36 C 41/2021

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr Dany Matoušové a přísedících titul . jméno příjmení a jméno příjmení ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátkou titul . jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 61 200 Kč <b>I. Soud zamítá žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 61 200 Kč.</b> <b>II. Žalobce je povinen nahradit žalované k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 10 446 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> 1. Žalobce se domáhal náhrady újmy ve výši dvou průměrných měsíčních výdělků (2× 30 600 Kč) předáka HIF 1, protože na této pracovní pozici není u žalované zaměstnán a tento výdělek nemá jenom proto, že s ním dne [datum] účelově rozvázala pracovní poměr výpovědí pro soustavné méně závažné porušování pracovních povinností. V řízené vedeném pod sp. zn. [spisová značka] zdejší soud určil neplatnost této výpovědi, kterou ho žalovaná účelově poškodila, protože ho v ní označila za nespolehlivého zaměstnance porušujícího pracovní povinnosti jenom proto, aby ho nemusela dále zaměstnávat. Přitom podle kolektivní smlouvy je žalovaná při obsazování volných pracovních míst povinna přednostně přijímat zaměstnance propuštěné z organizačních důvodů a volná pracovní místa zveřejňovat ve svém areálu. Žalobce však kvůli výpovědi do areálu žalované nemohl a nedozvěděl se tak o volném pracovním místu předáka HIF 1, pro jehož výkon splňoval veškeré předpoklady a nebýt výpovědi pro porušování pracovních povinností neměla žalovaná důvod ho na tuto pracovní pozici nepřijmout. Nestalo-li se tak, jedná se o nepřípustnou diskriminaci a porušení kolektivní smlouvy a žalovaná odpovídá za škodu, která mu každý měsíc vzniká tím, že mu uchází výdělek předáka HIF 1 ve výši 30 600 Kč měsíčně.

2. Žalovaná odmítla, že by po rozvázání pracovního poměru účastníků výpovědí pro nadbytečnost žalobce měla povinnost žalobce zaměstnat na uvolněnou pozici předáka HIF 1 a dáním výpovědi pro porušování pracovních povinností tomu chtěla zabránit. Neměla-li povinnost žalobce dále zaměstnávat, nemohla mu způsobit jím tvrzenou škodu.

3. Žalobce tvrdil, že není u žalované zaměstnán na pozici předáka HIF 1 a každý měsíc přichází o výdělek 30 600 Kč, protože mu žalovaná dala neplatnou výpověď dle § 52 písm. g) zákoníku práce pro soustavné méně závažné porušování pracovních povinností, čímž z něj udělala nespolehlivého zaměstnance porušujícího pracovní povinnosti a neumožnila mu vstup na pracoviště, proto se o volném pracovním místu předáka HIF 1 ani včas nedozvěděl. Příčinou tvrzené újmy je tak podle něj neplatná výpověď dle § 52 písm. g) zákoníku práce. Dále žalovaná jeho nepřijetím na pozici předáka HIF 1, kterou v letech 2005 až 2011 zastával, porušila povinnost přednostně přijmout zaměstnance propuštěné z organizačních důvodů upravenou v kolektivní smlouvě.

4. Zdejší soud v řízení vedeném pod sp. zn. 38 C 106/2019 pravomocně určil, že výpověď dle § 52 písm. g) zákoníku práce, kterou žalovaná dala žalobci [datum], je neplatná a pracovní poměr účastníků byl platně rozvázán výpovědí ze dne [datum] dle § 52 písm. c) zákoníku práce pro nadbytečnost žalovaného zaměstnaného na pracovní pozici technologa (viz rozsudek č. j. [číslo jednací]).

5. Rozvázala-li žalovaná s žalobcem pracovní poměr výpovědí dle § 52 písm. g) zákoníku práce neplatně, porušila zákonem stanovenou povinnost rozvázat se zaměstnancem pracovní poměr jen ze zákonem stanovených důvodů a za zákonem stanovených předpokladů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 498/2000). <i>6. Dle § 265 odst. 2 z. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v platném znění (dále jen zákoník práce), zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem.</i> 7. Odpovídá-li zaměstnavatel za škodu, kterou jeho zaměstnanci způsobí další jeho zaměstnanci při plnění pracovního úkolu zaměstnavatele, z povahy věci platí, že odpovídá i za škodu, kterou způsobí porušením právních povinností při plnění úkolů zaměstnavatele sám (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 498/2000).

8. Je-li dání neplatné výpovědi zaměstnanci porušením právní povinnosti zaměstnavatele, odpovídá zaměstnavatel dle § 265 odst. 2 zákoníku práce za škodu, která zaměstnanci v příčinné souvislosti s dáním neplatné výpovědi vznikne.

