13. 11. 2016 do 6. 12. 2019, 23,72% p.a. úrok z částky 8 933,42 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu za dobu od 20. 11. 2016 do 6. 12. 2019 ve výši 2 221,34 Kč, 8,05% p.a. úrok z prodlení z jistiny 8 933,43 Kč za dobu 7. 12. 2019 do zaplacení.

4. Ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne [datum] žalobkyně žalovala jistinu ve výši 10 000 Kč, poplatky ve výši 4 700 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 6 911,74 Kč za dobu od 22. 1. 2017 do 6. 12. 2019, 23,72% p.a. úrok z částky 10 000 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu za dobu od 29. 1. 2017 do 6. 12. 2019 ve výši 2 330,03 Kč, 8,05% p.a. úrok z prodlení z jistiny 10 000 Kč za dobu 7. 12. 2019 do zaplacení.

5. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Ač byl k jednání řádně a včas předvolán, bez omluvy se k němu nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).

6. Žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdce s žalovaným uvedené smlouvy uzavřel, a že jí [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] žalované pohledávky postoupila (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně příloh a oznámení o postoupení pohledávky z [datum] včetně podacího lístku). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.

7. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet zápůjčky, žalobkyně uvedla, že od žalovaného zjištěné a doklady ověřené skutečnosti uvedl její právní předchůdce před uzavřením smlouvy o zápůjčce do karty zákazníka. Poměry žalovaného tak byly v souvislosti s uzavíráním smluv o zápůjčce posuzovány třikrát během půl roku. Žalovaný podle údajů uvedených v kartách zákazníka předložil vždy výplatní lístky, pracovní smlouvu, nájemní smlouvu a platební doklad SIPO, podle nichž byl zaměstnán pokaždé u jiného zaměstnavatele za mzdu v rozpětí od 11 151 do 15 790 Kč, kromě toho měl příjmy z brigád v rozpětí 3 000 Kč až 7 000 Kč. Jeho výdaje za nájemné, na domácnost, splátky oscilovaly v rozpětí od 9 450 do 10 600 Kč měsíčně. Listiny, z nichž měl podle tvrzení právní předchůdce žalobkyně příjmy a výdaje žalovaného ověřit, žalobkyně nepředložila. V kartách zákazníka nebyly ani uvedeny listiny, z nichž by bylo možné ověřit výdaje žalovaného vyjma nákladů na bydlení.

8. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

9. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v uvedeném případě nelze mít za splněnou povinnost právního předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet spotřebitelský úvěr. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána věřiteli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak neučiní. Úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. To právní předchůdce žalobkyně nesplnil a tomu odpovídá i výsledek.

11. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

12. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti věřitele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

14. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

15. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

16. Jak bylo uvedeno v bodu 7 rozsudku, žalobkyně nepředložila důkazy, z nichž by vyplýval příjem žalovaného uvedený v kartách zákazníka. Výdaje žalovaného na bydlení platebním dokladem SIPO či nájemné smlouvou též doloženy nebyly. K dalším výdajům nejsou v kartách zákazníka uvedeny žádné listiny, z nichž by mohly být ověřeny.

17. Pouhé vyplnění údajů do formuláře, aniž by byly ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě dostatečných informací. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Spokojil-li se právní předchůdce žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jejích osobních a majetkových poměrech, nedostál povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

18. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně je povinna v řízení prokázat nejen, že příjmy, výdaje a míru zadlužení od žalovaného zjišťovala, ale že jím uvedené skutečnosti i ověřila. Jedině tak lze mít povinnost posoudit úvěruschopnost před uzavřením smlouvy za řádně splněnou. V projednávané věci žalobkyně sice tvrdila, že žalovaným uvedené skutečnosti jsou pravdivé a ověřeny byly, ale důkazy o tom nepředložila. Řádné posouzení úvěruschopnosti tak neprokázala.

