36 C 258/2021

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Danou Matoušovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 53 704,19 Kč s příslušenstvím <b>I. Řízení se zastavuje v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 008,33 Kč a úroku v kapitalizované výši 2 298,26 Kč.</b> <b>II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 500 Kč za dobu od 7. 4. 2021 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč splatných vždy do posledního dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do úplného zaplacení, přičemž nezaplacením jedné ze splátek nastává splatnost celého zůstatku dluhu.</b> <b>III. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 40 195,86 Kč, úroku ve výši 10,31 % ročně z částky 25 000 Kč za dobu od 7. 4. 2021 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 17 250 Kč za dobu od 7. 4. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 12 500 Kč za dobu od 7. 4. 2021 do zaplacení.</b> <b>IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> <b>V. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Zlíně odměnu a náhradu hotových výdajů ustanoveného zástupce v rozsahu 56 %, přičemž jejich výše bude určena samostatným rozhodnutím.</b> 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení neuhrazené pohledávky ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] (dále jen právní předchůdce) a žalovanou. Žalovaná úvěr řádně nesplácela, uhradila pouze 12 500 Kč. Žalovaná pohledávka představuje neuhrazenou jistinu ve výši 25 000 Kč, celkové náklady spotřebitelského úvěru ve výši 15 500 Kč a smluvní pokutu ve výši 13 204,19 Kč. Dále žalobkyně požadovala kapitalizovaný úrok ve výši 2 298,26 Kč za dobu od 21. 5. 2020 do 6. 4. 2021, 10,31% p.a. úrok z nesplacené jistiny 25 000 Kč za dobu od 7. 4. 2021 do zaplacení a 10% p.a. úrok z prodlení z částky 29 750 Kč za dobu od 7. 4. 2021 do zaplacení. Aktivní legitimaci žalobkyně opírala o smlouvu o postoupení pohledávek ze dne [datum] a o oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum].

2. Podáním ze dne [datum] vzala žalobkyně žalobu zpět ohledně částky 1 008,33 Kč představující část smluvní pokuty a částky 2 298,26 Kč představující kapitalizovaný úrok. Soud na základě návrhu žalobkyně podle § 96 odst. 1, 2 o.s.ř. řízení v tomto rozsahu částečně zastavil (výrok I.). Přitom soud podle § 96 odst. 4 o.s.ř. nezkoumal stanovisko žalované, neboť k částečnému zpětvzetí žaloby došlo před zahájením jednání ve věci.

3. Žalovaná se dovolávala neplatnosti úvěrové smlouvy, protože právní předchůdce žalobkyně řádně neprověřil její úvěruschopnost. Plnění poskytnuté žalované lze tedy posoudit pouze z titulu bezdůvodného obohacení.

4. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] a žalovanou byla v návrhu označená smlouva uzavřena a částka 25 000 Kč byla žalované předána (smlouva o úvěru ze dne [datum]). Ke dni [datum] byla část závodu společnosti [právnická osoba] převedena na společnost [právnická osoba] (výpis z veřejného rejstříku, notářský zápis NZ [číslo] [rok] ze dne [datum], výňatek z přílohy ke smlouvě o prodeji části závodu ze dne [datum]). [právnická osoba] pohledávku za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupila žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum], seznam postoupených pohledávek, dodatek ke smlouvě o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky, potvrzení o zaplacení kupní ceny). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.

5. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalované splácet úvěr, právní předchůdce žalobkyně hodnotil příjmy a výdaje, které uvedla žalovaná v žádosti o úvěr. Žalovaná uvedla, že je zaměstnaná u [právnická osoba] [anonymizováno] s měsíčním příjmem ve výši 14 075 Kč, což doložila pracovní smlouvou a výplatními páskami za měsíce březen, duben a červen 2018, ze kterých dále vyplývá, že žalované byly každý měsíc prováděny 2 exekuční srážky ze mzdy v celkové výši 950 Kč. Průměrné měsíční příjmy celé domácnosti činily dle žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru 34 012 Kč. Žalovaná dále nájemní smlouvou a pokladními doklady doložila náklady na bydlení ve výši 11 300 Kč (nájemné + zálohy na vodu a elektřinu). Byla rozvedená, u počtu výdělečných osob v domácnosti bylo uvedeno 2 a u počtu vyživovaných osob v domácnosti do 15 let bylo uvedeno rovněž 2. Žalovaná uvedla výdaje na stravu ve výši 4 000 Kč. Při posouzení její úvěruschopnosti úvěrující vycházel z příjmů 14 075 Kč a výdajů 7 650 Kč, započetl rezervu ve výši 1 407 Kč a dospěl k závěru, že žalovaná má disponibilní prostředky ve výši 5 018 Kč a je úvěrovatelná. <i>6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>7. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.</i> <i>8. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.</i> <i>9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>10. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 11. Úvěrující je povinen řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (právnímu předchůdci žalobkyně), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele.

12. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

13. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

15. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

16. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

17. V dané věci právní předchůdce žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně nesplnil. Jak bylo uvedeno v bodu 5 rozsudku, právní předchůdce žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalované vycházel z jejího příjmu 14 075 Kč a výdajů ve výši 7 650 Kč s tím, že výše příjmu celé domácnosti činí celkem 34 012 Kč a výdaje celé domácnosti činí celkem 15 300 Kč. Právní předchůdce žalobkyně své rozhodnutí úvěr poskytnout postavil na doložených příjmech žalované ve výši 14 075 Kč, ovšem nevzal v potaz její skutečné výdaje ve výši 15 300 Kč (doložené měsíční platba za nájem a poplatky za služby 11 300 Kč a odhadované výdaje za stravu 4 000 Kč), ale vycházel ze skutečnosti, že žalovaná v žádosti o úvěr uvedla, že v domácnosti jsou 2 výdělečně činné osoby a počítal pouze s polovinou měsíčních výdajů. K povinnosti splácet úvěr se ovšem zavázala pouze žalovaná. Druhá výdělečně činná osoba v domácnosti nebyla v pozici žadatele ani dlužníka. Nikdo též neprověřoval její identitu a ani její schopnost úvěr splácet. Ač to bylo tvrzeno, nebylo nikterak doloženo, že by právní předchůdce žalobkyně učinil dotazy na evidenci žalované ve veřejných registrech a ověřoval míru jejího zadlužení. Přitom již z doložených výplatních pásek je zřejmé, že žalovaná měla nařízeny 2 exekuce formou srážek ze mzdy. Úvěrující se spokojil s tím, že žalovaná žádné splátky svých dluhů neuvedla. Uvedený postup nelze považovat za řádné posouzení úvěruschopnosti žalované, neboť nebyly objektivizovány skutečné výdaje žalované a nebyla zjišťována míra jejího zadlužení.

18. Lze tedy uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a účastníci tak byli povinni vrátit, co si na jejím základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalované tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni částku ve výši 12 500 Kč (25 000 Kč – 12 500 Kč), k jejíž zaplacení soud žalovanou zavázal a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl.

19. Příslušenství sdílí osud věci hlavní, a proto může být žalobkyni přiznán nárok na úrok z prodlení výhradně z částky 12 500 Kč, když v tomto rozsahu byla žaloba důvodná. Jelikož v daném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti a tato není a zákonem stanovena, za den splatnosti je proto třeba považovat den, kdy uplynula lhůta bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem požádán o plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), přičemž za takovou výzvu nelze považovat určení splatnosti v neplatné smlouvě. Žalobkyně prokázala, že žalované odeslala až výzvu k plnění ze dne [datum]. K dřívějším výzvám nepředložila důkaz o jejich odeslání. Výzva z [datum] byla předána k poštovní přepravě téhož dne a podle § 573 o. z. byla žalované doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. dne 28. 1. 2021. V této výzvě žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky nejpozději do 9. 2. 2021. Neplnila-li žalovaná, je podle § 1968 o. z. ode dne následujícího s plněním dluhu v prodlení a žalobkyni vzniká od 10. 2. 2021 až do zaplacení dle § 1970 o. z. nárok na úrok z prodlení v zákonné výši dané nařízením vlády č. 351/2013 (tj. 8,25 % ročně). Žalobkyně požadovala úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 29 750 Kč od 7. 4. 2021 do zaplacení, soud vázán jejím návrhem přiznal žalobkyni úrok z prodlení za jí požadované (kratší) období, ovšem pouze ve výši 8,25 % a jen z přiznané částky 12 500 Kč do zaplacení a ve zbytku žalobu ohledně úroku z prodlení zamítl.

20. Žalovaná požádala o možnost plnění dluhu ve splátkách ve výši 1 000 Kč. Svou žádost o povolení splátek zdůvodnila svou tíživou finanční situací. Žalovaná má příjem aktuálně kolem 25 000 Kč čistého měsíčně, za bydlení hradí 13 000 Kč a žije se dvěma dětmi.

21. Soud při uvážení osobní a majetkové situace žalované dospěl k závěru, že jsou v jejím případě splněny podmínky pro povolení splátek, když popsané poměry jí objektivně bez dalšího zadlužení nedovolují uhradit dluh jednorázově ani platit vyšší než navržené splátky. Zároveň je zřejmé, že úhrada dluhu v navržených splátkách se výrazněji nedotkne zájmů žalobkyně, proto soud podle § 160 odst. 1 o.s.ř. rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit přiznanou částku s příslušenstvím v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč splatných vždy do posledního dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil, že nezaplacením jedné ze splátek nastává splatnost celého zůstatku dluhu.

22. Žalobkyně byla v řízení v převažující míře neúspěšná a byla povinna nahradit žalované náklady řízení v rozsahu odpovídajícím míře jejího úspěchu (§ 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 146 odst. 2 věty první a druhé o.s.ř. - žalobkyně procesně zavinila zastavení řízení ohledně částky ve výši 3 306,59 Kč). Úspěch žalované je dán poměrem částky odpovídající celému předmětu řízení 59 957,55 Kč (žalovaná částka 53 704,19 Kč + úrok 2 298,26 Kč + úrok vyčíslený dle žalobního návrhu do 22. 12. 2021 1 836 Kč + úrok z prodlení vyčíslený dle žalobního návrhu do 22. 12. 2021 2 119,10 Kč) a zamítnuté částky 46 722,95 Kč (40 195,86 Kč + úrok vyčíslený dle výroku III. do 22. 12. 2021 1 836 Kč + úrok z prodlení vyčíslený dle výroku III. do 22. 12. 2021 1 384,50 Kč + zastavení řízení ohledně částky 3 306,59 Kč) vyjádřeným v procentuální výši 78 %. Žalované tedy náleží právo na náhradu 56 % (78 % - 22 %) účelně vynaložených nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalované v řízení žádné náklady nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok IV.).

23. Jelikož žalovaná byla v řízení zastoupena soudem ustanoveným zástupcem, byla žalobkyně dle § 149 odst. 2 o.s.ř. povinna zaplatit odměnu za zastupování a hotové výdaje zástupce státu. Výrokem V soud rozhodl o základu povinnosti žalobkyně nahradit náklady státu podle shora uvedeného úspěchu účastníků ve věci, přičemž jejich výše bude určena samostatným usnesením (§ 155 odst. 1 o.s.ř.).