38 C 255/2021

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Němcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení, anonymizováno. sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 67 334,70 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se zastavuje v části, v níž se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ke dni 14. 6. 2018 ve výši 1 173,01 Kč.

II. Soud připouští změnu žaloby učiněnou podáním žalobkyně ze dne 15. 10. 2021 tak, že se žalobkyně na žalovaném nadále domáhá zaplacení částky ve výši 67 334,70 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 13 688,19 Kč, úrokem ve výši 28 % ročně z částky 24 945,91 Kč za dobu od 15. 6. 2018 do zaplacení, úroku ve výši 27,96 % ročně z částky 16 803,45 Kč za dobu od 15. 6. 2018 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 253,46 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 41 749,36 Kč za dobu od 15. 6. 2018 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 29 976 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 29 976 Kč za dobu od 31. 7. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 37 358,70 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 13 688,19 Kč, úrokem ve výši 28 % ročně z částky 24 945,91 Kč za dobu od 15. 6. 2018 do zaplacení, úrokem ve výši 27,96 % ročně z částky 16 803,45 Kč za dobu od 15. 6. 2018 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 253,46 Kč, úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 41 749,36 Kč za dobu od 15. 6. 2018 do 30. 7. 2018 a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 11 773,36 Kč za dobu od 31. 7. 2018 do zaplacení.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na soud obrátila s tvrzením, že její právní předchůdkyně - společnost právnická osoba, IČO (dále jen anonymizováno) uzavřela s žalovaným dne datum smlouvu o zápůjčce číslo na jejímž základě žalovanému přenechala peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se vedle vrácení přenechané částky zavázal k zaplacení poplatku dalších 25 421 Kč (tj. úrok ve výši 28 % ročně za sjednanou dobu trvání smlouvy ve výši 5 172 Kč, odměna za zpracování a doručení ve výši 2 750 Kč a částka za hotovostní inkaso - ve výši 17 499 Kč). Celkem tak měl zaplatit 55 421 Kč v 60 týdenních splátkách po 924 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 2. 12. 2017. Žalovaný zaplatil anonymizováno celkem 10 524 Kč. Následně anonymizováno pohledávku z uvedené smlouvy postoupil na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum. Žalobkyně se tak na žalovaném domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 24 945,91 Kč, dlužného poplatku celkem ve výši 13 534,79 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 3 783,46 Kč (tj. 28 % ročně z 24 945,91 Kč za dobu od 2. 12. 2017 do 14. 6. 2018), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 510,18 Kč (tj. 8,05 % ročně z částky 24 945,91 Kč za dobu od 22. 3. 2017 do 14. 6. 2018), úroku ve výši 28 % ročně a současně úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 24 945,91 Kč za dobu od 15. 6. 2018 do zaplacení.

2. Dále žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně - společnost právnická osoba, IČO (dále jen anonymizováno) uzavřela s žalovaným dne datum smlouvu o zápůjčce číslo na jejímž základě žalovanému přenechala peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč. Žalovaný se vedle vrácení přenechané částky zavázal k zaplacení poplatku dalších 18 354 Kč (tj. úrok ve výši 27 % ročně za sjednanou dobu trvání smlouvy ve výši 4 910 Kč, odměna za zpracování a doručení ve výši 3 819 Kč a částka za administrativní činnost (komfortní splácení) - ve výši 9 625 Kč). Celkem tak měl zaplatit 43 354 Kč v 15 měsíčních splátkách po 2 891 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 30. 9. 2017. Žalovaný nezaplatil anonymizováno na tuto smlouvu zaplatil 14 000 Kč. Následně anonymizováno pohledávku z uvedené smlouvy postoupil na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum. Žalobkyně se tak na žalovaném domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 16 803,45 Kč, dlužného poplatku celkem ve výši 12 050,55 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 3 251,47 Kč (tj. 27 % ročně z 16 803,45 Kč za dobu od 30. 9. 2017 do 14. 6. 2018), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 916,29 Kč (tj. 8,05 % ročně z částky 16 803,45 Kč za dobu od 21. 1. 2017), úroku ve výši 27 % ročně a současně úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 24 000 Kč za dobu od 15. 6. 2018 do zaplacení.

