36 C 40/2022

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Danou Matoušovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 90 686,24 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 68 045,65 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 6 929,40 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 68 045,65 Kč za dobu od 26. 2. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 22 640,59 Kč, úroku v kapitalizované výši 926,64 Kč, úroku ve výši 11,4 % ročně z částky 90 686,24 Kč za dobu od 26. 2. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení v kapitalizované výši 2 289,48 Kč a dále úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 22 640,59 Kč za dobu od 26. 2. 2020 do zaplacení.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 4 955 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ banka“) a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl úvěr ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit úvěr a zaplatit úrok ve výši 11,40 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 525,24 Kč splatných vždy k 15. dni kalendářního měsíce počínaje dnem 15. 12. 2016. Žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, proto jej banka dopisem ze dne 18. 10. 2018 prohlásila za okamžitě splatný v celé výši. Pohledávka za žalovaným byla společností [právnická osoba] smluvně postoupena žalobkyni. Žalovaná částka 90 686,24 Kč představuje podle žaloby zůstatek neuhrazené jistiny. Vedle jistiny se žalobkyně domáhala zaplacení 11,40% p.a. smluvního úroku z jistiny 90 686,24 Kč za dobu od 16. 9. 2018 do 18. 10. 2018 v kapitalizované výši 926,64 Kč a dále úroku ve výši 11,40 % p.a. z jistiny 90 686,24 Kč za dobu od 26. 2. 2020 do zaplacení, a 9% p.a. úroku z prodlení z jistiny 90 686,24 Kč za dobu od 9. 1. 2019 do 25. 2. 2020 v kapitalizované výši 9 218,88 Kč a dále úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 90 686,24 Kč za dobu od 26. 2. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Ač byl k jednání řádně a včas předvolán, bez omluvy se k němu nedostavil. Žalobkyně se z účasti u jednání omluvila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).

3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi společností [právnická osoba], [IČO] a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč (smlouva o úvěru, platební historie), na který žalovaný ke dni 28. 11. 2018 uhradil částku 31 954,35 Kč (platební historie). [právnická osoba] pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupila žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum], seznam postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky včetně podacího archu).

4. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že banka vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr ze dne 29. 11. 2016. V tomto směru bylo v žalobkyní předložené žádosti o úvěr vyplněno, že žalovaný je svobodný, bydlí u rodičů, je zaměstnaný na dobu neurčitou a jeho průměrný čistý měsíční příjem za 3 měsíce činí 17 049 Kč. Celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 60 000 Kč. U počtu zdrojů příjmu bylo uvedeno 1. U ostatních nezbytných měsíčních nákladů byla uvedena nula, stejně jako u srážek ze mzdy, jiných měsíčních splátek a u počtu vyživovaných osob. Žalobkyně dále uvedla, že provedla kontrolu žalovaného v registru bankovních a nebankovních informací, prověřila insolvenční rejstřík a databáze MVČR a další. Žalobkyně tvrdila, že banka porovnávala příjem žalovaného a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Z interních zdrojů bylo zjištěno, že vůči bance neměl žalovaný v době podání žádosti o úvěr žádné závazky a z externích zdrojů banka zjistila, že žalovaný měl v době podání žádosti o úvěr závazky s celkovou výší měsíčních splátek 5 738 Kč. Výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje (např. podíl na výdajích na bydlení), náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima, částkou normativních nákladů na bydlení a výší měsíčních splátek dosavadních závazků. Z potvrzení o výši příjmu ze dne [datum] vyplývá, že výše čistého příjmu žalovaného za posledních 12 měsíců činila 161 116 Kč. Pokud jde o výdaje žalovaného, žádné relevantní důkazy, z nichž by vyplývalo, že se jimi právní předchůdce žalobkyně blíže zabýval ani na výzvu soudu předloženy nebyly. <i>5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.</i> <i>6. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 7. Nejprve se soud zabýval aktivní legitimací žalobkyně. Pohledávku za žalovaným ze smlouvy o úvěru postoupila společnost [právnická osoba] žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] uzavřené ve smyslu § 1879 a násl. o. z. Postoupení bylo soudu doloženo smlouvou o postoupení pohledávek včetně seznamu pohledávek, přičemž žalovanému byla změna v osobě věřitele oznámena společností [právnická osoba] dopisem ze dne [datum]. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.

8. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, s ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně posoudit schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána věřiteli (právnímu předchůdci žalobkyně), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak věřitel neučiní. Úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. To žalobkyně nesplnila.

9. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

10. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti věřitele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

11. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

12. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

13. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

14. V dané věci, jak bylo popsáno v bodu 4 tohoto rozsudku, právní předchůdce žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnil. Jak bylo soudem zjištěno, žalobkyně si od žalovaného vyžádala informace a doklady týkající se pouze jeho příjmů, nicméně podstatné výdaje žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Právní předchůdce žalobkyně navíc vycházel z příjmu žalovaného 17 049 Kč, přestože z potvrzení o výši příjmu, které měla banka k dispozici, vyplývá, že příjem žalovaného činil pouze 13 426 Kč měsíčně (celkový roční příjem 161 116 Kč). Výdaje žalovaného podle svých tvrzení právní předchůdce žalobkyně jen odhadoval, přičemž konkrétní výdaje žalobkyně neuvedla. Obezřetnost a důslednost právního předchůdce žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k nereálným údajům uvedeným ze strany žalovaného. Žalobkyně sice uvedla, že při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima a částkou normativních nákladů na bydlení, konkrétní výši ale neuvedla. U nákladů na stravu lze obecně vycházet z částky životního minima, nicméně obvyklé náklady na bydlení (zahrnující náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky), lze doložit poměrně snadno. Při odborném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele se není možné spokojit s tvrzením o výdajích ve výši 0 Kč na volnočasové aktivity, ošacení, komunikační prostředky, dopravu atd. Právní předchůdce žalobkyně si tedy vystačil jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními a poskytl žalovanému úvěr, přestože měl na jisto postaveno jen výši příjmu 13 426 Kč a dosavadních splátek ve výši 5 738 Kč, nic víc. Bez náležitého posouzení příjmové a výdajové stránky rozpočtu žalovaného, nemohl právní předchůdce žalobkyně dospět k závěru, že je žalovaný schopen úvěr splácet. Přitom nemohl spoléhat jen na žalovaným sdělené skutečnosti.

15. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Pouhé vyplnění údajů do formuláře nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě dostatečných informací. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Spokojil-li se právní předchůdce žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních a majetkových poměrech, nedostál povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

16. Lze tedy uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a účastníci tak byli povinni vrátit, co si na jejím základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni jistinu úvěru ve výši 100 000 Kč poníženou o provedené úhrady v celkové výši 31 954,35 Kč. Soud tak žalovaného zavázal k zaplacení částky 68 045,65 Kč a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

17. Příslušenství sdílí osud věci hlavní, a proto může být žalobkyni přiznán nárok na úrok z prodlení výhradně z částky 68 045,65 Kč, když v tomto rozsahu byla žaloba důvodná. Jelikož v daném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti a tato není ani zákonem stanovena, za den splatnosti je proto třeba považovat den, kdy uplynula lhůta bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem požádán o plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), přičemž za takovou výzvu nelze považovat určení splatnosti v neplatné smlouvě. Právní předchůdce žalobkyně vyzval žalovaného k zaplacení dluhu v oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne [datum], které bylo žalovanému odesláno 22. 10. 2018 (podací arch). Dle zákonné domněnky doručení (§ 573 o. z.) bylo doručeno dne 25. 10. 2018. Žalovaný byl vyzván k zaplacení nejpozději do 1. 11. 2018 a nezaplatil-li, je podle § 1968 o. z. od 2. 11. 2018 s plněním dluhu v prodlení. Od tohoto data až do zaplacení tedy žalobkyni přísluší dle § 1970 o. z. nárok na úrok z prodlení v zákonné výši dané nařízením vlády č. 351/2013 (tj. 9 %). Žalobkyně požadovala úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 90 686,24 Kč za dobu od 9. 1. 2019 do zaplacení, přičemž za dobu od 9. 1. 2019 do 25. 2. 2020 tento úrok kapitalizovala částkou 9 218,88 Kč. Soud vázán jejím návrhem přiznal žalobkyni úrok z prodlení za jí požadované (kratší) období, ovšem pouze z přiznané částky 68 045,65 Kč, přičemž za dobu od 9. 1. 2019 do 25. 2. 2020 tento úrok kapitalizoval částkou 6 929,40 Kč a ve zbývajícím rozsahu žalobu co do úroku z prodlení zamítl.

18. Žalobkyně měla ve věci úspěch v převažující míře, náleží jí tedy podle § 142 odst. 2 o.s.ř. vůči žalovanému právo na náhradu této míře úspěchu odpovídající části nákladů řízení. Úspěch žalobkyně je dán poměrem částky 138 845,36 Kč (90 686,24 Kč + kapitalizovaný úrok 926,64 Kč + úrok vyčíslený dle žaloby do dne 16. 3. 2022 ve výši 21 242,90 Kč + kapitalizovaný úrok z prodlení 9 218,88 Kč + úrok z prodlení vyčíslený dle žaloby do dne 16. 3. 2022 ve výši 16 770,70 Kč) a částky 87 558,75 Kč (68 045,65 Kč + kapitalizovaný úrok z prodlení 6 929,40 Kč + úrok z prodlení vyčíslený dle výroku I. do dne 16. 3. 2022 ve výši 12 583,70 Kč) vyjádřeným v procentuální výši 63 %. Žalobkyni tedy náleží právo na náhradu 26 % (63 % - 37 %) účelně vynaložených nákladů řízení. Žalobkyni vznikly náklady řízení ve výši 19 055,50 Kč sestávající ze zaplaceného soudního poplatku 3 628 Kč, odměny za zastupování žalobkyně advokátem ve výši 11 850 Kč (2,5× 4 740 Kč dle § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. za následující úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., sepis jednoduché předžalobní výzvy k plnění dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb., sepis žaloby dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb.), náhrady hotových výdajů ve výši 900 Kč (tj. 3× 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. příslušející ke třem shora uvedeným úkonům právní služby) a částky 2 677,50 Kč odpovídající 21% DPH z odměny a náhrad dle § 137 odst. 3 o.s.ř. Náhradu nákladů řízení ve výši 4 955 Kč (26 % z 19 055,50 Kč) je žalovaný povinen dle § 149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám zástupce žalobkyně.

19. Soud z důvodu neúčelného vynaložení nepřiznal žalobkyni náklady řízení v souvislosti s podáním ze dne [datum], jímž došlo k doplnění žaloby, neboť skutečnosti a důkazní návrhy tam uvedené mohly a měly být obsaženy již v žalobě.

20. Stanovené platební povinnosti soud podle § 160 odst. 1 o.s.ř. uložil žalovanému splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.