9. Předpokladem vzniku odpovědnosti žalované za žalobcem tvrzenou újmu (ušlý výdělek předáka HIF 1) je příčinná souvislost mezi porušení právní povinnosti (neplatnou výpovědí) a tvrzenou újmou. S názorem žalobce, že nebýt neplatné výpovědi, byl by na pozici předáka HIF 1 zaměstnán, však nelze souhlasit. Primárně je třeba připomenout, že v době, kdy tuto pozici žalovaná obsazovala, trval na dalším zaměstnávání na pozici technologa, protože obě výpovědi, jimiž s ním žalovaná rozvázala pracovní poměr, považoval za účelové a neplatné a určení neplatnosti obou výpovědí se domáhal u soudu (viz žaloba v řízení sp. zn. [spisová značka]). Ve skutečnosti tak o práci předáka HIF 1 v době, kdy se tato pozice obsazovala, neměl zájem.

10. Tvrdil-li, že žalovaná v neplatné výpovědi záměrně poškodila jeho pověst, když ho neprávem označila za zaměstnance porušujícího pracovní povinnosti, čímž mu znemožnila být u ní dále zaměstnán na místě předáka HIF 1, pomíjel, že jednání, které mu žalovaná ve výpovědi vytýkala, se dopouštěl. Nikdy nerozporoval a v řízení o určení neplatnosti výpovědí bylo mezi účastníky nesporné (viz bod 11 a 12 rozsudku č. j. [číslo jednací]), že opakovaně přes upozornění žalované (viz upozornění na možnost výpovědi z [datum]), rozesílal všem zaměstnancům e-maily, v nichž žádal vysvětlení k odmítnutí svých zlepšovacích návrhů a svůj názorový střet s vedením žalované tím řešil před všemi zaměstnanci, s čímž žalovaná nesouhlasila a upozorňovala ho, že tím porušuje firemní kulturu e-mailové komunikace upravenou ve vnitřní směrnici č. OS 01. Bez ohledu na to, že rozesíláním e-mailů všem, byť se všech zaměstnanců netýkaly, žalobce neporušil pracovní povinnosti a nenaplnil tak předpoklady pro dání výpovědi, žalovaná dala žalobci jasně najevo, že vytýkané jednání není v jejím zájmu, nesouhlasí s ním a bude-li v něm žalobce pokračovat, nemá zájem na jeho dalším zaměstnávání (viz upozornění na možnost výpovědi z [datum]). Rozhodl-li se žalobce jednat popsaným způsobem i nadále a osobní konflikt s žalovanou ventilovat veřejně (viz otevřený dopis z [datum]), mohl předpokládat, že na něj při snižování stavu zaměstnanců padne volba a žalovaná současně nebude mít zájem ho zaměstnávat ani na jiné pracovní pozici. Jak výběr nadbytečného zaměstnance při snižování stavu zaměstnanců, tak výběr vhodného uchazeče při přijímání nových zaměstnanců je na zaměstnavateli a žalovaná se nedopustila protiprávního jednání, když s žalobcem při snižování stavu zaměstnanců pro nadbytečnost rozvázala pracovní poměr (viz pravomocný rozsudek č. j. [číslo jednací]). Stejně tak nejednala protiprávně, když žalobci nenabídla pracovní pozici předáka HIF 1.

11. Důvodem, proč žalobce není u žalované zaměstnán a neuspěl ani ve výběrovém řízení na technologa konaném v lednu 2021, je způsob, jakým řešil svůj názorový střet s vedením ohledně zlepšovacích návrhů, v němž primárně prosazoval své vlastní zájmy na úkor zájmů žalované a přes její nesouhlas řešil vzájemný konflikt před všemi zaměstnanci. Důvodem nezájmu žalované žalobce zaměstnávat je tedy jeho neloajální chování nikoliv samotná výpověď, která byla jen důsledkem a vyvrcholením konfliktu žalobce s vedením. Žalobce tak zaměňoval příčinu s následkem.

12. Situace, v níž se žalobce nacházel, se lišila od případu posuzovaného v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 498/2000, kde zaměstnanec nebyl u jiného zaměstnavatele přijat, protože s ním byl předchozí pracovní poměr okamžitě zrušen pro porušování pracovní povinností zvlášť hrubým způsobem, přičemž okamžité porušení pracovního poměru bylo až následně soudem shledáno neplatným. V takovém případě - při nedostatku osobních zkušeností s uchazečem o práci - skutečně může být okamžité zrušení pracovního poměru důvodem nepřijetí uchazeče a příčinou ušlého výdělku, což ale není žalobcův případ. Pověst žalobce u žalované určila primárně osobní zkušenost s ním po dobu trvání pracovního poměru nikoliv obsah výpovědi.

