36 C 252/2021

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Danou Matoušovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 11 610 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 480 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 480 Kč za dobu od 10. 3. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 8 130 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 370,43 Kč, úroku ve výši 23,66 % ročně z částky 9 035,13 Kč za dobu od 4. 12. 2019 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 472,84 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9 035,13 Kč za dobu od 4. 12. 2019 do 9. 3. 2021 a dále z částky 5 555,13 Kč za dobu od 10. 3. 2021 do zaplacení.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení neuhrazené pohledávky ze smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně obchodní korporací [právnická osoba] (dále jen právní předchůdce) a žalovaným. Žalovaný zápůjčku řádně nesplácel, uhradil pouze 7 520 Kč. Žalovaná pohledávka představuje neuhrazenou jistinu ve výši 9 035,13 Kč, poplatek za služby ve výši 2 574,87 Kč, 23,66% p.a. úrok z nesplacené jistiny 9 035,13 Kč od 28. 11. 2017 do 3. 12. 2019 v kapitalizované výši 4 370,43 Kč, 23,66% p.a. úrok z jistiny 9 035,13 Kč za dobu od 4. 12. 2019 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 472,84 Kč za dobu od 5. 12. 2017 do 3. 12. 2019 a 8,05% p.a. úrok z prodlení z jistiny 9 035,13 Kč za dobu od 4. 12. 2019 do zaplacení. Aktivní legitimaci žalobkyně opírala o smlouvu o postoupení pohledávek ze dne [datum] a o oznámení postoupení pohledávky z téhož dne.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Ač byl k jednání řádně a včas předvolán, bez omluvy se k němu nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).

3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi obchodní korporací [právnická osoba] a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o zápůjčce, podle níž žalovaný při uzavření smlouvy převzal částku 11 000 Kč, kterou se zavázal zaplatit v 58 týdenních splátkách ve výši 335 Kč spolu s poplatkem ve výši 8 140 Kč, v němž je zahrnut úrok ve výši 1 540 Kč, poplatek administrativní činnost ve výši 2 200 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 400 Kč. Dále se žalovaný zavázal platit pojištění ve výši 290 Kč.

4. Žalobkyně prokázala, že jí [právnická osoba] Credit, SE žalovanou pohledávku postoupila (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně příloh, oznámení o postoupení pohledávky z [datum]). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.

5. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet zápůjčku, žalobkyně uvedla, že od žalovaného zjištěné a doklady ověřené skutečnosti uvedl její právní předchůdce do karty zákazníka. Podle údajů uvedených v kartě zákazníka žalovaný předložil výplatní pásky a pracovní smlouvu, byl zaměstnán za mzdu ve výši 17 380 Kč měsíčně, splácel úvěr ve výši 10 000 Kč měsíční splátkou ve výši 1 220 Kč, bydlel u rodičů za náklady ve výši 1 200 Kč měsíčně a jeho výdaje činily 3 500 Kč měsíčně. Pracovní smlouvu a výplatní lístky žalobkyně nepředložila, neprokázala tedy, že příjmy žalovaného ověřila. Pokud se týká výdajů žalovaného, v kartě zákazníka ani nebyly zaznamenány doklady, z nichž by výdaje žalovaného mohly být ověřeny.

6. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

7. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

8. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v uvedeném případě nelze mít za splněnou povinnost právního předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet spotřebitelský úvěr. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána věřiteli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak neučiní. Úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. To právní předchůdce žalobkyně nesplnil a tomu odpovídá i výsledek.

9. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

10. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti věřitele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

11. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

12. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

13. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

14. Jak bylo uvedeno v bodu 5 rozsudku, žalobkyně nepředložila pracovní smlouvu a výplatní lístky, případně jiné důkazy, z nichž by vyplýval příjem žalovaného uvedený v kartě zákazníka. V kartě zákazníka nejsou uvedeny žádné doklady, jimiž by byly ověřeny výdaje žalovaného.

15. Pouhé vyplnění údajů do formuláře, aniž by byly ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě dostatečných informací. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Spokojil-li se právní předchůdce žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jejích osobních a majetkových poměrech, nedostál povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

16. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně je povinna v řízení prokázat nejen, že příjmy, výdaje a míru zadlužení od žalovaného zjišťovala, ale že jím uvedené skutečnosti i ověřila. Jedině tak lze mít povinnost posoudit úvěruschopnost před uzavřením smlouvy za řádně splněnou. V projednávané věci žalobkyně sice tvrdila, že žalovaným uvedené skutečnosti jsou pravdivé a ověřeny byly, ale důkazy o tom nepředložila. Řádné posouzení úvěruschopnosti tak neprokázala.

