36 C 272/2021

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Danou Matoušovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 75 727 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 31 419 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 31 419 Kč za dobu od 15. 7. 2016 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 44 308 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 27 195 Kč, úroku ve výši 21 % ročně z částky 41 245,65 Kč za dobu od 18. 6. 2016 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 9 919,85 Kč, úroku z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 41 245,65 Kč za dobu od 18. 6. 2016 do 14. 7. 2016 a dále z částky 9 826,65 Kč za dobu od 15. 7. 2016 do zaplacení.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení neuhrazených pohledávek ze smluv o půjčce [číslo] ze dne [datum], [číslo] ze dne [datum] a [číslo] ze dne [datum] Smlouvy uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně obchodní korporací [právnická osoba] (dále jen právní předchůdce). Žalovaný si půjčil celkem 53 000 Kč (2× 16 000 Kč + 1× 21 000 Kč) a vrátil pouze 21 581 Kč.

2. Ze smlouvy o půjčce uzavřené dne [datum] žalobkyně žalovala na jistině 7 312,64 Kč, na poplatcích 6 113,36 Kč, na kapitalizovaném úroku 4 821,53 Kč za dobu od 29. 4. 2013 do 17. 6. 2016 a dále 21% p.a. úrok z jistiny 7 312,64 Kč za dobu od 18. 6. 2016 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu od 4. 1. 2013 do 17. 6. 2016 ve výši 1 781,09 Kč a úrok z prodlení ve výši ve výši 7,05 % ročně z jistiny 7 312,64 Kč za dobu od 18. 6. 2016 do zaplacení.

3. Ze smlouvy o půjčce uzavřené dne [datum] žalobkyně žalovala na jistině 18 534,86 Kč, na poplatcích 15 495,14 Kč, na kapitalizovaném úroku 12 220,82 Kč za dobu od 29. 4. 2013 do 17. 6. 2016 a dále 21% p.a. úrok z jistiny 18 534,86 Kč za dobu od 18. 6. 2016 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu od 1. 1. 2013 do 17. 6. 2016 ve výši 4 525,15 Kč a úrok z prodlení ve výši ve výši 7,05 % ročně z jistiny 18 534,86 Kč za dobu od 18. 6. 2016 do zaplacení.

4. Ze smlouvy o půjčce uzavřené dne [datum] žalobkyně žalovala na jistině 15 398,15 Kč, na poplatcích 12 872,85 Kč, na kapitalizovaném úroku 10 152,65 Kč za dobu od 29. 4. 2013 do 17. 6. 2016 a dále 21% p.a. úrok z jistiny 15 398,15 Kč za dobu od 18. 6. 2016 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu od 19. 2. 2013 do 17. 6. 2016 ve výši 3 613,61 Kč a úrok z prodlení ve výši ve výši 7,05 % ročně z jistiny 15 398,15 Kč za dobu od 18. 6. 2016 do zaplacení.

5. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Ač byl k jednání řádně a včas předvolán, bez omluvy se k němu nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).

6. Žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdce s žalovaným uvedené smlouvy uzavřel, a že jí obchodní korporace [právnická osoba] žalované pohledávky postoupila (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně příloh a oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně poštovního podacího archu). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.

7. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet půjčky, žalobkyně uvedla, že ji její právní předchůdce prověřil na základě informací sdělených žalovaným zaznamenaných v zákaznických kartách, jejichž pravdivost byla ověřena z dokladů, které žalovaný předložil. Zákaznické karty ke smlouvě [číslo] ke smlouvě [číslo] ani posuzované doklady žalobkyně nepředložila s tím, že je nemá k dispozici, avšak žalovaný podpisem smlouvy o půjčce potvrdil, že ověření schopnosti půjčku splácet tímto způsobem proběhlo. Žalovaný podle údajů uvedených v zákaznické kartě ze dne [datum] předložil pracovní smlouvu a platební doklad SIPO, podle nichž byl zaměstnán za mzdu ve výši 22 000 Kč. Jeho výdaje za nájem/inkaso činily 5 700 Kč měsíčně a výdaje na domácnost 4 000 Kč měsíčně. Listiny, z nichž měl podle tvrzení právní předchůdce žalobkyně příjmy a výdaje žalovaného ověřit, však žalobkyně nepředložila. V kartě zákazníka nebyly uvedeny ani žádné listiny, z nichž by bylo možné posoudit míru zadlužení žalovaného.

8. V projednávané věci soud v souladu s ustanovením § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění, při právním posouzení věci vycházel ze zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.), neboť smlouvy, o niž je žalobou uplatněný nárok opřen, byly mezi účastníky uzavřeny za účinnosti tohoto zákona.

9. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

10. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 24. 2. 2013 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

11. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v uvedeném případě nelze mít za splněnou povinnost právního předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet spotřebitelský úvěr. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána věřiteli.

12. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

13. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. To, zda je reálné splacení dluhu je přitom výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, nebo nikoli.

