38 C 26/2023

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Němcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , PSČ obec a číslo zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa , PSČ obec a číslo proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 37 463 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 261 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč splatných vždy do posledního dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do úplného zaplacení, přičemž nezaplacením jedné ze splátek nastává splatnost celého zůstatku dluhu.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 26 202 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky:</b> <b>59 434 Kč za dobu od 28. 4. 2020 do 28. 4. 2020,</b> <b>57 434 Kč za dobu od 29. 4. 2020 do 16. 3. 2021,</b> <b>55 434 Kč za dobu od 17. 3. 2021 do 4. 5. 2021,</b> <b>53 434 Kč za dobu od 5. 5. 2021 do 1. 6. 2021,</b> <b>52 434 Kč za dobu od 2. 6. 2021 do 9. 7. 2021,</b> <b>50 434 Kč za dobu od 10. 7. 2021 do 13. 9. 2021,</b> <b>48 434 Kč za dobu od 14. 9. 2021 do 19. 7. 2022,</b> <b>44 777 Kč za dobu od 20. 7. 2022 do 1. 8. 2022,</b> <b>41 120 Kč za dobu od 2. 8. 2022 do 18. 10. 2022,</b> <b>37 463 Kč za dobu od 19. 10. 2022 do zaplacení</b> <b>a úroku ve výši 8,23 % ročně z částky:</b> <b>58 260,73 Kč za dobu od 28. 1. 2020 do 28. 4. 2020,</b> <b>57 434,73 Kč za dobu od 29. 4. 2020 do 16. 3. 2021,</b> <b>55 434,73 Kč za dobu od 17. 3. 2021 do 4. 5. 2021,</b> <b>53 434,73 Kč za dobu od 5. 5. 2021 do 1. 6. 2021,</b> <b>52 434,73 Kč za dobu od 2. 6. 2021 do 9. 7. 2021,</b> <b>50 434,73 Kč za dobu od 10. 7. 2021 do 13. 9. 2021,</b> <b>48 434,73 Kč za dobu od 14. 9. 2021 do 19. 7. 2022,</b> <b>44 777,73 Kč za dobu od 20. 7. 2022 do 1. 8. 2022,</b> <b>41 120,73 Kč za dobu od 2. 8. 2022 do 18. 10. 2022,</b> <b>37 463,73 Kč za dobu od 19. 10. 2022 do zaplacení.</b> <b>III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.</b> <b>IV. Žalobkyně je povinna nahradit České republice - Okresnímu soudu ve Zlíně 100 % odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného zástupce žalovaného, přičemž výše této náhrady jakož i lhůta k plnění bude určena samostatným usnesením.</b> 1. Žalobkyně se žalobou ve znění jejího částečného zpětvzetí domáhala zaplacení jistiny ve výši 37 463 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne 1. 5. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě byl žalovanému na účet uvedený ve smlouvě poskytnut úvěr ve výši 60 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem za poskytnutí úvěru splácet ve 36 měsíčních splátkách ve výši 5 317 Kč splatných vždy k 21. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem červen 2019. Žalovaný se dostal se splácením úvěru do prodlení, proto došlo ke dni 26. 1. 2020 k zesplatnění úvěru. Do data zesplatnění uhradil žalobkyni částku ve výši 26 768 Kč, po zesplatnění uhradil částku ve výši 21 971 Kč.

2. Žalovaný se ve věci vyjádřil tak, že uzavření úvěrové smlouvy, obdržení peněžních prostředků ve výši 60 000 Kč a platby žalobkyni ve výši 48 739 Kč nerozporoval. Dovolával se však neplatnosti úvěrové smlouvy, a to z důvodu nedostatečného zkoumání jeho úvěruschopnosti ze strany žalobkyně. Plnění poskytnuté žalovanému lze tedy posoudit pouze z titulu bezdůvodného obohacení.

3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi účastníky byla v žalobě označená smlouva uzavřena a částka ve výši 60 000 Kč byla na účet uvedený v úvěrové smlouvě dne [datum] připsána (návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru, sdělení [právnická osoba] ze dne [datum]). Žalovaný žalobkyni uhradil celkem částku 48 739 Kč (karta klienta).

4. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, provedla žalobkyně lustraci žalovaného v registru SOLUS a v nebankovním registru klientských informací (NRKI). Dle výpisu z nebankovního registru klientských informací činil kód příznaku žalovaného 16 bodů, znamenající že klientova smlouva je hodnocena jako špatná (negativní příznak). Z výpisu z registru SOLUS bylo zjištěno, že žalovaný nebyl v době uzavření úvěrové smlouvy s žádnou částkou po splatnosti. Vedle toho žalobkyně v rámci daného zkoumání provedla hodnocení klienta dle údajů o příjmech a výdajích klienta. V tomto směru bylo v žalobkyní předložené formulářové listině nazvané HODNOCENÍ KLIENTA vyplněno, že celkové příjmy žalovaného činily 15 700 Kč. Z výpisu z veřejné části Živnostenského rejstříku předloženého žalobkyní vyplývá, že žalovaný je osobou samostatně výdělečně činnou a podniká jako pokrývač. Z přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2018 žalovaného předloženého žalobkyní vyplývá, že žalovaný měl příjem 942 000 Kč a výdaje 752 600 Kč, přičemž základ daně činil 189 400 Kč. V kolonce výdaje žalovaného je v hodnotícím formuláři uvedena částka 3 410 Kč s poznámkou„ životní minimum,“ u druhé osoby v domácnosti je uvedena nula. U počtu dětí v domácnosti je uvedeno 1 a výdaje uvedeny částkou 2 000 Kč. U spoření, splátek, splátek [právnická osoba] je uvedena nula, stejně jako u ostatních výdajů (doprava, kurzy, záliby, apod.). Žalovaný mezi svými výdaji uvedl náklady na bydlení ve výši 1 500 Kč, což obvyklým výdajům za bydlení neodpovídá, proto měly být tyto výdaje zdůvodněny a doloženy. Žalobkyně však uvedla, že nemá k dispozici doklad o výši nájemného anebo jiné potvrzení o nákladech žalovaného souvisejících s bydlením. Celkem tedy výdaje žalovaného dle hodnotícího formuláře činily 6 910 Kč. Žalovaný dále uvedl, že je ženatý, nežije s manželkou ve společné domácnosti a bydlí u rodičů. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně vycházela z příjmu 15 700 Kč a výdajů 6 910 Kč, započetla rezervu ve výši 1 000 Kč a dospěla k závěru, že žalovaný má disponibilní prostředky ve výši 7 790 Kč a je úvěrovatelný. <i>5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.</i> <i>8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>9. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 10. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele. To žalobkyně nesplnila.

11. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

12. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

14. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu Ústavní soud poukázal na nezměněný obsah § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve srovnání s § 9 z. č. 145/2010 Sb. a zdůraznil, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, přičemž schopností dlužníka úvěr reálně splatit by se jako obecným principem měly zabývat bez ohledu na to, zda je výslovně zakotven v zákoně, jinak dochází k porušení práva na spravedlivý proces.

15. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. Nadto námitku neplatnosti smlouvy vznesl i žalovaný.

16. V dané věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Jak bylo soudem zjištěno, žalobkyně si od žalovaného vyžádala informace a doklady týkající se pouze jeho příjmů, nicméně podstatné výdaje žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Pouhé uvedení údajů do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány a ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. S ohledem na uvedené, soud považuje v daném případě za neopodstatněnou argumentaci žalobkyně rozhodnutím Nejvyššího soudu v Brně ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, týkající se otázky přiměřenosti a obezřetnosti při posuzování schopnosti dlužníka úvěr splácet ve vztahu k výši poskytnutého úvěru, neboť poskytovatel úvěru by měl přesvědčivě zkoumat, zda dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (viz bod 14 odůvodnění tohoto rozsudku).

17. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k nereálným údajům uvedeným ze strany žalovaného, byť současně prohlásil, že jsou„ pravdivé a úplné.“ U nákladů na stravu lze obecně vycházet z částky životního minima, nicméně tvrzený výdaj na bydlení ve výši 1 500 Kč neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení v České republice, přesto nebyl nijak prověřován. Přitom právě obvyklé náklady na bydlení (zahrnující náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky), lze doložit poměrně snadno. Při odborném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele se není možné spokojit s tvrzením o výdajích ve výši 0 Kč na volnočasové aktivity, ošacení, hygienické potřeby, léky, komunikační prostředky, dopravu atd. Žalobkyně rovněž neověřovala výdaje spočívající ve vyživovací povinnosti žalovaného. Žalobkyně si tedy vystačila jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními, vycházela z příjmu žalovaného ve výši 15 700 Kč a další skutečnosti ignorovala včetně rizika, na které upozorňoval registr NRKI. Žalobkyně tak žalovanému poskytla úvěr jen na základě doloženého příjmu v průměrné výši 15 700 Kč, aniž by zjišťovala a ověřovala jeho skutečné výdaje a míru zadlužení.

