36 C 403/2021

Plný text

Okresní soud ve obec rozhodl samosoudkyní Mgr. Danou Matoušovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , PSČ obec a číslo zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa , PSČ obec a číslo proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o zaplacení částky 37 975 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 225 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 225 Kč za dobu od 10. 11. 2021 do zaplacení.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 32 750 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 31 697 Kč za dobu od 22. 4. 2021 do 9. 11. 2021 a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 26 472 Kč za dobu od 10. 11. 2021 do zaplacení, úroku ve výši 95,9 % ročně z částky 24 456,09 Kč za dobu od 22. 4. 2021 do 15. 5. 2021 a úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 24 456,09 Kč za dobu od 16. 5. 2021 do zaplacení.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 31 697 Kč představující podle žaloby jistinu ve výši 29 200,94 Kč, smluvní pokutu do zesplatnění ve výši 1 497 Kč a náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 1 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 31 697 Kč za dobu od 22. 4. 2021 do zaplacení, dále částky ve výši 6 278 Kč představující smluvní pokutu po zesplatnění, úroku ve výši 95,9 % ročně z částky 24 456,09 Kč za dobu od 22. 4. 2021 do 15. 5. 2021 a úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 24 456,09 Kč za dobu od 16. 5. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 118 022 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě byl žalované na účet uvedený ve smlouvě poskytnut úvěr ve výši 25 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,9 % p.a. splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 2 335 Kč splatných vždy k 14. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem březen 2020. Žalovaná v dohodnutých měsíčních splátkách žalobkyni úvěr nesplácela řádně a včas, proto došlo ke dni 20. 4. 2021 k zesplatnění úvěru. Do data zesplatnění úvěru žalovaná uhradila částku ve výši 19 775 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Ač byla k jednání řádně a včas předvolána, bez omluvy se k němu nedostavila. Soud proto věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti podle § 101 odst. 3 o. s. ř.

3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 25 000 Kč (smlouva o úvěru, sdělení [právnická osoba] ze dne [datum]), na který žalovaná uhradila celkem částku 19 775 Kč (karta klienta).

4. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, provedla žalobkyně lustraci žalované v registru SOLUS a v nebankovním registru klientských informací (NRKI). Dle výpisu z nebankovního registru klientských informací činil kód příznaku žalované 14 – klient je v registru příliš nový nebo má rozpracované žádosti. Z výpisu z registru SOLUS bylo zjištěno, že žalovaná nebyla v době uzavření úvěrové smlouvy s žádnou částkou po splatnosti. Žalovaná před uzavřením úvěrové smlouvy podepsala žalobkyní předpřipravené formulářové prohlášení klienta, v němž mimo jiné uvedla, že si je vědoma sjednaných úroků a považuje je za přiměřené, že nemá žádné dluhy, že není v úpadku apod., a že veškeré poskytnuté údaje jsou„ pravdivé a úplné.“ Vedle toho žalobkyně v rámci daného zkoumání provedla hodnocení klienta dle údajů o příjmech a výdajích klienta. V tomto směru bylo v žalobkyní předložené formulářové listině nazvané HODNOCENÍ KLIENTA vyplněno, že pravidelný čistý měsíční příjem žalované činí 20 500 Kč, což v zásadě odpovídá předloženým dokladům o příjmech. Žalobkyně soudu předložila pracovní smlouvu žalované ze dne [datum], ze které vyplývá, že žalovaná je od 4. 3. 2019 zaměstnána u [právnická osoba] a [příjmení] – [anonymizována dvě slova] na dobu určitou do 30. 9. 2019, která jí byla dodatkem ze dne [datum] změněna na dobu neurčitou. Žalobkyně dále soudu předložila printscreen z internetového bankovnictví žalované, který potvrzuje příchozí mzdu ze dne 11. 2. 2020 ve výši 20 533 Kč. Zaměstnavatel žalované potvrdil dne [datum], že průměrný čistý příjem žalované za poslední 3 měsíce činil 20 639 Kč. V kolonce výdaje žalované je v hodnotícím formuláři uvedena částka 3 410 Kč s poznámkou„ životní minimum,“ u druhé osoby v domácnosti je uvedena nula, stejně jako u počtu dětí v domácnosti, u spoření a splátek. U splátek žalobkyně je uvedena částka 4 692 Kč. U ostatních výdajů (doprava, kurzy, záliby, apod.) je uvedena nula. Žalovaná mezi svými výdaji uvedla náklady na bydlení ve výši 3 200 Kč, což obvyklým výdajům samostatně žijící osoby za bydlení neodpovídá, proto měly být tyto výdaje zdůvodněny a doloženy. Žádné relevantní důkazy, z nichž by vyplývalo, že se žalobkyně blíže zabývala výdaji žalované však ani na výzvu soudu předloženy nebyly.

