36 C 271/2021

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Danou Matoušovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa o zaplacení částky 19 300 Kč s příslušenstvím <b>I. Soud zamítá žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 19 300 Kč, úroku v kapitalizované výši 11 891,20 Kč a dále úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 14 863,37 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení v kapitalizované výši 4 012,33 Kč a dále úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 14 863,37 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení neuhrazených pohledávek ze smluv o půjčce [číslo] ze dne [datum] a [číslo] ze dne [datum] Smlouvy uzavřela žalovaná s právním předchůdcem žalobkyně obchodní korporací [právnická osoba] (dále jen právní předchůdce). Žalované byl v obou případech vyplacen úvěr v hotovosti nejdříve ve výši 18 000 Kč a následně ve výši 15 000 Kč.

2. Ze smlouvy o půjčce uzavřené dne [datum] (smlouva 1) žalobkyně žalovala na jistině 12 167,88 Kč, na poplatcích 3 632,12 Kč, na kapitalizovaném úroku 9 845,22 Kč za dobu od 27. 7. 2016 do 6. 12. 2019 a dále 23,72% p.a. úrok z jistiny 12 167,88 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu od 3. 8. 2016 do 6. 12. 2019 ve výši 3 322,19 Kč a úrok z prodlení ve výši ve výši 8,05 % ročně z jistiny 12 167,88 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení.

3. Ze smlouvy o půjčce uzavřené dne [datum] (smlouva 2) žalobkyně žalovala na jistině 2 695,49 Kč, na poplatcích 804,51 Kč, na kapitalizovaném úroku 2 045,98 Kč za dobu od 11. 10. 2016 do 6. 12. 2019 a dále 23,72% p.a. úrok z jistiny 2 695,49 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu od 18. 10. 2016 do 6. 12. 2019 ve výši 690,14 Kč a úrok z prodlení ve výši ve výši 8,05 % ročně z jistiny 2 695,49 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení.

4. Žalovaná namítala, že si půjčku od [příjmení] [jméno] nebrala, ale smlouvu za ni uzavřela paní [příjmení], která půjčky zprostředkovávala. Splátky hradila, ale šlo o podvod. Podáním doručeným soudu dne [datum] požádala o odročení jednání z důvodu své nemoci. Svou zdravotní nezpůsobilost zúčastnit se jednání však nedoložila, proto soud věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).

5. Žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdce s žalovanou uvedené smlouvy uzavřel, vyplatil jí podle nich celkem 33 000 Kč v hotovosti (smlouvy) a postoupil obě žalované pohledávky na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně příloh a oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně podacího lístku). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.

6. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalované splácet zápůjčku, žalobkyně uvedla, že od žalované zjištěné a doklady ověřené skutečnosti uvedl její právní předchůdce do karty zákazníka. Poměry žalované tak právní předchůdce žalobkyně prověřoval v roce 2015 dvakrát během tří měsíců. Žalovaná v červnu a srpnu 2015 podle karet zákazníka předložila občanský průkaz, výpis z účtu, pracovní smlouvu a SIPO a v srpnu 2015 i výplatní pásky, nájemní smlouvu a výměr státní podpory, podle nichž pobírala v červnu 2015 mzdu v celkové výši 15 248 Kč a další příjmy (blíže neurčené) činily 21 000 Kč. V srpnu 2015 činila mzda žalované 9 050 Kč a státní podpora 5 320 Kč. Její výdaje na bydlení byly v červnu 2015 4 500 Kč měsíčně, v srpnu 2015 již jen 2 000 Kč měsíčně. V červnu činily výdaje domácnosti 10 000 Kč, v srpnu již jen 3 500 Kč. V červnu 2015 splácela žalovaná půjčky splátkou ve výši 3 000 Kč měsíčně, v srpnu 2015 měsíční splátkou ve výši 3 480 Kč. V červnu i v srpnu 2015 činily její výdaje na telefon 300 Kč měsíčně. Listiny, z nichž měl podle tvrzení právní předchůdce žalobkyně příjmy a výdaje žalované ověřit, žalobkyně nepředložila. V kartách zákazníka nebyly uvedeny ani žádné listiny, z nichž by bylo možné posoudit míru zadlužení žalované.

7. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

8. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v uvedeném případě nelze mít za splněnou povinnost právního předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet spotřebitelský úvěr. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána věřiteli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak neučiní. Úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. To právní předchůdce žalobkyně nesplnil a tomu odpovídá i výsledek.

10. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

11. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti věřitele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

12. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

13. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

14. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

15. Jak bylo uvedeno v bodu 6 rozsudku, žalobkyně nepředložila pracovní smlouvu, výplatní pásky, výpis z účtu, výměr státní podpory, nájemní smlouvu a doklady SIPO, případně jiné důkazy, z nichž by vyplývaly příjmy a výdaje žalované uvedené v kartě zákazníka. Za dané důkazní situace není možné posoudit, zda právní předchůdce žalobkyně skutečně ověřoval příjmy, výdaje a míru zadlužení žalované a zda úvěruschopnost žalované posoudil řádně. Žalobkyně tak neprokázala, že úvěruschopnost žalované byla před uzavřením smlouvy řádně ověřena.

16. Pouhé vyplnění údajů do formuláře nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě dostatečných informací. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Spokojil-li se právní předchůdce žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních a majetkových poměrech, nedostál povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

17. K námitce žalobkyně, že nižší úvěry s kratší dobou splácení jsou menším rizikem a není třeba lpět až na detektivním posuzování úvěruschopnosti dlužníka, je třeba primárně uvést, že bez řádného posouzení úvěruschopnosti dlužníka není možné objektivně hodnotit míru rizika, jestli bude úvěr splacen. Nelze přisvědčit tvrzení žalobkyně, že nižší úvěry s krátkou splatností jsou méně rizikové, protože výše dluhu, která je pro dlužníka splatitelná, se nedá paušalizovat. Výše dluhu nadto není jen jistina úvěru, ale souhrn veškerých plnění, které ze smlouvy vyplývají.

18. Nastíněná úvaha žalobkyně neodpovídá ani zákonu o spotřebitelském úvěru, který vyžaduje posouzení úvěruschopnosti dlužníka u všech spotřebitelských úvěrů bez ohledu na výši poskytnuté částky, přičemž není v něm ani odstupňována hloubka, do jaké je třeba při posouzení úvěruschopnosti zajít. Platí tedy, že bez ohledu na výši úvěru lze úvěruschopnost dlužníka řádně vyhodnotit jen se znalostí jeho příjmů, pravidelných výdajů a míry jeho zadlužení, přičemž informace a důkazy o těchto skutečnostech je povinen předložit žadatel o úvěr, není tedy třeba žádné detektivní pátrání poskytovatele úvěru.

19. Podpis žalované pod smlouvou o zápůjčce, který měl podle žalobkyně stvrdit, že řádné posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy proběhlo, není dostatečným důkazem. Žalovaná v pozici žadatele o půjčku z povahy věci není a nemůže být garantem toho, že poskytovatel půjčky s odbornou péčí vyhodnotí jeho možnosti půjčku splácet.

20. Jelikož žalobkyně neprokázala splnění zákonné povinnosti spočívající v posouzení úvěruschopnosti žalované, jsou obě dvě smlouvy o zápůjčce absolutně neplatné a účastníci tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovaná byla povinna vrátit poskytnutých 33 000 Kč (18 000 Kč + 15 000 Kč), které však již zaplacením 38 120 Kč (15 520 Kč + 22 600 Kč) zcela uhradila. Na zaplacení dalších nároků plynoucích ze smluv o zápůjčce žalobkyni právo nevzniklo, proto soud žalobu zcela zamítl.

21. Jelikož z absolutně neplatných smluv o zápůjčce nevznikly účastníkům žádná práva a povinnosti stejně, jakoby smlouvy vůbec neuzavřeli, bylo nadbytečné zabývat se námitkou žalované, že jí ze smluv o zápůjčce povinnost uhradit zápůjčky vůbec nevznikla, protože smlouvy o zápůjčce neuzavřela ona ale jiná osoba.

22. Ve věci měla plný úspěch žalovaná, které by tak podle § 142 odst. 1 o.s.ř. náleželo právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalované v řízení žádné náklady nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.