36 C 328/2022

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Danou Matoušovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 224 879,61 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 179 280,82 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 45 598,79 Kč, úroku v kapitalizované výši 12 164,04 Kč, úroku ve výši 12,60 % ročně z částky 223 979,61 Kč za dobu od 28. 6. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení v kapitalizované výši 340,08 Kč a dále úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 224 879,61 Kč za dobu od 28. 6. 2019 do zaplacení.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení úvěrové pohledávky ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi [právnická osoba] (dále jen„ banka) a žalovanou dne [datum], na základě které banka poskytla žalované úvěr ve výši 250 000 Kč. Žalovaná úvěr řádně nesplácela, uhradila pouze 70 719,18 Kč, proto banka úvěr ke dni 27. 6. 2019 zesplatnila. Pohledávka byla následně postoupena žalobkyni. Žalovaná úvěrová pohledávka představuje jistinu ve výši 223 979,61 Kč, poplatky ve výši 900 Kč, úroky kapitalizované za dobu od 21. 1. 2019 do 27. 6. 2019 ve výši 12 164,04 Kč a úroky z prodlení kapitalizované za dobu od 16. 3. 2019 do 27. 6. 2019 ve výši 340,08 Kč. Od navazujícího období, tj. ode dne 28. 6. 2019 do zaplacení žalobkyně požadovala smluvní úrok ve výši 12,6 % ročně z dlužné jistiny, a dále z částky 224 879,61 Kč (jistina a poplatky) požadovala od 28. 6. 2019 do zaplacení 9,75% p.a. úrok z prodlení.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Ač byla k jednání řádně a včas předvolána, bez omluvy se k němu nedostavila. Soud proto věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).

3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi bankou a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – konsolidace půjček, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 250 000 Kč, z něhož byla částka v celkové výši 36 084,24 Kč použita na úhradu dosavadních závazků žalované a zbylá částka byla převedena ve prospěch běžného účtu žalované (smlouva o úvěru, výpis z běžného účtu ze dne [datum]). Žalovaná na úvěr uhradila dle tvrzení žalobkyně celkem částku 70 719,18 Kč. V důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek banka prohlásila úvěr za splatný ke dni 25. 6. 2019 (oznámení o prohlášení úvěru za splatný včetně poštovního podacího archu). [právnická osoba] pohledávku za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupila žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum], seznam postoupených pohledávek, dohoda o úplatě, potvrzení o zaplacení úplaty, oznámení o postoupení pohledávky včetně podacího lístku).

4. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalované splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že banka vycházela z údajů poskytnutých žalovanou v žádosti o úvěr – konsolidace půjček ze dne [datum], ve které bylo vyplněno, že žalovaná žije s druhem v pronajatém domě/bytě, je zaměstnaná na dobu určitou a její průměrný čistý měsíční příjem za 3 měsíce činí 13 906 Kč. Celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 20 000 Kč. U počtu zdrojů příjmu bylo uvedeno 1. U ostatních nezbytných měsíčních nákladů byla uvedena nula, stejně jako u srážek ze mzdy, jiných měsíčních splátek a u počtu vyživovaných osob. U výčtu současných závazků žalované byly uvedeny závazky v celkové výši 36 084,24 Kč, které měly být projednávaným úvěrem splaceny. Žalobkyně dále uvedla, že banka kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR a další. V tomto směru předložila pouze výpis z registru banky, ze kterého vyplynulo, že žalovaná má 2 existující úvěry v celkové výši 36 431 Kč se splátkou ve výši 2 258 Kč (výpis z registru banky). Žalobkyně tvrdila, že při hodnocení úvěruschopnosti žalované banka porovnávala příjem žalované 13 906 Kč a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje (např. podíl na výdajích na bydlení), náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima, částkou normativních nákladů na bydlení a výší měsíčních splátek dosavadních závazků. Žalobkyně předložila potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu ze dne [datum], podle něhož žalovaná pobírala průměrný čistý měsíční příjem za posledních 12 měsíců ve výši 13 187 Kč a průměrný čistý měsíční příjem za poslední 3 měsíce ve výši 13 906 Kč. Pokud jde o výdaje žalované a míru jejího zadlužení, žádné relevantní důkazy, z nichž by vyplývalo, že se jimi právní předchůdce žalobkyně blíže zabýval, ani na výzvu soudu předloženy nebyly. <i>5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>6. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.</i> <i>7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.</i> <i>8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>9. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 10. Povinností poskytovatele úvěru je řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli před uzavřením smlouvy, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele.

11. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

12. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z., v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti, je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

14. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. To, zda je reálné splacení dluhu je přitom výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, nebo nikoli.

15. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

16. Jak bylo uvedeno v bodu 4 tohoto rozsudku, právní předchůdce žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně nesplnil. Jak bylo soudem zjištěno, právní předchůdce žalobkyně si od žalované vyžádal informace a doklady týkající se pouze jejích příjmů, nicméně skutečné výdaje žalované a míra jejího zadlužení nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Výdaje žalované podle svých tvrzení právní předchůdce žalobkyně jen odhadoval podle životního minima a normativních nákladů na bydlení. Konkrétní výši výdajů, se kterou počítal při výpočtu disponibilní částky, ale neuvedla. Obezřetnost a důslednost právního předchůdce žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k nereálným údajům uvedeným ze strany žalované. U nákladů na stravu lze obecně vycházet z částky životního minima, nicméně obvyklé náklady na bydlení (zahrnující náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky), lze doložit poměrně snadno. Při odborném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele se není možné spokojit s tvrzením o výdajích ve výši 0 Kč na volnočasové aktivity, ošacení, komunikační prostředky, dopravu atd. Žalobkyně současně neprokázala své tvrzení, že před uzavřením smlouvy o úvěru byla ze všech dostupných registrů posouzena míra zadlužení žalované. Záznamy z těchto registrů nepředložila. Zohledněny byly pouze dluhy žalované ve výši 36 084,24 Kč, které žalovaná projednávaným úvěrem uhradila. Právní předchůdce žalobkyně si tedy vystačil jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními a poskytl žalované úvěr, přestože měl na jisto postaveno jen výši příjmu 13 906 Kč. Bez náležitého posouzení skutečných výdajů žalované a míry jejího zadlužení, nemohl právní předchůdce žalobkyně dospět k závěru, že je žalovaná schopna úvěr splácet. Přitom nemohl spoléhat jen na žalovanou sdělené skutečnosti. Žalobkyně tak neprokázala, že se její právní předchůdce úvěruschopností žalované zabýval.

17. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Pouhé uvedení údajů do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány a ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací.

18. Lze tedy uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, aniž by byla patrná snaha o posouzení reálné situace žalované a její reálné možnosti úvěr splácet. Žalobkyně je povinna v řízení prokázat nejen, že příjmy, výdaje a míru zadlužení od žalované zjišťovala, ale že jí uvedené skutečnosti i ověřila. Jedině tak lze mít povinnost posoudit úvěruschopnost před uzavřením smlouvy za řádně splněnou. V projednávané věci žalobkyně sice tvrdila, že úvěruschopnost žalované před uzavřením úvěrové smlouvy posouzena byla, ale důkazy o tom nepředložila. Řádné posouzení úvěruschopnosti tak neprokázala. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Proto soud zavázal žalovanou k zaplacení částky 179 280,82 Kč (250 000 – 70 719,18) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

19. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

20. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na doplacení částky 179 280,82 Kč coby poskytnuté jistiny. Pokud jde o úrok z prodlení, na ten dle přesvědčení soudu žalobkyni nárok nevznikl, neboť žalovaná se doposud nedostala do prodlení. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti„ v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je nucen stanovit splatnost soud svým rozhodnutím. Jelikož byla žalovaná v řízení nečinná a nesdělila, jaké jsou její aktuální poměry, stanovené platební povinnosti soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalované splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.

21. Ve věci měla převažující úspěch žalovaná, které by tak podle § 142 odst. 2 o.s.ř. náleželo právo na náhradu této míře úspěchu odpovídající části nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalované v řízení žádné náklady nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.