38 C 14/2022

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Němcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa žalovaného o zaplacení 11 797,95 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 199,99 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 199,99 Kč za dobu od 24. 8. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 6 597,96 Kč, úroku v kapitalizované výši 8 279,09 Kč, úroku z prodlení v kapitalizované výši 888,36 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 555,44 Kč za dobu od 20. 7. 2021 do 23. 8. 2021, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 355,45 Kč za dobu od 24. 8. 2021 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 5 199,99 Kč za dobu od 24. 8. 2021 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 39 Kč.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl úvěr ve výši 12 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit úvěr a zaplatit úrok ve výši 1 155 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 5 880 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu 1 107 Kč a poplatek za inkaso plateb v hotovosti ve výši 2 160 Kč (celkem tedy částku ve výši 22 302 Kč) ve 14 měsíčních splátkách ve výši 1 593 Kč, přičemž poslední splátka měla být uhrazena nejpozději dne 27. 5. 2020. Žalovaný zaplatil celkem částku ve výši 6 800,01 Kč. Žalovaná částka 11 797,95 Kč představuje podle žaloby jistinu ve výši 8 555,44 Kč a smluvní pokutu ve výši 3 242,51 Kč. Dále požadovala zůstatek neuhrazeného úroku ve výši 585,26 Kč, zůstatek neuhrazeného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 085,61 Kč, zůstatek neuhrazených nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 774,84 Kč a zůstatek neuhrazeného inkasního poplatku ve výši 1 500,84 Kč. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 39 Kč, 15% p.a. úroku z nesplacené jistiny 8 555,44 Kč od 28. 5. 2020 do 11. 6. 2021 v kapitalizované výši 1 332,54 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 888,36 Kč za dobu od 28. 5. 2020 do 11. 6. 2021 a 10% p.a. úrok z prodlení z jistiny 8 555,44 Kč za dobu od 20. 7. 2021 do zaplacení. Aktivní legitimaci žalobkyně opírala o smlouvu o postoupení pohledávek ze dne [datum] a o oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum].

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Ač byl k jednání řádně a včas předvolán, bez omluvy se k němu nedostavil. Žalobkyně se z účasti u jednání omluvila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).

3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi obchodní korporací [právnická osoba] a žalovaným byla v návrhu označená smlouva uzavřena, částka 12 000 Kč žalovanému v hotovosti předána (smlouva) a žalovaná pohledávka na žalobkyni postoupena (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum], seznam postoupených pohledávek, potvrzení o zaplacení kupní ceny, oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně podacího archu ze dne [datum]). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.

4. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, právní předchůdce žalobkyně provedl hodnocení žalovaného dle údajů o jeho příjmech a výdajích. V tomto směru bylo v žalobkyní předložené formulářové listině nazvané žádost o úvěr vyplněno, že žalovaný je zaměstnán a jeho měsíční příjem činí 15 750 Kč. Výdaje žalovaného byly v žádosti o úvěr uvedeny částkou 5 000 Kč, a to 3 000 Kč na bydlení, energie a 2 000 Kč na dopravu, jídlo, osobní náklady. Jiné výdaje uvedeny nebyly. Žalovaný dále uvedl, že bydlí u rodičů, je svobodný a nemá žádnou vyživovací povinnost. Žalovaný dále prohlásil, že všechny uvedené informace a skutečnosti jsou úplné a pravdivé a nic nezamlčel, což potvrdil svým podpisem. Žalovaný dále prohlásil, že není v úpadku a nejsou dány podmínky pro podání insolvenčního návrhu. Žalobkyně uvedla, že poskytnuté údaje od žalovaného ověřila doklady vyžádanými od žalovaného, mezi které patří pracovní smlouva a výplatní pásky a dále nahlédnutím do insolvenčního rejstříku. Žalobkyně soudu předložila pracovní smlouvu ze dne [datum], ze které vyplývá, že žalovaný je zaměstnán na dobu neurčitou. Dále žalobkyně soudu předložila výplatní pásky žalovaného za měsíce leden 2019 a březen 2019, ze kterých vyplývá, že čistý příjem žalovaného za tyto měsíce činil 15 750 Kč. Žádné jiné relevantní listiny označeny a předloženy nebyly.

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 23. 4. 2020 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost právního předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet spotřebitelský úvěr. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (právnímu předchůdci žalobkyně), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele. To právní předchůdce žalobkyně nesplnil a tomu odpovídá i výsledek.

11. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

12. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

14. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

15. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

16. V dané věci, jak bylo popsáno výše, právní předchůdce žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnil. Jak bylo soudem zjištěno, žalobkyně si od žalovaného vyžádala informace a doklady týkající se pouze jeho příjmů, nicméně výdaje žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Současně nebylo nijak zjišťováno a ověřováno zadlužení žalovaného. Ač to bylo tvrzeno, nebylo nikterak doloženo, že by právní předchůdce žalobkyně učinil dotaz na evidenci žalovaného v insolvenčním rejstříku. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací získaných od spotřebitele, ovšem vedle těchto informací věřitel získá další údaje nezbytné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele i z jiných zdrojů, případně jejich prostřednictvím tvrzení spotřebitele ověří. Za vhodné jiné zdroje lze považovat např. veřejně dostupné rejstříky, ať už je přístup do nich zdarma – obchodní rejstřík, registr živnostenského podnikání, insolvenční rejstřík, katastr nemovitostí a jiné, anebo je zpoplatněn, což je případ centrální evidence exekucí. Neověření údajů v databázích, které jsou bezplatně veřejně přístupné, lze považovat za zanedbání odborné péče. Žalobkyně nevylíčila rozhodné skutečnosti, když nepopsala, jak konkrétně její právní předchůdce prověřil při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, zda má dluhy a jakým způsobem je splácí (například lustrací žalovaného v registru [příjmení] či v nebankovním registru klientských informací [anonymizováno]). Bez náležitého posouzení příjmů a výdajů žalovaného, nemohl právní předchůdce žalobkyně dospět k závěru, že žalovaný je schopen úvěr splácet. Přitom nemohl spoléhat jen na žalovaným sdělené skutečnosti. Pouhé vyplnění údajů do formuláře, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány a ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k příjmům a výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39).

17. Obezřetnost a důslednost právního předchůdce žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k nereálným údajům uvedeným ze strany žalovaného, byť současně prohlásil, že jsou„ pravdivé a úplné.“ Tvrzený výdaj na bydlení ve výši 3 000 Kč neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení v České republice, přesto nebyl nijak prověřován. Přitom právě obvyklé náklady na bydlení (zahrnující náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky), lze doložit poměrně snadno. Při odborném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele se není možné spokojit s tvrzením o výdajích ve výši 2 000 Kč na volnočasové aktivity, ošacení, komunikační prostředky, dopravu, jídlo atd. Žalobkyně si tedy vystačila jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními a žalovanému poskytla úvěr jen na základě doloženého příjmu 15 750 Kč bez prověření jeho výdajů.

18. Soud si je vědom toho, že zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro naplnění ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele provedeny. Soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění příjmů, dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází) a také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Neověření těchto údajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

19. Lze tedy uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a účastníci tak byli povinni vrátit, co si na jejím základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni částku ve výši 5 199,99 Kč (12 000 Kč – 6 800,01 Kč), k jejíž zaplacení soud žalovaného zavázal a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl.

20. Příslušenství sdílí osud věci hlavní, a proto může být žalobkyni přiznán nárok na úrok z prodlení výhradně z částky 5 199,99 Kč, když v tomto rozsahu byla žaloba důvodná. Ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb. stanovuje, že spotřebitel (žalovaný) je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Jelikož však v daném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti„ v době přiměřené možnostem spotřebitele“, je nezbytné v daném případě vyjít z úpravy obsažené v § 1958 odst. 2 o. z., tedy za den splatnosti je proto třeba považovat den, kdy uplynula lhůta bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem požádán o plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), přičemž za takovou výzvu nelze považovat určení splatnosti v neplatné smlouvě. Žalovaný byl k úhradě dlužné jistiny vyzván oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum], které bylo odesláno dne 9. 8. 2021 a podle § 573 o. z. bylo žalovanému doručeno třetí pracovní den po odeslání, tj. dne 12. 8. 2021. V této výzvě žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky nejpozději do 10 dnů po obdržení dopisu (tj. do 23. 8. 2021). Žalovaný na výzvu nijak nereagoval, ode dne následujícího se tedy ocitl v prodlení a žalobkyni vzniká od 24. 8. 2021 nárok na úroky z prodlení v zákonné výši dané nařízením vlády č. 351/2013 (tj. 8,5 %). Ve zbývajícím rozsahu soud úrok z prodlení zamítl.

21. Ve věci měl převažující úspěch žalovaný, kterému by tak podle § 142 odst. 2 o.s.ř. náleželo právo na náhradu této míře úspěchu odpovídající části nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.