36 C 354/2022

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Danou Matoušovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně , PSČ obec zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o zaplacení částky 132 504 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 98 911 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 33 593 Kč, úroku v kapitalizované výši 22 941,93 Kč a dále úroku ve výši 19,827 % ročně z částky 132 504 Kč za dobu od 16. 8. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení v kapitalizované výši 17 078,54 Kč a dále úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 132 504 Kč za dobu od 16. 8. 2022 do zaplacení.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 132 504 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovanou dne [datum] uzavřela smlouvu o úvěru číslo [spisová značka], na jejímž základě žalované poskytla úvěr ve výši 192 999 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit spolu s úrokem ve výši 19,826524 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 598 Kč. Žalovaná uhradila pouze částku 29 088 Kč a následně se dostala s úhradou splátek do prodlení. Žalobkyně proto prohlásila úvěr ke dni [datum] za splatný. Od doby zesplatnění uhradila žalovaná částku v celkové výši 65 000 Kč. Ke dni sepsání žaloby žalované ze smlouvy zůstal dluh v celkové výši 132 504 Kč. Žalobkyně dále požadovala úrok kapitalizovaný za dobu od 18. 2. 2021 do 15. 8. 2022 ve výši 22 941,93 Kč a úrok z prodlení kapitalizovaný za dobu od 4. 3. 2021 do 15. 8. 2022 ve výši 17 078,54 Kč. Za navazující období jdoucí od 16. 8. 2022 do zaplacení požadovala úrok ve výši 19,827 % ročně z částky 132 504 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 132 504 Kč.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Ač byla k jednání řádně a včas předvolána, bez omluvy se k němu nedostavila. Soud proto věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).

3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena úvěrová smlouva číslo [spisová značka] spotřebitel, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované účelový úvěr k zaplacení ceny zboží ve výši 192 999 Kč s tím, že úvěr byl poskytnut na účet prodejce. Žalovaná se zavázala splácet úvěr s úrokem 19,826524 % ročně měsíčními splátkami ve výši 4 598 Kč, počínaje [datum] a následující splátky byly splatné vždy do 8. dne v kalendářním měsíci. Nedílnou součástí smlouvy byly úvěrové podmínky společnosti [právnická osoba] s kódem [anonymizováno] (dále úvěrové podmínky), podle kterých v případě, že žalovaná bude v prodlení se zaplacením alespoň dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, může žalobkyně úvěr zesplatnit (úvěrová smlouva ze dne [datum], úvěrové podmínky [anonymizováno], sdělení [právnická osoba] ze dne [datum]). Protože se žalovaná dostala do prodlení s úhradou závazků vyplývajících z úvěrové smlouvy číslo [spisová značka], žalobkyně dopisem ze dne [datum] vyzvala žalovanou ke splacení celého úvěru (výzva k zaplacení celého úvěru včetně poštovního podacího archu).

4. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalované splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že provedla hodnocení žalované dle údajů o jejích příjmech a výdajích. Současně provedla kontrolu žalované v registrech SOLUS, NRKI, ISIR a CEE, přičemž dotaz do NRKI byl proveden s výsledkem – nehradila žádné úvěry, dotazy do registru SOLUS, CEE a ISIR byly provedeny s výsledkem – nenalezen v registrech. V tomto směru předložila pouze úvěrovou zprávu z NRKI a printscreen ze systému kontrol CEE, ISIR a SOLUS, ze kterých ovšem není zřejmé, zda se informace tam uvedené týkají žalované, protože nejsou identifikovány jejími údaji. V žalobkyní předloženém matričním listu klienta bylo vyplněno, že žalovaná je zaměstnaná na dobu neurčitou a její měsíční příjem činí 16 500 Kč. Čistý měsíční příjem partnera činí 19 500 Kč. Výdaje domácnosti uvedeny částkou 6 500 Kč. Žalovaná dále uvedla, že je svobodná, vlastní dům/byt a vyživuje 1 osobu. Žádné jiné relevantní listiny označeny a předloženy nebyly. <i>5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum] (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů</i> <i>7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.</i> <i>8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>9. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 10. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni) před uzavřením smlouvy, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele. To žalobkyně nesplnila a tomu odpovídá i výsledek.

11. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

12. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

14. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

15. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

16. V dané věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně nesplnila. Jak bylo soudem zjištěno, žalobkyně nijak blíže nezjišťovala a neověřovala příjmy ani podstatné výdaje žalované. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Žalobkyně byla povinna údaje uváděné žalovanou v matričním listu pečlivě prověřit. Ač to bylo tvrzeno, nebylo nikterak doloženo, že by se žalobkyně zabývala mírou zadlužení žalované. Pouhé uvedení údajů do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány a ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k příjmům, výdajům a míře zadlužení žalované v daném případě nemohlo dojít.

17. Soud si je vědom toho, že zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro naplnění ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele provedeny. Soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Neověření příjmů a výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

18. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.) Částkou 94 088 Kč (29 088+65 000), kterou žalovaná na úhradu úvěru dosud zaplatila, tak žalovaná v celém rozsahu plnila na jistinu a dluh na jistině tak činí 98 911 Kč (192 999-94 088), přičemž k zaplacení této částky soud žalovanou výrokem I zavázal a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

19. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

20. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na doplacení částky 98 911 Kč coby poskytnuté jistiny. Pokud jde o úrok z prodlení, na ten dle přesvědčení soudu žalobkyni nárok nevznikl, neboť žalovaná se doposud nedostala do prodlení. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti„ v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je nucen stanovit splatnost soud svým rozhodnutím. Jelikož byla žalovaná v řízení nečinná a nesdělila, jaké jsou její aktuální poměry, stanovené platební povinnosti soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalované splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.

21. Předmětem sporu byla částka 187 707,57 Kč (132 504 + 22 941,93 + 10 720,70 (19,827% p.a. úrok z 132 504 Kč od 16. 8. 2022 do 11. 1. 2023 (vyhlášení rozhodnutí) + 17 078,54 + 4 462,40 (8,25% p.a. úrok z prodlení z 132 504 Kč od 16. 8. 2022 do 11. 1. 2023 (vyhlášení rozhodnutí)), přičemž úspěšná byla ohledně částky 98 911 Kč, tedy z 52 %. Poměr úspěchu a neúspěchu účastníků tak byl v zásadě stejný, proto soud žádnému z nich náhradu nákladů řízení nepřiznal.