36 C 324/2021

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Danou Matoušovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 45 058,78 Kč s příslušenstvím, částečným rozsudkem pro uznání <b>I. Řízení se zastavuje v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 27 981 Kč.</b> <b>II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 777,78 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>III. Soud zamítá žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 300 Kč, úroku v kapitalizované výši 10 569,21 Kč, úroku ve výši 17,60 % ročně z částky 44 758,78 Kč za dobu od 15. 5. 2021 do zaplacení, úroku z prodlení v kapitalizované výši 11 671,45 Kč a dále úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 45 058,78 Kč za dobu od 15. 5. 2021 do zaplacení.</b> <b>IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 1 844 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ banka“) a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl úvěr ve výši 80 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit úvěr a zaplatit úrok ve výši 17,60 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 806,58 Kč splatných vždy k 15. dni kalendářního měsíce počínaje dnem 15. 9. 2014. Žalovaný se opakovaně dostal do prodlení s úhradou splátek, proto banka úvěr ke dni 21. 5. 2018 zesplatnila. Pohledávka za žalovaným byla společností [právnická osoba] smluvně postoupena žalobkyni. Žalovaná částka 45 058,78 Kč představuje podle žaloby zůstatek neuhrazené jistiny ve výši 44 758,78 Kč a poplatek ve výši 300 Kč Vedle jistiny a poplatku se žalobkyně domáhala zaplacení 17,60% p.a. smluvního úroku z jistiny 44 758,78 Kč za dobu od 22. 5. 2018 do zaplacení, přičemž za dobu od 22. 5. 2018 do 14. 5. 2021 úrok kapitalizovala částkou 10 569,21 Kč, a 8,5% p.a. úroku z prodlení z jistiny a poplatku 45 058,78 Kč za dobu od 22. 5. 2018 do zaplacení, přičemž za dobu od 22. 5. 2018 do 14. 5. 2021 tento úrok kapitalizovala částkou 11 671,45 Kč.

2. Podáním ze dne [datum] vzala žalobkyně žalobu zpět ohledně částky 11 981 Kč, podáním ze dne [datum] ohledně částky ve výši 8 000 Kč a podáním ze dne [datum] ohledně částky ve výši 8 000 Kč, neboť po podání žaloby dne 28. 6. 2021 byla uhrazena částka 11 981 Kč, dne 26. 7. 2021 částka 8 000 Kč, dne 9. 8. 2021 částka 5 000 Kč a dne 20. 12. 2021 částka 3 000 Kč. Soud na základě návrhu žalobkyně podle § 96 odst. 1, 2 o.s.ř. řízení v tomto rozsahu částečně zastavil (výrok I.). Přitom soud podle § 96 odst. 4 o.s.ř. nezkoumal stanovisko žalovaného, neboť k částečnému zpětvzetí žaloby došlo před zahájením jednání ve věci.

3. Žalovaný se ve věci vyjádřil tak, že uznává jistinu úvěru ve výši 44 758,78 Kč, neuznává však úrok z úvěru a úrok z prodlení. Projednávaný dluh vznikl v době, kdy se jeho příjem snížil na polovinu a on si hledal nové zaměstnání. Po určitou dobu nebyl schopen splácet. Když nesl opožděnou platbu na pobočku, byl na přepážce informován, že platbu nemohou přijmout, protože jeho dluh řeší agentura. Tak čekal, až se někdo ozve. Ozvali se po čtyřech měsících. Popsal jim svoji situaci a požádal o splátkový kalendář. Poslali dokumenty, které vyplnil a odeslal zpět. Dva roky se nic nedělo. Když se ozvali, žádal opět o splátkový kalendář. K němu požadovali uznání dluhu, což odmítl, neboť nechtěl uznat úroky, které narostly za dva roky, kdy čekal na splátkový kalendář.

4. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi společností [právnická osoba], [IČO] (nyní [právnická osoba], [IČO]) a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 80 000 Kč (smlouva o úvěru, výpis z úvěrového účtu), na který ke dni 20. 12. 2021 uhradil částku 118 372,87 Kč (platební historie, shodná tvrzení účastníků). [právnická osoba] pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupila žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum], seznam postoupených pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty, oznámení o postoupení pohledávky včetně podacího lístku).

5. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že banka vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr. V tomto směru bylo v žalobkyní předložené žádosti o úvěr vyplněno, že žalovaný je rozvedený, vlastní dům/byt, je zaměstnaný na dobu neurčitou a jeho průměrný čistý měsíční příjem za 3 měsíce činí 18 655 Kč. Celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 30 000 Kč. U počtu zdrojů příjmu bylo uvedeno 1. U ostatních životních nákladů byla uvedena nula, stejně jako u srážek ze mzdy, jiných měsíčních splátek a u počtu vyživovaných dětí. Žalobkyně dále uvedla, že provedla kontrolu žalovaného v registru bankovních a nebankovních informací, prověřila insolvenční rejstřík a databáze MVČR a další. V tomto směru však žádné listiny nepředložila. Žádné jiné relevantní listiny označeny a předloženy nebyly. Nebyly tedy nijak doloženy ani ověřovány příjmy, podstatné výdaje ani zadlužení žalovaného. Žalobkyně nejprve tvrdila, že banka porovnávala příjem žalovaného a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Z interních zdrojů zjistila, že vůči bance měl žalovaný v době podání žádosti o úvěr závazky s celkovou výší měsíčních splátek 7 060,71 Kč a z externích zdrojů banka zjistila, že žalovaný neměl v době podání žádosti o úvěr žádné další závazky. U jednání uvedla, že banka znala historii žalovaného, protože měl u ní běžný účet, tedy znala jeho příjmy a výdaje. Na základě pohybů na běžném účtu dospěla k závěru, že je schopen splácet další úvěr a k důkazu navrhla výpis z běžného účtu žalovaného. <i>6. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.</i> <i>7. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 8. Nejprve se soud zabýval aktivní legitimací žalobkyně. Pohledávku za žalovaným ze smlouvy o úvěru postoupila společnost [právnická osoba] žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] uzavřené ve smyslu § 1879 a násl. o. z. Postoupení bylo soudu doloženo smlouvou o postoupení pohledávek včetně seznamu pohledávek, přičemž žalovanému byla změna v osobě věřitele oznámena společností [právnická osoba] dopisem ze dne [datum]. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.

9. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, s ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za prokázané splnění povinnosti žalobkyně posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet spotřebitelský úvěr. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána věřiteli (právnímu předchůdci žalobkyně), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak věřitel neučiní. Úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. To žalobkyně nesplnila.

10. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

11. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti věřitele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

12. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

13. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

14. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

15. V dané věci, jak bylo popsáno v bodu 5 tohoto rozsudku, žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdce řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného. Vycházel z příjmu domácnosti 30 000 Kč, přestože žalovaný tvrdil jediný zdroj příjmu, jehož výše činila 18 655 Kč, nikoliv 30 000 Kč. Pokud měl mít právní předchůdce žalobkyně přehled o příjmech a výdajích žalovaného, protože mu vedl běžný účet, žalobkyně výpis z běžného účtu k důkazu nepředložila a toto své tvrzení neprokázala. Dodatečná lhůta k předložení označených důkazů o prověření příjmů a výdajů žalovaného žalobkyni poskytnuta nebyla, neboť byla vyzvána k předložení všech důkazů, které při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vzala v potaz, již písemně před jednáním a k poskytnutí další dodatečné lhůty tak nebyl důvod. Na základě prokázaných skutečností právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr jen se znalostí výše měsíčních splátek 7 061 Kč, aniž by prověřil příjmovou a výdajovou stránku rozpočtu žalovaného. Bez znalostí příjmů a výdajů žalovaného však nemohl dospět k závěru, že je žalovaný schopen úvěr splácet. Nemohl přitom spoléhat jen na žalovaným sdělené skutečnosti.

16. Pouhé vyplnění údajů do formuláře nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě dostatečných informací. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Spokojil-li se právní předchůdce žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních a majetkových poměrech, nedostál povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

17. Lze tedy uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a účastníci tak byli povinni vrátit, co si na jejím základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Částka ve výši 80 000 Kč byla žalovanému vyplacena a ten byl povinen poskytnutou částku vrátit, což zaplacením částky 118 372,87 Kč učinil.

18. Žalovaný však dluh na jistině uznal, proto rozhodl soud na návrh žalobkyně podle tohoto uznání částečným rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 1 o.s.ř.). Skutečnost, že soud na základě výsledků provedeného dokazování dospěl k závěru, že nárok na zaplacení uznané částky není dán, není překážkou vydání rozsudku pro uznání, protože důvodem pro jeho vydání je uznání žalovaného, nikoliv prokázaný nárok (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3284/2006). Soud proto zavázal žalovaného k zaplacení částky 16 777,78 Kč, která představuje jím uznanou jistinu ve výši 44 758,78 Kč po odečtení částky 27 981 Kč, kterou uhradil po podání žaloby. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl, protože nároky byly opřeny o absolutně neplatnou úvěrovou smlouvu (výrok III).