5. Z výpisu z účtu žalované za období tří měsíců před poskytnutím úvěru vyplývá, že žalovaná v období od 1. 11. 2019 do 21. 2. 2020 neměla žádný disponibilní zůstatek. Žalobkyně žalované dne 19. 11. 2019 poskytla úvěr ve výši 55 000 Kč, který podle výpisu z účtu splácela splátkou ve výši 2 400 Kč měsíčně. Dne 11. 2. 2020 byla žalované na účet poukázána mzda ve výši 15 533 Kč. <i>6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 23. 4. 2020 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.</i> <i>8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>9. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 10. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele. To žalobkyně nesplnila a tomu odpovídá i výsledek.

11. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

12. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

14. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

15. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

16. V dané věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně nesplnila. Jak bylo soudem zjištěno, žalobkyně si od žalované vyžádala informace a doklady týkající se pouze jejích příjmů, nicméně podstatné výdaje žalované nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Pouhé uvedení údajů do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány a ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalované v daném případě nemohlo dojít. S ohledem na uvedené, soud považuje v daném případě za neopodstatněnou argumentaci žalobkyně rozhodnutím Nejvyššího soudu v Brně ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, týkající se otázky přiměřenosti a obezřetnosti při posuzování schopnosti dlužníka úvěr splácet ve vztahu k výši poskytnutého úvěru, neboť poskytovatel úvěru by měl přesvědčivě zkoumat, zda dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (viz bod 14 odůvodnění tohoto rozsudku).

17. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k nereálným údajům uvedeným ze strany žalované, byť současně prohlásila, že jsou„ pravdivé a úplné.“ U nákladů na stravu lze obecně vycházet z částky životního minima, nicméně tvrzený výdaj na bydlení ve výši 3 200 Kč neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení v České republice, přesto nebyl nijak prověřován. Přitom právě obvyklé náklady na bydlení (zahrnující náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky), lze doložit poměrně snadno. Při odborném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele se není možné spokojit s tvrzením o výdajích ve výši 0 Kč na volnočasové aktivity, ošacení, komunikační prostředky, dopravu atd. Žalobkyně si tedy vystačila jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními, navíc u osoby bez prokázaného zůstatku na účtu. Z výpisu z účtu žalované vyžádaného soudem za období tří měsíců před poskytnutím úvěru vyplývá, že žalovaná v období od 1. 11. 2019 do 21. 2. 2020 neměla disponibilní finanční prostředky na splácení úvěru, přestože jí v posuzované době byl poskytnut úvěr v celkové výši 80 000 Kč a na účet jí byla dne 11. 2. 2020 poukázána mzda ve výši 15 533 Kč. Žalobkyně tak žalované poskytla úvěr jen na základě doloženého příjmu 20 500 Kč bez prověření jejích výdajů, proto nezjistila, že výdaje žalované převyšují její příjmy a není schopna bez dalšího zadlužení úvěr splácet.

18. Soud si je vědom toho, že zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro naplnění ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele provedeny. Soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

19. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalované tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni jistinu úvěru ve výši 25 000 Kč poníženou o provedené úhrady v celkové výši 19 775 Kč. Soud tak žalovanou zavázal k zaplacení částky 5 225 Kč a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

20. Příslušenství sdílí osud věci hlavní, a proto může být žalobkyni přiznán nárok na úrok z prodlení výhradně z částky 5 225 Kč, když v tomto rozsahu byla žaloba důvodná. Ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb. stanovuje, že spotřebitel (žalovaná) je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Jelikož však v daném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti„ v době přiměřené možnostem spotřebitele“, je nezbytné v daném případě vyjít z úpravy obsažené v § 1958 odst. 2 o. z., tedy za den splatnosti je proto třeba považovat den, kdy uplynula lhůta bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem požádán o plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), přičemž za takovou výzvu nelze považovat určení splatnosti v neplatné smlouvě. Žalovaná byla k úhradě dlužné jistiny vyzvána výzvou k plnění ze dne [datum], podle které byla povinna dluh zaplatit okamžitě. Výzva byla žalované odeslána dne 3. 11. 2021 a podle § 573 o. z. byla žalované doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. dne 8. 11. 2021 (pokud poslední den lhůty připadl na sobotu, neděli nebo svátek, byl posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den). Dne 9. 11. 2021 nastala splatnost částky ve výši 5 225 Kč a počínaje 10. 11. 2021 je žalovaná v prodlení a počínaje tímto dnem až do zaplacení má žalobkyně právo na úrok z prodlení v zákonné výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (8,25 %). Ve zbytku soud úrok z prodlení zamítl.

21. Ve věci měla převažující úspěch žalovaná, které by tak podle § 142 odst. 2 o.s.ř. náleželo právo na náhradu této míře úspěchu odpovídající části nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalované v řízení žádné náklady nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.