14. Jak bylo uvedeno v bodu 7 rozsudku, žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdce ověřoval před uzavřením smluv o půjčce příjmy, výdaje a míru zadlužení žalovaného, neboť u dvou smluv nepředložila důkaz o tom, že se její právní předchůdce úvěruschopností žalovaného vůbec zabýval (nebyly předloženy karty zákazníka), u smlouvy o půjčce ze dne [datum] sice karta zákazníka předložena byla, ale nebyly předloženy důkazy, z nichž by vyplývaly skutečnosti v ní uvedené. Žalobkyně tak neprokázala, že její právní předchůdce v tomto případě skutečnosti uvedené v kartě zákazníka ověřoval. Nadto v kartě zákazníka nejsou ani uvedeny listiny, z nichž by mohla být ověřena míra zadlužení žalovaného.

15. Pouhé vyplnění údajů do formuláře, aniž by byly ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě dostatečných informací. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Spokojil-li se právní předchůdce žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních a majetkových poměrech, nedostál povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

16. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně je povinna v řízení prokázat nejen, že příjmy, výdaje a míru zadlužení od žalovaného zjišťovala, ale že jím uvedené skutečnosti i ověřila. Jedině tak lze mít povinnost posoudit úvěruschopnost před uzavřením smlouvy za řádně splněnou. V projednávané věci žalobkyně sice tvrdila, že žalovaným uvedené skutečnosti jsou pravdivé a ověřeny byly, ale důkazy o tom nepředložila. Řádné posouzení úvěruschopnosti tak neprokázala.

17. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel půjček nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet půjčky ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 24. 2. 2013, neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013.

18. K námitce žalobkyně, že nižší půjčky s kratší dobou splácení jsou menším rizikem a není třeba lpět až na detektivním posuzování úvěruschopnosti dlužníka, je třeba primárně uvést, že bez řádného posouzení úvěruschopnosti dlužníka není možné objektivně hodnotit míru rizika, jestli bude půjčka splacena. Nelze přisvědčit tvrzení žalobkyně, že nižší půjčky s krátkou splatností jsou méně rizikové, protože výše dluhu, která je pro dlužníka splatitelná, se nedá paušalizovat. Výše dluhu nadto není jen jistina úvěru, ale souhrn veškerých plnění, které ze smlouvy vyplývají.

19. Nastíněná úvaha žalobkyně neodpovídá ani zákonu o spotřebitelském úvěru, který vyžaduje posouzení úvěruschopnosti dlužníka u všech spotřebitelských úvěrů bez ohledu na výši poskytnuté částky, přičemž není v něm ani odstupňována hloubka, do jaké je třeba při posouzení úvěruschopnosti zajít. Platí tedy, že bez ohledu na výši úvěru lze úvěruschopnost dlužníka řádně vyhodnotit jen se znalostí jeho příjmů, pravidelných výdajů a míry jeho zadlužení, přičemž informace a důkazy o těchto skutečnostech je povinen předložit žadatel o půjčku, není tedy třeba žádné detektivní pátrání poskytovatele půjčky.

20. Podpis žalovaného pod smlouvou o půjčce, který měl podle žalobkyně stvrdit, že řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy proběhlo, není dostatečným důkazem. Žalovaný v pozici žadatele o půjčku z povahy věci není a nemůže být garantem toho, že poskytovatel půjčky s odbornou péčí vyhodnotí jeho možnosti půjčku splácet.

21. Jelikož žalobkyně neprokázala splnění zákonné povinnosti spočívající v posouzení úvěruschopnosti žalovaného, jsou všechny tři smlouvy o půjčce neplatné a účastníci tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 457 obč. zák.). Žalovanému byla poskytnuta částka 53 000 Kč a dosud podle tvrzení žalobkyně vrátil 21 581 Kč, proto ho soud zavázal k doplacení částky 31 419 Kč. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení dalších nároků plynoucích ze smluv o půjčce, žalobu zamítl.

22. Příslušenství sdílí osud věci hlavní, a proto může být žalobkyni přiznán nárok na úrok z prodlení výhradně z částky 31 419 Kč, když v tomto rozsahu byla žaloba důvodná. Jelikož v daném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti a tato není právním předpisem stanovena, za den splatnosti je proto třeba považovat první den poté, kdy byl dlužník věřitelem požádán o plnění (§ 563 obč. zák.), přičemž za takovou výzvu nelze považovat určení splatnosti v neplatné smlouvě. Žalovaný byl vyzván k zaplacení dluhu ze smluv o půjčce v oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], které bylo žalovanému odesláno 1. 7. 2016 (podací lístek). Oznámení bylo žalovanému doručeno 4. 7. 2016. Byl v něm vyzván k zaplacení do deseti dnů, tj. do 14. 7. 2016 a nezaplatil-li, je podle § 517 odst. 1 obč. zák. od [datum] s plněním dluhu v prodlení. Od tohoto data až do zaplacení tedy žalobkyni přísluší dle § 517 odst. 2 obč. zák. nárok na úroky z prodlení v zákonné výši dané nařízením vlády č. 351/2013 (tj. 8,05 %). Žalobkyně požadovala úrok z prodlení ve výši 7,05 %. Vázán jejím návrhem, přiznal jí soud úrok z prodlení v nižší než zákonné výši z přiznané částky 31 419 Kč za dobu od 15. 7. 2016 do zaplacení a ve zbytku žalobu ohledně úroku z prodlení zamítl.

23. Žalobkyně byla v řízení v převažující míře neúspěšná a byla povinna nahradit žalovanému náklady řízení v rozsahu odpovídajícím míře jeho úspěchu (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Jelikož žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.