13. Příčinou tvrzené újmy tak není neplatná výpověď dle § 52 písm. g) zákoníku práce, která překážku dalšího zaměstnávání žalobce u žalované sama o sobě nevytvořila. Mezi neplatnou výpovědí a ušlým výdělkem předáka HIF 1 není příčinná souvislost.

14. Současně nelze přisvědčit žalobci ani v tom, že žalovaná měla po skončení pracovního poměru účastníků povinnost ho přijmout na pracovní místo předáka HIF 1. Tato povinnost jí nevyplývá ani ze zákoníku práce, ani z kolektivní smlouvy, na niž se žalobce odvolával. Pracovní poměr účastníků skončil výpovědí pro nadbytečnost žalobce a zákoník práce nezakládá povinnost zaměstnavatele nabídnout nadbytečnému zaměstnanci jinou práci (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1520/2011).

15. V čl. VIII bod 3 kolektivní smlouvy, na který se žalobce v žalobě odvolával, se žalovaná zavázala jen přijmout při obsazování volných pracovních míst uchazeče o práci z řad zaměstnanců do výběru, ne je vybrat, a v čl. VIII bodu 4 písm. b) kolektivní smlouvy se žalovaná zavázala zaměstnance propuštěné z důvodu organizační změny přednostně přijmout pouze za předpokladu, že je to v jejím zájmu. Výše je popsáno, že žalobce v souladu se zájmy žalované nejednal. Ani kolektivní smlouva tak nezakládá právo žalobce být u žalované zaměstnán. Mzda předáka HIF 1 tak neuchází žalobci ani v důsledku porušení povinnosti žalované přijmout žalobce na tuto pozici.

16. Namítal-li žalobce, že ho žalovaná diskriminuje tím, že ho na pozici předáka HIF 1 nepřijala, je třeba uvést, že zaměstnavatel se dopouští diskriminačního jednání a porušuje zásadu rovného zacházení, chová-li se k některému ze zaměstnanců méně příznivě, než k jiným ve stejné situaci. Žalovaná se však k žalobci nechovala jinak, než ke kterémukoliv jinému zaměstnanci, s nímž by nebyla schopna smírně a v zájmu obou vyřešit vzájemný názorový střet. [obec] rovného zacházení v pracovněprávních vztazích tak v daném případě porušena nebyla.

17. Jelikož výdělek předáka HIF 1 neuchází žalobci v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalované a nejsou tak naplněny předpoklady odpovědnosti žalované za tvrzenou újmu, bylo nadbytečné se dále zabývat otázkou, zda by byl žalobce zdravotně způsobilý práci předáka HIF 1 vykonávat a jaká mzda by mu za výkon této práce náležela. Žaloba nebyla podána důvodně, proto ji soud zamítl.

18. Žalovaná byla v řízení zcela úspěšná a příslušelo jí vůči žalobci právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Přiznaná částka 10 446 Kč představuje odměnu advokáta za zastupování žalované ve výši 2× 3 580 Kč dle § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. za účast u jednání v době od 9:17 do 12:10 hodin (2 úkony právní služby), paušální náhradu hotových výdajů ve výši 2× 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 vyhl. 177/1996 Sb. za tyto úkony právní služby, náhradu jízdních výdajů ve výši 473 Kč dle § 156 a násl. z. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v platném znění, za cestu z [obec] do [obec] a zpět (2×41 km) vozidlem Mercedes-Benz [registrační značka] při spotřebě pro kombinovaný provoz 5 l /100 km a ceně motorové nafty 27,20 Kč (§ 4 písm. c) vyhl. č. 589/2020 Sb.) a sazbě základní náhrady 4,40 Kč/km (§1 písm. b) vyhl. č. 589/2020 Sb.), náhradu za promeškaný čas ve výši 4× 100 Kč dle § 14 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. za čas strávený na cestě z [obec] do [obec] a zpět (4 půlhodiny), 21% DPH ve výši 1 813 Kč z přiznané odměny a náhrad dle § 137 odst. 3 o.s.ř. Náhradu nákladů řízení je žalobce povinen zaplatit zástupkyni žalované (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

19. Žalobce se náhrady ušlého výdělku předáka HIF 1 domáhal již v řízení vedeném u zdejšího soudu sp. zn. [spisová značka], které bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno. Žalovanou zastupovala v původním řízení tatáž zástupkyně jako v projednávané věci, která se shodně vyjádřila k žalobě. Za převzetí a přípravu zastoupení a vyjádření k žalobě byla žalované v původním řízení přiznána náhrada nákladů řízení, proto jí soud za tyto úkony právní služby již náhradu nákladů řízení nepřiznal.