38 C 178/2022

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Němcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného zastoupený opatrovníkem příjmení jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 14 443,53 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 534,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 5 909,33 Kč, úroku ve výši 19,90 % ročně z částky 11 676,26 Kč za dobu od 4. 11. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 11 676,26 Kč za dobu od 4. 11. 2021 do zaplacení.</b> <b>III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.</b> <b>IV. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Zlíně odměnu a náhradu hotových výdajů ustanoveného opatrovníka v rozsahu 16 %, přičemž výše této náhrady bude určena samostatným usnesením.</b> 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ banka“) a žalovaným byla dne 14. 4. 2021 uzavřena smlouva o kontokorentu [číslo] na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl kontokorentní úvěr do limitu 10 000 Kč s úrokovou sazbou 19,90 % p.a. Žalovaný se zavázal splácet úvěr tak, že za období předchozích 3 měsíců zajistí na běžném účtu kreditní obrat ve výši 25 % celkové výše kontokorentu. Žalovaný nezajistil na běžném účtu sjednaný kreditní obrat, banka proto úvěr ke dni 3. 11. 2021 zesplatnila. Žalovaná částka 14 443,53 Kč představuje podle žaloby jistinu ve výši 11 676,26 Kč a smluvní pokutu ve výši 2 767,27 Kč Vedle jistiny a smluvní pokuty se žalobkyně domáhala zaplacení 19,90% p.a. smluvního úroku z jistiny 11 676,26 Kč za dobu od 4. 11. 2021 do zaplacení a 8,5% p.a. úroku z prodlení z jistiny 11 676,26 Kč za dobu od 4. 11. 2021 do zaplacení. Pohledávka za žalovaným byla společností [právnická osoba] smluvně postoupena žalobkyni.

2. Žalovaný je občanem Slovenské republiky, jedná se proto o věc s cizím prvkem. Soud určil svoji pravomoc k projednání této věci dle čl. 7 odst. 1 písm. b) pod druhou odrážkou nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podle místa, kde služby podle smlouvy byly poskytnuty ([obec]).

3. Žalovaný se prostřednictvím svého opatrovníka ve věci vyjádřil tak, že namítl nedostatek aktivní legitimace žalobkyně, neboť nebylo prokázáno, že pohledávka postupitele za žalovaným byla předmětem smlouvy o postoupení pohledávek a dále namítl, že právní předchůdce žalobkyně se dostatečně nezabýval posouzením schopnosti žalovaného úvěr splácet a smlouva je tedy neplatná. Navrhl, aby soud žalobu zamítl.

4. Provedeným dokazováním soud zjistil, že společnost [právnická osoba] s žalovaným uvedenou smlouvu uzavřela a žalovaný podle ní vyčerpal celkem částku ve výši 56 411,96 Kč a uhradil 47 877,76 Kč (návrh na uzavření smlouvy o kontokorentu ze dne [datum], akceptace návrhu na uzavření smlouvy o kontokorentu ze dne [datum], výpisy z účtu žalovaného za období duben 2021 – prosinec 2021). [právnická osoba], jakožto zanikající společnost zanikla v důsledku fúze sloučením s nástupnickou společností [právnická osoba] (výpis z veřejného rejstříku). [právnická osoba] pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupila žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum], potvrzení o zaplacení úplaty, oznámení o postoupení pohledávky včetně podacího lístku).

5. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, banka provedla hodnocení žalovaného dle údajů o jeho příjmech a výdajích. V tomto směru bylo v žalobkyní předložené formulářové listině vyplněno, že žalovaný je zaměstnaný a jeho měsíční příjem činí 25 000 Kč. Výdaje žalovaného byly uvedeny částkou 4 500 Kč, a to 4 000 Kč na živobytí a 500 Kč další výdaje (blíže nespecifikované). Jiné výdaje uvedeny nebyly. Žalovaný dále uvedl, že je svobodný, vlastní dům/byt a nevyživuje žádné děti. U měsíčních splátek úvěrů je uvedena nula. Žádné jiné relevantní listiny označeny a předloženy nebyly. Nebyly tedy nijak doloženy ani ověřovány příjmy a podstatné výdaje žalovaného. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného banka vycházela z deklarovaného příjmu 25 000 Kč, který ověřila s využitím komplexního statistického nástroje, který určuje reálně dosažitelné příjmy na základě klientových osobních předpokladů. Z důvodu obezřetnosti výdaje oproti výdajům uvedeným v žádosti navýšila na částku 8 050 Kč (výdaje na bydlení 4 000 Kč + výdaje na živobytí 3 550 Kč + splátky dalších úvěrů 0 Kč + ostatní výdaje 500 Kč) a dospěla k závěru, že žalovaný má disponibilní prostředky ve výši 16 950 Kč a je úvěrovatelný. <i>6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>7. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>8. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.</i> <i>9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>10. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 11. Nejprve se soud zabýval aktivní legitimací žalobkyně. Pohledávku za žalovaným ze smlouvy o kontokorentním úvěru postoupila společnost [právnická osoba] žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] uzavřené mezi společností [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem ve smyslu § 1879 a násl. o. z. Postoupení bylo soudu doloženo smlouvou o postoupení pohledávek, přičemž žalovanému byla změna v osobě věřitele oznámena společností [právnická osoba] dopisem ze dne [datum]. Žalobkyně oznámením o postoupení ze dne [datum] prokázala, že společnost [právnická osoba] oznámila žalovanému, že na žalobkyni úvěrovou pohledávku postoupila. Žalobkyně tak byla dle ust. § 1882 o. z. oprávněna požadovat po žalovaném její zaplacení. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.

12. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, s ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, resp. z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána věřiteli (právnímu předchůdci žalobkyně), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak věřitel neučiní.

13. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

14. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti věřitele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

15. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

16. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

17. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. Nad to v tomto případě vznesl námitku neplatnosti smlouvy i sám žalovaný prostřednictvím svého opatrovníka.

18. V dané věci, jak bylo popsáno výše, právní předchůdce žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnil. Jak bylo soudem zjištěno, právní předchůdce žalobkyně nijak blíže nezjišťoval a neověřoval příjem, podstatné výdaje žalovaného ani míru jeho zadlužení. Jak bylo uvedeno v bodu 5 rozsudku, žalobkyně nepředložila důkaz o tom, že se úvěruschopností žalovaného vůbec zabývala. V kartě klienta je sice uvedený měsíční příjem 25 000 Kč, ale nebyly předloženy důkazy, z nichž by deklarovaný příjem vyplýval. Současně nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány podstatné výdaje žalovaného. Žalobkyně nevylíčila rozhodné skutečnosti, když nepopsala, jak konkrétně její právní předchůdce prověřil při posuzování úvěruschopnosti žalovaného tvrzené výdaje žalovaného a zda má dluhy a jak zjištěné informace vyhodnotila. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Pouhé uvedení údajů do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány a ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně je povinna v řízení prokázat nejen, že příjmy, výdaje a míru zadlužení od žalovaného zjišťovala, ale že jím uvedené skutečnosti i ověřila. Jedině tak lze mít povinnost posoudit úvěruschopnost před uzavřením smlouvy za řádně splněnou. V projednávané věci žalobkyně sice tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy posouzena byla, ale důkazy o tom nepředložila. Řádné posouzení úvěruschopnosti tak neprokázala.

19. Lze tedy uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.) Částkou 47 877,76 Kč, kterou žalovaný na úhradu úvěru dosud zaplatil, tak žalovaný v celém rozsahu plnil na jistinu a dluh na jistině tak činí 8 534,20 Kč (56 411, 96-47 877,76), přičemž k zaplacení této částky soud žalovaného výrokem I zavázal a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II).

20. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

21. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na doplacení částky 8 534,20 Kč coby poskytnuté jistiny. Pokud jde o úrok z prodlení, na ten dle přesvědčení soudu žalobkyni nárok nevznikl, neboť žalovaný se doposud nedostal do prodlení. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti„ v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je nucen stanovit splatnost soud svým rozhodnutím. Jelikož soudu nejsou známy aktuální poměry žalovaného, stanovené platební povinnosti soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalovanému splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.

22. Ve věci měl převažující úspěch žalovaný, kterému by tak podle § 142 odst. 2 o.s.ř. náleželo právo na náhradu této míře úspěchu odpovídající části nákladů řízení. Úspěch žalovaného je dán poměrem částky odpovídající celému předmětu řízení 20 303,33 Kč (14 443,53 + 4 106 (19,9% p.a. úrok z 11 676,26 Kč od 4. 11. 2021 do 10. 8. 2023 (vyhlášení rozhodnutí) + 1 753,80 (8,5% p.a. úrok z prodlení z 11 676,26 Kč od 4. 11. 2021 do 10. 8. 2023 (vyhlášení rozhodnutí)), úspěchem žalobkyně 8 534,20 Kč, vyjádřeným v procentuální výši 42 %. Žalovanému tedy náleží právo na náhradu 16 % (58 % - 42 %) účelně vynaložených nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, soud mu právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III).

23. Jelikož žalovaný byl v řízení zastoupen soudem ustanoveným opatrovníkem, byla žalobkyně dle § 149 odst. 2 o.s.ř. povinna zaplatit odměnu za zastupování a hotové výdaje opatrovníka státu. Výrokem IV soud rozhodl o základu povinnosti žalobkyně nahradit náklady státu podle shora uvedeného úspěchu účastníků ve věci, přičemž jejich výše bude určena samostatným usnesením, poté kdy budou soudem vyplaceny opatrovníku (§ 155 odst. 1 o.s.ř.).