38 C 259/2021

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Němcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení, anonymizováno. sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 58 500 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 21 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 37 000 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 49 459,43 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 16 718,31 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 42 828,06 Kč za dobu od 17. 12. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 42 828,06 Kč za dobu od 17. 12. 2019 do 20. 1. 2020, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 21 328,06 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na soud obrátila s tvrzením, že její právní předchůdkyně - společnost právnická osoba, IČO (dále jen anonymizována dvě slova) uzavřela s žalovaným dne datum smlouvu o půjčce číslo na jejímž základě žalovanému přenechala peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč. Žalovaný se vedle vrácení přenechané částky zavázal k zaplacení poplatku dalších 18 500 Kč souhrnně nazývaných úhrady za služby (tj. úrok ve výši 23,72 % ročně za sjednanou dobu trvání smlouvy ve výši 3 500 Kč, odměna za administrativní činnost ve výši 5 000 Kč a částku za hotovostní inkaso - ve výši 10 000 Kč). Celkem tak měl zaplatit 43 500 Kč v 58 týdenních splátkách po 750 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 7. 4. 2015. Žalovaný zaplatil příjmení jméno celkem 8 150 Kč. Následně anonymizováno pohledávku z uvedené smlouvy postoupil na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum. Žalobkyně se tak na žalovaném domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 25 000 Kč, dlužných úhrad za služby celkem ve výši 10 350 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 28 068,67 Kč (tj. 23,72 % ročně z 25 000 Kč za dobu od 8. 4. 2015 do 6. 12. 2019), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 9 486,70 Kč (tj. 8,05 % ročně z částky 25 000 Kč za dobu od 15. 4. 2015 do 6. 12. 2019), úroku ve výši 23,72 % ročně a současně úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 25 000 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení.

2. Dále žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně - společnost právnická osoba, IČO (dále jen anonymizována dvě slova) uzavřela s žalovaným dne datum smlouvu o půjčce číslo na jejímž základě žalovanému přenechala peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč. Žalovaný se vedle vrácení přenechané částky zavázal k zaplacení poplatku dalších 18 500 Kč souhrnně nazývaných úhrady za služby (tj. úrok ve výši 23,72 % ročně za sjednanou dobu trvání smlouvy ve výši 3 500 Kč, odměna za administrativní činnost ve výši 5 000 Kč a částku za hotovostní inkaso - ve výši 10 000 Kč). Celkem tak měl zaplatit 43 500 Kč v 58 týdenních splátkách po 750 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 11. 12. 2014. Žalovaný zaplatil příjmení jméno celkem 20 350 Kč. Následně anonymizováno pohledávku z uvedené smlouvy postoupil na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum. Žalobkyně se tak na žalovaném domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 17 828,06 Kč, dlužných úhrad za služby celkem ve výši 5 321,94 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 21 390,76 Kč (tj. 23,72 % ročně z 17 828,06 Kč za dobu od 12. 12. 2014 do 6. 12. 2019), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 7 231,61 Kč (tj. 8,05 % ročně z částky 17 828,06 Kč za dobu od 19. 2. 2014 do 6. 12. 2019), úroku ve výši 23,72 % ročně a současně úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 17 828,06 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení.

3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Ač mu byly žaloba i předvolání k jednání doručovány na jeho adresu pro doručování, tj. adresu místa jeho trvalého pobytu, postupem podle § 49 o. s. ř., k nařízenému jednání se žalovaný bez omluvy nedostavil. Žalobkyně se z účasti na jednání omluvila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků podle § 101 odst. 3 o. s. ř.

4. Na podkladě smlouvy o půjčce číslo číslo bylo soudem zjištěno, že mezi anonymizováno na straně jedné a žalovaným na straně druhé byly uzavřeny v uvedených dnech smlouvy o shora citovaném obsahu. Již ve smlouvách samotných bylo výslovně zmíněno, že tyto smlouvy podléhají úpravě provedené zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Ostatně je patrné, že uvedenými smlouvami poskytl anonymizováno peněžité zápůjčky žalovanému coby spotřebiteli, pročež je tyto zápůjčky ve smyslu uvedeného zákona na místě kvalifikovat jako spotřebitelský úvěr (§ 1 zákona č. 145/2010 Sb.). Žalovaný na pohledávky z uvedených smluv zaplatil dosud jen 28 500 Kč, jak potvrdila sama žalobkyně.

5. Z ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/1991 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), mimo jiné vyplývá povinnost věřitele (anonymizováno) před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

6. Jak vyložil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet, ale zprostředkovaně společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samotných, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli již úvěr či jiné služby poskytli dříve. Proto zákon stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění skutečnost, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem citovaných ustanovení zákona lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které dlužník uvedl, ověří, resp. objektivně podloží, například potvrzením zaměstnavatele apod. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 i Nejvyšší správní soud.

7. Shora uvedené úvahy o charakteru a obsahu povinnosti poskytovatele zkoumat před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost spotřebitele jakož i úvahy o následcích porušení této povinnosti, rozvinul Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 702/20 ze dne 3. 11. 2020. V tomto svém rozhodnutí se Ústavní soud především přihlásil k myšlence, že obecné soudy mají povinnost zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení uvedené povinnosti ze strany poskytovatele (viz také rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR anonymizováno).