19. K námitce žalobkyně, že nižší úvěry s kratší dobou splácení jsou menším rizikem a není třeba lpět až na detektivním posuzování úvěruschopnosti dlužníka, je třeba primárně uvést, že bez řádného posouzení úvěruschopnosti dlužníka není možné objektivně hodnotit míru rizika, jestli bude úvěr splacen. Nelze přisvědčit tvrzení žalobkyně, že nižší úvěry s krátkou splatností jsou méně rizikové, protože výše dluhu, která je pro dlužníka splatitelná, se nedá paušalizovat. Výše dluhu nadto není jen jistina úvěru, ale souhrn veškerých plnění, které ze smlouvy vyplývají.

20. Nastíněná úvaha žalobkyně neodpovídá ani zákonu o spotřebitelském úvěru, který vyžaduje posouzení úvěruschopnosti dlužníka u všech spotřebitelských úvěrů bez ohledu na výši poskytnuté částky, přičemž není v něm ani odstupňována hloubka, do jaké je třeba při posouzení úvěruschopnosti zajít. Platí tedy, že bez ohledu na výši úvěru lze úvěruschopnost dlužníka řádně vyhodnotit jen se znalostí jeho příjmů, pravidelných výdajů a míry jeho zadlužení, přičemž informace a důkazy o těchto skutečnostech je povinen předložit žadatel o úvěr, není tedy třeba žádné detektivní pátrání poskytovatele úvěru.

21. Podpis žalovaného pod smlouvou o půjčce, který měl podle žalobkyně stvrdit, že řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy proběhlo, není dostatečným důkazem. Žalovaný v pozici žadatele o zápůjčku z povahy věci není a nemůže být garantem toho, že poskytovatel zápůjčky s odbornou péčí vyhodnotí jeho možnosti zápůjčku splácet.

22. Jelikož žalobkyně neprokázala splnění zákonné povinnosti spočívající v posouzení úvěruschopnosti žalovaného, jsou všechny tři smlouvy o zápůjčce absolutně neplatné a účastníci tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovanému byla poskytnuta částka 30 000 Kč a dosud podle tvrzení žalobkyně vrátil 17 600 Kč, proto ho soud zavázal k doplacení částky 12 400 Kč. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení dalších nároků plynoucích ze smluv o zápůjčce, žalobu zamítl.

23. Příslušenství sdílí osud věci hlavní, a proto může být žalobkyni přiznán nárok na úrok z prodlení výhradně z částky 12 400 Kč, když v tomto rozsahu byla žaloba důvodná. Jelikož v daném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti a tato není a zákonem stanovena, za den splatnosti je proto třeba považovat den, kdy uplynula lhůta bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem požádán o plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), přičemž za takovou výzvu nelze považovat určení splatnosti v neplatné smlouvě. Žalovaný byl vyzván k zaplacení dluhu ze smluv o zápůjčce v oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], které bylo žalovanému odesláno 7. 1. 2020 (podací lístek). Dle zákonné domněnky doručení (§ 573 o.z.) bylo oznámení žalovanému doručeno 10. 1. 2020. Byl v něm vyzván k zaplacení do deseti dnů, tj. do 20. 1. 2020 a nezaplatil-li, je podle § 1968 o. z. od 21. 1. 2020 s plněním dluhu v prodlení. Od tohoto data až do zaplacení tedy žalobkyni přísluší dle § 1970 o. z. nárok na úroky z prodlení v zákonné výši dané nařízením vlády č. 351/2013 (tj. 10 %). Žalobkyně požadovala úrok z prodlení ve výši 8,05 %. Vázán jejím návrhem, přiznal jí soud úrok z prodlení v nižší než zákonné výši z přiznané částky 12 400 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení a ve zbytku žalobu ohledně úroku z prodlení zamítl.

24. Žalobkyně byla v řízení v převažující míře neúspěšná a byla povinna nahradit žalovanému náklady řízení v rozsahu odpovídajícím míře jeho úspěchu (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Jelikož žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.