3. Podáním ze dne 15. 10. 201 vzala žalobkyně žalobu zpět v rozsahu popsaném ve výroku I. tohoto rozsudku. Soud proto řízení v tomto rozsahu podle § 96 odst. 2 o. s. ř. zastavil. Současně žalobkyně navrhla změnu žaloby popsanou ve výroku II. tohoto rozsudku, přičemž soud tuto změnu podle § 95 o. s. ř. připustil.

4. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Ač mu byly žaloba i předvolání k jednání doručovány na jeho adresu pro doručování, tj. adresu místa jeho trvalého pobytu, postupem podle § 49 o. s. ř., k nařízenému jednání se žalovaný bez omluvy nedostavil. Žalobkyně se z účasti na jednání omluvila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků podle § 101 odst. 3 o. s. ř.

5. Na podkladě smlouvy o zápůjčce číslo číslo bylo soudem zjištěno, že mezi anonymizováno na straně jedné a žalovaným na straně druhé byly uzavřeny v uvedených dnech smlouvy o shora citovaném obsahu. Již ve smlouvách samotných bylo výslovně zmíněno, že tyto smlouvy podléhají úpravě provedené zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Ostatně je patrné, že uvedenými smlouvami poskytl anonymizováno peněžité zápůjčky žalovanému coby spotřebiteli, pročež je tyto zápůjčky ve smyslu uvedeného zákona na místě kvalifikovat jako spotřebitelský úvěr (§ 1 zákona č. 145/2010 Sb.). Žalovaný na pohledávky z uvedených smluv zaplatil dosud jen 25 024 Kč, jak potvrdila sama žalobkyně.

6. Z ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/1991 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), mimo jiné vyplývá povinnost věřitele (anonymizováno) před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

7. Jak vyložil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet, ale zprostředkovaně společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samotných, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli již úvěr či jiné služby poskytli dříve. Proto zákon stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění skutečnost, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem citovaných ustanovení zákona lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které dlužník uvedl, ověří, resp. objektivně podloží, například potvrzením zaměstnavatele apod. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 i Nejvyšší správní soud.

8. Shora uvedené úvahy o charakteru a obsahu povinnosti poskytovatele zkoumat před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost spotřebitele jakož i úvahy o následcích porušení této povinnosti, rozvinul Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 702/20 ze dne 3. 11. 2020. V tomto svém rozhodnutí se Ústavní soud především přihlásil k myšlence, že obecné soudy mají povinnost zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení uvedené povinnosti ze strany poskytovatele (viz také rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR anonymizováno).

