36 C 267/2021

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Danou Matoušovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 27 052 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 040 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 040 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 23 012 Kč, úroku v kapitalizované výši 14 823,34 Kč a dále s úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 20 296,22 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení v kapitalizované výši 4 998,92 Kč a dále úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 20 296,22 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do 20. 1. 2020 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 16 256,22 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení neuhrazených pohledávek ze smluv o půjčce [číslo] ze dne [datum], [číslo] ze dne [datum] a [číslo] ze dne [datum] Smlouvy uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně obchodní korporací [právnická osoba] (dále jen právní předchůdce). Žalovanému byl ve všech případech vyplacen úvěr v hotovosti nejdříve ve výši 12 000 Kč, následně ve výši 8 000 Kč a nakonec ve výši 10 000 Kč.

2. Ze smlouvy o půjčce uzavřené dne [datum] (smlouva 1) žalobkyně žalovala na jistině 4 310,59 Kč, na poplatcích 1 364,41 Kč, na kapitalizovaném úroku 3 561,61 Kč za dobu od 1. 7. 2016 do 6. 12. 2019 a dále 23,72% p.a. úrok z jistiny 4 310,59 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu od 8. 7. 2016 do 6. 12. 2019 ve výši 1 201,98 Kč a úrok z prodlení ve výši ve výši 8,05 % ročně z jistiny 4 310,59 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení.

3. Ze smlouvy o půjčce uzavřené dne [datum] (smlouva 2) žalobkyně žalovala na jistině 5 985,63 Kč, na poplatcích 1 916,37 Kč, na kapitalizovaném úroku 4 389,52 Kč za dobu od 19. 11. 2016 do 6. 12. 2019 a dále 23,72% p.a. úrok z jistiny 5 985,63 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu od 26. 11. 2016 do 6. 12. 2019 ve výši 1 480,33 Kč a úrok z prodlení ve výši ve výši 8,05 % ročně z jistiny 5 985,63 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení.

4. Ze smlouvy o půjčce uzavřené dne [datum] (smlouva 3) žalobkyně žalovala na jistině 10 000 Kč, na poplatcích 3 475 Kč, na kapitalizovaném úroku 6 872,21 Kč za dobu od 28. 1. 2017 do 6. 12. 2019 a dále 23,72% p.a. úrok z jistiny 10 000 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu od 4. 2. 2017 do 6. 12. 2019 ve výši 2 316,61 Kč a úrok z prodlení ve výši ve výši 8,05 % ročně z jistiny 10 000 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení.

5. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Ač byl k jednání řádně a včas předvolán, bez omluvy se k němu nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).

6. Žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdce s žalovaným uvedené smlouvy uzavřel, vyplatil mu podle nich celkem 30 000 Kč v hotovosti (smlouvy) a postoupil všechny žalované pohledávky na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně příloh a oznámení o postoupení pohledávky z [datum] včetně podacího lístku). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.

7. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet zápůjčku, žalobkyně uvedla, že od žalovaného zjištěné a doklady ověřené skutečnosti uvedl její právní předchůdce do karty zákazníka. Poměry žalovaného tak právní předchůdce žalobkyně prověřoval v roce 2015 třikrát během osmi měsíců. Žalovaný v květnu a říjnu 2015 podle karet zákazníka předložil občanský průkaz, výplatní pásky a SIPO a ve třetím případě i pracovní smlouvu, podle nichž pobíral v květnu 2015 mzdu ve výši 19 147 Kč, v říjnu 2015 ve výši 20 857 Kč a v prosinci 2015 ve výši 21 000 Kč. Jeho výdaje na bydlení byly v květnu 2015 2 320 Kč měsíčně, v říjnu a v prosinci 2015 již jen 1 300 Kč měsíčně. Ve všech třech případech činily výdaje domácnosti 3 500 Kč. V květnu 2015 splácel žalovaný půjčky splátkou ve výši 1 000 Kč měsíčně, v říjnu 2015 měsíční splátkou ve výši 1 660 Kč a v prosinci 2015 měsíční splátkou rovněž ve výši 1 660 Kč. V květnu 2015 činily jeho výdaje na telefon 500 Kč měsíčně, v říjnu 2015 1 110 Kč měsíčně a v prosinci 2015 1 100 Kč měsíčně. Listiny, z nichž měl podle tvrzení právní předchůdce žalobkyně příjmy a výdaje žalovaného ověřit, žalobkyně nepředložila. V kartách zákazníka nebyly uvedeny ani žádné listiny, z nichž by bylo možné posoudit míru zadlužení žalovaného.

8. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

9. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v uvedeném případě nelze mít za splněnou povinnost právního předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet spotřebitelský úvěr. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána věřiteli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak neučiní. Úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. To právní předchůdce žalobkyně nesplnil a tomu odpovídá i výsledek.

11. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

12. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti věřitele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

14. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

15. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

16. Jak bylo uvedeno v bodu 7 rozsudku, žalobkyně nepředložila pracovní smlouvu, výplatní lístky a doklady SIPO, případně jiné důkazy, z nichž by vyplýval příjem a výdaje žalovaného spojené s bydlením uvedené v kartě zákazníka. Současně v kartě zákazníka nejsou uvedeny žádné doklady, z nichž by bylo možné ověřit žalovaným další tvrzené výdaje. Za dané důkazní situace není možné posoudit, zda právní předchůdce žalobkyně skutečně ověřoval příjmy, výdaje a zadlužení žalovaného a zda úvěruschopnost žalovaného posoudil řádně. Žalobkyně tak neprokázala, že úvěruschopnost žalovaného byla před uzavřením smlouvy řádně ověřena.

17. Pouhé vyplnění údajů do formuláře nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě dostatečných informací. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Spokojil-li se právní předchůdce žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních a majetkových poměrech, nedostál povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

18. K námitce žalobkyně, že nižší úvěry s kratší dobou splácení jsou menším rizikem a není třeba lpět až na detektivním posuzování úvěruschopnosti dlužníka, je třeba primárně uvést, že bez řádného posouzení úvěruschopnosti dlužníka není možné objektivně hodnotit míru rizika, jestli bude úvěr splacen. Nelze přisvědčit tvrzení žalobkyně, že nižší úvěry s krátkou splatností jsou méně rizikové, protože výše dluhu, která je pro dlužníka splatitelná, se nedá paušalizovat. Výše dluhu nadto není jen jistina úvěru, ale souhrn veškerých plnění, které ze smlouvy vyplývají.

19. Nastíněná úvaha žalobkyně neodpovídá ani zákonu o spotřebitelském úvěru, který vyžaduje posouzení úvěruschopnosti dlužníka u všech spotřebitelských úvěrů bez ohledu na výši poskytnuté částky, přičemž není v něm ani odstupňována hloubka, do jaké je třeba při posouzení úvěruschopnosti zajít. Platí tedy, že bez ohledu na výši úvěru lze úvěruschopnost dlužníka řádně vyhodnotit jen se znalostí jeho příjmů, pravidelných výdajů a míry jeho zadlužení, přičemž informace a důkazy o těchto skutečnostech je povinen předložit žadatel o úvěr, není tedy třeba žádné detektivní pátrání poskytovatele úvěru.

20. Podpis žalovaného pod smlouvou o zápůjčce, který měl podle žalobkyně stvrdit, že řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy proběhlo, není dostatečným důkazem. Žalovaný v pozici žadatele o půjčku z povahy věci není a nemůže být garantem toho, že poskytovatel půjčky s odbornou péčí vyhodnotí jeho možnosti půjčku splácet.

21. Jelikož žalobkyně neprokázala splnění zákonné povinnosti spočívající v posouzení úvěruschopnosti žalovaného, jsou všechny tři úvěrové smlouvy absolutně neplatné a účastníci tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovanému byla vyplacena částka 30 000 Kč (12 000 + 8 000 + 10 000), přičemž podle tvrzení žalobkyně zaplatil 25 960 Kč (15 495 + 6 250 + 4 215). Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni částku 4 040 Kč, k jejímuž zaplacení ho soud zavázal, a v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení dalších nároků plynoucích z úvěrové smlouvy, žalobu zamítl.

22. Příslušenství sdílí osud věci hlavní, a proto může být žalobkyni přiznán nárok na úrok z prodlení výhradně z částky 4 040 Kč, když v tomto rozsahu byla žaloba důvodná. Jelikož v daném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti a tato není a zákonem stanovena, za den splatnosti je proto třeba považovat den, kdy uplynula lhůta bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem požádán o plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), přičemž za takovou výzvu nelze považovat určení splatnosti v neplatné smlouvě. Právní předchůdce žalobkyně vyzval žalovaného k zaplacení dluhu v oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], které bylo žalovanému odesláno 7. 1. 2020 (podací lístek). Dle zákonné domněnky doručení (§ 573 o.z.) bylo doručeno dne 10. 1. 2020. Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 10 dnů (do 20. 1. 2020) a nezaplatil-li, je podle § 1968 o. z. od 21. 1. 2020 s plněním dluhu v prodlení. Od tohoto data až do zaplacení tedy žalobkyni přísluší dle § 1970 o. z. nárok na úrok z prodlení v zákonné výši dané nařízením vlády č. 351/2013 (tj. 10 %). Žalobkyně požadovala úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně, soud vázán jejím návrhem přiznal žalobkyni úrok z prodlení v jí požadované (nižší) výši, avšak až od 21. 1. 2020 a pouze z přiznané částky 4 040 Kč a ve zbytku úrok z prodlení zamítl.

23. Žalobkyně byla v řízení v převažující míře neúspěšná a byla povinna nahradit žalovanému náklady řízení v rozsahu odpovídajícím míře jeho úspěchu (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Jelikož žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.