17. K námitce žalobkyně, že nižší úvěry s kratší dobou splácení jsou menším rizikem a není třeba lpět až na detektivním posuzování úvěruschopnosti dlužníka, je třeba primárně uvést, že bez řádného posouzení úvěruschopnosti dlužníka není možné objektivně hodnotit míru rizika, jestli bude úvěr splacen. Nelze přisvědčit tvrzení žalobkyně, že nižší úvěry s krátkou splatností jsou méně rizikové, protože výše dluhu, která je pro dlužníka splatitelná, se nedá paušalizovat. Výše dluhu nadto není jen jistina úvěru, ale souhrn veškerých plnění, které ze smlouvy vyplývají.

18. Nastíněná úvaha žalobkyně neodpovídá ani zákonu o spotřebitelském úvěru, který vyžaduje posouzení úvěruschopnosti dlužníka u všech spotřebitelských úvěrů bez ohledu na výši poskytnuté částky, přičemž není v něm ani odstupňována hloubka, do jaké je třeba při posouzení úvěruschopnosti zajít. Platí tedy, že bez ohledu na výši úvěru lze úvěruschopnost dlužníka řádně vyhodnotit jen se znalostí jeho příjmů, pravidelných výdajů a míry jeho zadlužení, přičemž informace a důkazy o těchto skutečnostech je povinen předložit žadatel o úvěr, není tedy třeba žádné detektivní pátrání poskytovatele úvěru.

19. Podpis žalovaného pod smlouvou o půjčce, který měl podle žalobkyně stvrdit, že řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy proběhlo, není dostatečným důkazem. Žalovaný v pozici žadatele o půjčku z povahy věci není a nemůže být garantem toho, že poskytovatel půjčky s odbornou péčí vyhodnotí jeho možnosti půjčku splácet.

20. Jelikož žalobkyně neprokázala splnění zákonné povinnosti spočívající v posouzení úvěruschopnosti žalovaného je smlouva o zápůjčce absolutně neplatná a účastníci tak byli povinni vrátit, co si na jejím základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni částku 3 480 Kč (rozdíl poskytnuté jistiny 11 000 Kč a zaplacených 7 520 Kč), k jejímuž zaplacení ho soud zavázal, a v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení dalších nároků plynoucích ze smlouvy o zápůjčce žalobu zamítl.

21. Příslušenství sdílí osud věci hlavní, a proto může být žalobkyni přiznán nárok na úrok z prodlení výhradně z částky 3 480 Kč, když v tomto rozsahu byla žaloba důvodná. Jelikož v daném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti a tato není a zákonem stanovena, za den splatnosti je proto třeba považovat den, kdy uplynula lhůta bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem požádán o plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), přičemž za takovou výzvu nelze považovat určení splatnosti v neplatné smlouvě. Jelikož oznámení o postoupení pohledávky bylo žalovanému odesláno na jinou adresu, než uvedl ve smlouvě, přičemž žalobkyně nepředložila důkaz o tom, že taková adresa byla pro účely doručování žalovaným oznámena, výzvu k plnění představuje předžalobní výzva z [datum] odeslaná 23. 2. 2021 na adresu trvalého pobytu žalovaého, která byla dle zákonné domněnky doručení (§ 573 o.z.) žalovanému doručena dne 26. 2. 2021. Výzvou byl žalovaný vyzván k zaplacení do 9. 3. 2021 a nezaplatil-li, je podle § 1968 o. z. od 10. 3. 2021 s plněním dluhu v prodlení. Od tohoto data až do zaplacení tedy žalobkyni přísluší dle § 1970 o. z. nárok na úroky z prodlení v zákonné výši dané nařízením vlády č. 351/2013 (tj. 8,25 %). žalobkyně požadovala úrok z prodlení ve výši 8,05 %. Vázán jejím návrhem, přiznal jí soud úrok z prodlení v nižší než zákonné výši z přiznané částky 3 480 Kč za dobu od 10. 3. 2021 do zaplacení a ve zbytku žalobu ohledně úroku z prodlení zamítl.

22. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, kterému by tak podle § 142 odst. 1 o.s.ř. náleželo právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.