19. Žalobkyně měla ve věci úspěch v převažující míře, náleží jí tedy podle § 142 odst. 2 o.s.ř. vůči žalovanému právo na náhradu této míře úspěchu odpovídající části nákladů řízení. Úspěch žalobkyně je dán poměrem částky 76 216,24 Kč (45 058,78 Kč + kapitalizovaný úrok 10 569,21 Kč + úrok vyčíslený dle žaloby do dne 16. 2. 2022 ve výši 5 999,80 Kč + kapitalizovaný úrok z prodlení 11 671,45 Kč + úrok z prodlení vyčíslený dle žaloby do dne 16. 2. 2022 ve výši 2 917 Kč) a částky 44 758,78 Kč (žalovaný procesně zavinil zastavení řízení ohledně částky ve výši 27 981 Kč) vyjádřeným v procentuální výši 58 %. Žalobkyni tedy náleží právo na náhradu 16 % (58 % - 42 %) účelně vynaložených nákladů řízení. Žalobkyni vznikly náklady řízení ve výši 11 519,30 Kč sestávající ze zaplaceného soudního poplatku 1 803 Kč, odměny za zastupování žalobkyně advokátem ve výši 7 130 Kč (2,5× 500 Kč dle § 14b odst. 1 bod 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. za následující úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., sepis jednoduché předžalobní výzvy k plnění dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb., sepis žaloby dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb.; 2× 2 940 Kč dle § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. za následující úkony právní služby: vyjádření k odporu a částečné zpětvzetí žaloby ze dne [datum] dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb. a účast na jednání před soudem dne [datum] dle § 11 odst. 1 písm. g) vyhl. č. 177/1996 Sb.), náhrady hotových výdajů ve výši 900 Kč (tj. 3× [částka] dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. příslušející ke třem shora uvedeným úkonům právní služby a 2× 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb. příslušející ke dvěma shora uvedeným úkonům právní služby) a částky 1 686,30 Kč odpovídající 21% DPH z odměny a náhrad dle § 137 odst. 3 o.s.ř. Náhradu nákladů řízení ve výši 1 844 Kč (16 % z 11 519,30 Kč) je žalovaný povinen dle § 149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám zástupce žalobkyně.

20. Za úkony právní služby učiněné do podání žaloby včetně soud žalobkyni přiznal výši odměny a náhradu hotových výdajů zástupce žalobkyně podle § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb. Soudu je z úřední činnosti známo, že žalobkyně ve skutkově a právně podobných věcech jako je ta, která byla řešena v tomto řízení, v minulosti podala více žalob sepsaných na ustáleném a opakovaně uplatňovaném vzoru (např. řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 36 C 64/2019 a 38 C 303/2021). Jelikož předmětem tohoto řízení bylo peněžité plnění nepřesahující 50 000 Kč, přičemž žalobkyni v něm byla přiznána náhrada nákladů řízení, byly pro takový postup splněny podmínky v daném ustanovení uvedené.

21. Za podání ze dne [datum], [datum] a [datum] soud žalobkyni náhradu nákladů nepřiznal, neboť rozhodná tvrzení odůvodňující přiznání žalované částky měla a mohla být obsažena již v návrhu a částečné zpětvzetí žaloby reagující na každoměsíční platby žalovaného mohlo být shrnujícím způsobem učiněno až u jednání. Soud tak přiznal žalobkyni náhradu nákladů pouze za jeden úkon právní služby učiněný od zahájení řízení do jednání, nikoliv za čtyři úkony, které žalobkyně v tomto období učinila. Pokud na každoměsíční platby žalovaného reagoval částečným zpěvzetím žaloby (za každý takový úkon vyúčtoval 3 920,40 Kč – odměna, paušální náhrada hotových výdajů a 21% DPH), nelze takový procesní postup hodnotit jako účelný a náklady na takový postup vynaložené nelze žalobkyni přiznat k náhradě vůči žalovanému (v řízení úspěšný účastník má dle § 142 odst. 1 o.s.ř. právo jen na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení).

22. Stanovené platební povinnosti soud podle § 160 odst. 1 o.s.ř. uložil žalovanému splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.