8. K prokázání toho, jak anonymizováno splnil svou povinnost posoudit před uzavřením předmětných smluv úvěruschopnost žalovaného, předložila žalobkyně jen zákaznické karty. V první z nich vyplněné dne datum bylo uvedeno, že čistá mzda žalovaného činila 32 600 Kč měsíčně, což mělo být doloženo pracovní smlouvou a výplatními páskami za 3, 4, 5/2016, jak bylo v uvedené kartě poznačeno. Současně měla být předložena nájemní smlouva. Pravidelné výdaje měly činit 20 563 Kč měsíčně, z nichž nájemné činilo 5 300 Kč. Ostatní výdaje doloženy nebyly. Přestože měl mít žalovaný bankovní účet, výpis z něj předložen nebyl. V zákaznické kartě ze dne datum byl čistý měsíční příjem uveden částkou 23 936 Kč a měl být doložen pracovní smlouvou a výplatními páskami za měsíce 7, 8, 9/16. Současně měly být předloženy výpisy z jeho účtu za tyto měsíce. Jeho měsíční výdaje nebyly doloženy vůbec a byly pouze odhadnuty na 9 700 Kč měsíčně k tmu bylo zmíněno, že na externí splátky zápůjček dává údajně 6 700 Kč měsíčně, což opět doloženo nebylo. Skutečnost, že splácí zápůjčku anonymizováno ze datum nebyla ani zmíněna.. Takto provedená posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany věřitele nebyla provedena v souladu s požadavky zákona, neboť v otázce výdajů bylo v podstatné části vycházeno jen z údajů poskytnutých žalovaným, přičemž tyto nebyly nikterak ověřeny. Stěží tedy mohl být naplněn požadavek náležitého posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet zejména na základě porovnání jeho příjmů na straně jedné a výdajů na straně druhé 9. Nadto žalobkyně ani přes výzvu soudu nedoložila skutečnosti, na jejichž základě byla úvěruschopnost žalovaného posouzena. Nebyla předložena ani jedna listina dokládající poměry žalovaného, z níž mělo být před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházeno. Má-li být později (například v soudním řízení) zkoumáno, jakým způsobem byla ze strany poskytovatele skutečně úvěruschopnost spotřebitele zkoumána, je předpokladem objektivity takového přezkumu předložení listin a jiných důkazů, jimiž byly rozhodné poměry spotřebitele doloženy. Jen tak může být objektivně zhodnoceno, zda byla úvěruschopnost spotřebitele vyhodnocena řádně či nikoliv. S ohledem na princip ochrany spotřebitele, který se vůči poskytovateli úvěru pravidelně nachází ve slabším postavení, proto nelze akceptovat žalobkyní prezentovaný postoj, podle kterého není třeba soudu tyto dokumenty předkládat, když přece fakt, že byly doloženy a jaké byly výstupy z nich, byl potvrzen samotným spotřebitelem na kartě zákazníka. Nelze totiž odhlédnout od faktu, že v souvislosti s motivací získat (poskytnout) úvěr, mohly být rozhodné údaje z údajně předložené dokumentace vyhodnoceny nepřesně, neúplně či nesprávně.

10. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

11. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

12. Soud proto dospěl k závěru, že předmětná smlouvy jsou absolutně neplatnými právními jednáními. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni částku ve výši 29 976 Kč (55 000 – 25 024), k jejímuž zaplacení soud žalovaného zavázal a ve zbývajícím rozsahu, žalobu jako nedůvodnou zamítl, když současně dospěl k závěru, že pohledávka z uvedených smluv (z bezdůvodného obohacení) byla na žalobkyni postoupena podle § 1879 o. z. smlouvou o postoupení ze dne datum (viz citovaná smlouva a její příloha). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 přitom nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy.

13. Příslušenství sdílí osud věci hlavní, a proto může být žalobkyni přiznán nárok na úrok z prodlení výhradně z částky 29 976 Kč, když v tomto rozsahu byla žaloba důvodná. V daném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti, je nezbytné v daném případě vyjít z úpravy obsažené v § 1958 odst. 2 o. z., tedy za den splatnosti je proto třeba považovat den, kdy uplynula lhůta bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem požádán o plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), přičemž za takovou výzvu nelze považovat určení splatnosti v neplatné smlouvě. Žalovaný byl k úhradě dlužné jistiny vyzván oznámením o postoupení pohledávky ze dne datum, které bylo předáno k poštovní přepravě dne 13. 7. 2018 a podle § 573 o. z. bylo žalovanému doručeno třetí pracovní den po odeslání, tj. dne 18. 7. 2018. V této výzvě žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky do deseti dnů od doručení dopisu (tj. do 30. 7. 2018). Žalovaný na výzvu nijak nereagoval, ode dne následujícího se tedy ocitl v prodlení a žalobkyni vzniká od 31. 7. 2018 nárok na úroky z prodlení v zákonné výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně se domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z dlužné částky. Soud vázán jejím návrhem zavázal žalovanou k zaplacení úroku z prodlení v jí požadované nižší výši, avšak až od 31. 7. 2018, a to jen z přiznané částky a ve zbývajícím rozsahu žalobu ohledně úroku z prodlení zamítl.

14. Ve věci měl převažující úspěch žalovaný, kterému by tak podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náleželo právo na náhradu této míře úspěchu odpovídající části nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovanému žádné náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu ve Zlíně. Nebude-li povinnost tímto rozsudkem uložená splněna dobrovolně, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.