18. Soud si je vědom toho, že zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro naplnění ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele provedeny. Soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

19. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni jistinu úvěru ve výši 60 000 Kč poníženou o provedené úhrady ve výši 48 739 Kč. Soud tak žalovaného zavázal k zaplacení částky 11 261 Kč a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

20. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

21. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na zaplacení částky 11 261 Kč coby poskytnuté jistiny. Pokud jde o úrok z prodlení, na ten žalobkyni nárok nevznikl, neboť žalovaný se doposud nedostal do prodlení. Jelikož mezi účastníky byl spor o to, v jaké lhůtě je žalovaný povinen jistinu zaplatit, když žalobkyně navrhovala lhůtu do tří dnů od právní moci rozsudku a žalovaný splátky ve výši 1 000 Kč měsíčně, určil její splatnost po zhodnocení možností žalovaného soud (§ 87 odst. 2 z. č. 257/2016 Sb.).

22. K poměrům žalovaného soud zjistil, že žalovaný utrpěl dne [datum] zlomeninu čéšky levého kolene. Až do [anonymizováno] [rok] nemohl postiženou nohu plně zatěžovat a i doposud na ni napadá. Žalovaný je osobou samostatně výdělečně činnou, podniká jako pokrývač. S ohledem na utrpěný úraz dosahuje jen malých výdělků cca 10 000 Kč až 15 000 Kč měsíčně. Za zdaňovací období 2022 měl podle doloženého daňového přiznání příjem 96 900 Kč a výdaje 77 520 Kč, přičemž základ daně činil 19 380 Kč a daň zaplatil ve výši 2 895 Kč. Žije společně s manželkou a nezaopatřeným nezletilým synem [celé jméno žalovaného] narozeným [datum], který je podle doloženého potvrzení studentem Středního odborného učiliště v [obec] Náklady syna na studium (stravné, cestovné, ubytování) činí minimálně 3 000 Kč měsíčně. Manželka žalovaného má příjem 18 000 Kč čistého měsíčně, ale má srážky ze mzdy, takže její reálný příjem činí 14 000 Kč čistého měsíčně. Za bydlení (energie) platí rodina 4 000 Kč měsíčně. Dům, ve kterém žijí, mají pronajatý, ale nájem hradí tím, že jej žalovaný postupně opravuje. S ohledem na výši dluhu 11 261 Kč a na povinnost žalovaného splácet i další dluhy, vyhodnotil soud jeho majetkovou situaci tak, že je schopen splácet dluh splátkami ve výši 1 000 Kč měsíčně, k čemuž pod ztrátou výhody splátek žalovaného zavázal. Soud proto upozorňuje žalovaného, že nehradí-li včas a řádně byť jedinou splátku, nastane splatnost celého dluhu.

23. Předmětem řízení byl na jedné straně spor o zaplacení dluhu a vedle toho spor o jeho splatnost dle § 87 odst. 2 z. č. 257/2016 Sb., přičemž jejich význam byl rovnocenný. Pro povinnost zaplatit je stejnou měrou určující výše dluhu jako lhůta stanovená k jeho zaplacení.

24. Žalobkyně procesně zavinila zastavení řízení. Předmětem sporu o částku tak byly nároky v souhrnné výši 297 827,53 Kč (81 224 Kč + úrok vyčíslený dle žaloby do dne 10. 8. 2023 ve výši 193 795,91 Kč + úrok z prodlení vyčíslený dle žaloby do dne 10. 8. 2023 ve výši 22 807,62 Kč). Žalobkyně uspěla s částkou 11 261 Kč, tj. ze 3 %.

25. Předmětem sporu o splatnost byl na jedné straně návrh žalobkyně na zaplacení do tří dnů ode dne právní moci rozsudku a na druhé straně návrh žalovaného na splátky ve výši 1 000 Kč měsíčně, přičemž mu soud vyhověl. Neúspěch žalobkyně 100 %, žalovaný tedy uspěl ze 100 %.

26. Žalovaný byl v řízení neúspěšný v poměrně nepatrné části a náleželo by mu tak podle § 142 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu 100 % účelně vynaložených nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, soud mu právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

27. Jelikož žalovaný byl v řízení zastoupen soudem ustanoveným zástupcem, byla žalobkyně dle § 149 odst. 2 o.s.ř. povinna zaplatit odměnu za zastupování a hotové výdaje zástupce státu. Výrokem IV. soud rozhodl o základu povinnosti žalobkyně nahradit náklady státu podle shora uvedeného úspěchu účastníků ve věci, přičemž jejich výše i lhůta k plnění bude určena samostatným usnesením (§ 155 odst. 1 o.s.ř.).