8. K prokázání toho, jak anonymizováno splnil svou povinnost posoudit před uzavřením předmětných smluv úvěruschopnost žalovaného, předložila žalobkyně jen zákaznické karty. V první z nich vyplněné dne datum bylo uvedeno, že čistý příjem žalovaného, který měl být OSVČ činil 23 000 Kč měsíčně, což nebylo nikterak doloženo. Jeho další příjem měl být tvořen invalidním důchodem ve výši 13 346 Kč měsíčně, což mělo být doloženo důchodovým výměrem. Jeho celkové výdaje měly činit 13 500 Kč, přičemž údajně byl předložen přehled plateb SIPO. V zákaznické kartě ze dne datum byl čistý měsíční příjem z podnikání uveden částkou 10 000 Kč a nebyl nikterak doložen. Jeho další příjem měl činit 13 400 Kč (zřejmě invalidní důchod) měl činit 13 400 Kč a nebyl nikterak doložen. Výdaje měly činit 11 550 Kč měsíčně a byl k nim doložen přehled plateb SIPO. Z uvedeného je patrné, že především nebyly nikterak doloženy příjmy žalovaného z jeho podnikatelské činnosti (daňové přiznání apod.) Nebyly řádně ani doloženy jeho výdaje, neboť přehled plateb SIPO nemusí a zpravidla neobsahuje všechny pravidelné výdaje. Takto provedená posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany věřitele nebyla provedena v souladu s požadavky zákona, neboť v otázce výdajů bylo v podstatné části vycházeno jen z údajů poskytnutých žalovaným, přičemž tyto nebyly nikterak ověřeny. Stěží tedy mohl být naplněn požadavek náležitého posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet zejména na základě porovnání jeho příjmů na straně jedné a výdajů na straně druhé 9. Nadto žalobkyně ani přes výzvu soudu nedoložila skutečnosti, na jejichž základě byla úvěruschopnost žalovaného posouzena. Nebyla předložena ani jedna listina dokládající poměry žalovaného, z níž mělo být před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházeno. Má-li být později (například v soudním řízení) zkoumáno, jakým způsobem byla ze strany poskytovatele skutečně úvěruschopnost spotřebitele zkoumána, je předpokladem objektivity takového přezkumu předložení listin a jiných důkazů, jimiž byly rozhodné poměry spotřebitele doloženy. Jen tak může být objektivně zhodnoceno, zda byla úvěruschopnost spotřebitele vyhodnocena řádně či nikoliv. S ohledem na princip ochrany spotřebitele, který se vůči poskytovateli úvěru pravidelně nachází ve slabším postavení, proto nelze akceptovat žalobkyní prezentovaný postoj, podle kterého není třeba soudu tyto dokumenty předkládat, když přece fakt, že byly doloženy a jaké byly výstupy z nich, byl potvrzen samotným spotřebitelem na kartě zákazníka. Nelze totiž odhlédnout od faktu, že v souvislosti s motivací získat (poskytnout) úvěr, mohly být rozhodné údaje z údajně předložené dokumentace vyhodnoceny nepřesně, neúplně či nesprávně.

10. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

11. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

12. Soud proto dospěl k závěru, že předmětné smlouvy jsou absolutně neplatnými právními jednáními. Z absolutně neplatných smluv nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni částku ve výši 21 500 Kč (50 000 – 28 500), k jejímuž zaplacení soud žalovaného zavázal a ve zbývajícím rozsahu, žalobu jako nedůvodnou zamítl, když současně dospěl k závěru, že pohledávka z uvedených smluv (z bezdůvodného obohacení) byla na žalobkyni postoupena podle § 1879 o. z. smlouvou o postoupení ze dne datum (viz citovaná smlouva a její příloha). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 přitom nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy.

13. Příslušenství sdílí osud věci hlavní, a proto může být žalobkyni přiznán nárok na úrok z prodlení výhradně z částky 21 500 Kč, když v tomto rozsahu byla žaloba důvodná. V daném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti, je nezbytné v daném případě vyjít z úpravy obsažené v § 1958 odst. 2 o. z., tedy za den splatnosti je proto třeba považovat den, kdy uplynula lhůta bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem požádán o plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), přičemž za takovou výzvu nelze považovat určení splatnosti v neplatné smlouvě. Žalovaný byl k úhradě dlužné jistiny vyzván oznámením o postoupení pohledávky ze dne datum, které bylo předáno k poštovní přepravě dne 7. 1. 2020 a podle § 573 o. z. bylo žalovanému doručeno třetí pracovní den po odeslání, tj. dne 10. 1. 2020. V této výzvě žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky do deseti dnů od doručení dopisu (tj. do 20. 1. 2020). Žalovaný na výzvu nijak nereagoval, ode dne následujícího se tedy ocitl v prodlení a žalobkyni vzniká od 21. 1. 2020 nárok na úroky z prodlení v zákonné výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně se domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z dlužné částky. Soud vázán jejím návrhem zavázal žalovanou k zaplacení úroku z prodlení v jí požadované nižší výši, avšak až od 21. 1. 2020, a to jen z přiznané částky a ve zbývajícím rozsahu žalobu ohledně úroku z prodlení zamítl.

14. Ve věci měl převažující úspěch žalovaný, kterému by tak podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náleželo právo na náhradu této míře úspěchu odpovídající části nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovanému žádné náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu ve Zlíně. Nebude-li povinnost tímto rozsudkem uložená splněna dobrovolně, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.