38 C 264/2021

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Němcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované trvale bytem adresa žalované o zaplacení 11 200 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 320 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky za dobu od 8. 5. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 8 880 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 443,98 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 219,88 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 8 625,32 Kč za dobu od 30. 11. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 8 625,32 Kč za dobu od 30. 11. 2019 do 7. 5. 2020 a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 6 305,32 Kč za dobu od 8. 5. 2020 do zaplacení.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], IČO. [číslo] a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně žalované poskytl úvěr ve výši 12 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit úvěr a zaplatit úrok ve výši 1 680 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 400 Kč a odměnu za hotovostní inkaso ve výši 4 800 Kč, tj. celkem 20 880 Kč v 58 týdenních splátkách po 360 Kč počínaje dnem 27. 2. 2017, přičemž poslední splátka měla být zaplacena dne 2. 4. 2018. Za dobu trvání smluvního vztahu uhradila žalovaná pouze 9 680 Kč. Pohledávka ze smlouvy byla posléze postoupena na žalobkyni a ke dni postoupení, tj. ke dni [datum] činila 11 200 Kč a sestávala z dlužné jistiny ve výši 8 625,32 Kč, dlužného poplatku za hotovostní inkaso 2 574,68 Kč (úrok za dobu řádného trvání smlouvy byl zaplacen stejně tak poplatek za administrativní činnost). Žalobkyně tak požadovala zaplacení dlužné jistiny 8 625,32 Kč, dlužné úhrady za služby 2 574,68 Kč, kapitalizované úroky za dobu od 3. 4. 2018 do 29. 11. 2019 ve výši 3 443,98 Kč, kapitalizované úroky z prodlení za dobu od 10. 4. 2018 do 29. 11. 2019 ve výši 1 219,88 Kč, dále úrok ve výši 23,72 % ročně a úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 8 625,32 Kč za dobu od 30. 11. 2019 do zaplacení.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Ač byla k jednání řádně a včas předvolána, bez omluvy se k němu nedostavil. Žalobkyně se z účasti u jednání omluvila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).

3. Provedeným dokazováním (na podkladě předložené smlouvy) soud zjistil, že mezi [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], [IČO] (dále jen„ společnost“) a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o shora uvedeném obsahu. Žalovaná přitom na smlouvu zaplatila celkem 9 680 Kč, jak ostatně žalobkyně potvrdila.

4. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalované splácet úvěr, právní předchůdce žalobkyně provedl hodnocení žalované dle údajů uvedených v tzv. kartě zákazníka. Vyšel z údajů uvedených žalovanou, když její čistý měsíční příjem měl činit 15 000 Kč a její výdaje na bydlení 2 500 Kč měsíčně a další výdaje 5 000 Kč měsíčně. Výdaje na splácení jiného úvěru činily 1 600 Kč měsíčně. Skutečnost příjmu ze zaměstnání ověřil na základě údajně předložené pracovní smlouvy a potvrzení o příjmu od zaměstnavatele. Ostatní příjmy a zejména výdaje nikterak neověřoval.

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Nejprve se soud zabýval aktivní legitimací žalobkyně. Jak vyplynulo ze smlouvy o postoupení pohledávek a její přílohy uzavřené dne [datum], postoupila právní předchůdkyně žalobkyně pohledávky za žalovanou z obou uvedených smluv na žalobkyni postupem upraveným v § 1879 a násl. o. z. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.

11. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalované, s ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (právnímu předchůdci žalobkyně), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele. To právní předchůdce žalobkyně nesplnil a tomu odpovídá i výsledek, byť žalovaná svůj dluh z počátku splácela.

12. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

13. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

15. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

16. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

17. V dané věci, jak bylo popsáno výše, právní předchůdce žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně nesplnil. Jak žalobkyně sama uvedla, vycházela z informací získaných od žalované v žádosti o úvěr a tyto informace ověřila oproti dokladům vyžádaným od žalované, a to pracovní smlouvou a potvrzením o výši příjmu. Výdaje žalované nebyly nikterak zjištěny ani ověřeny. Ač to bylo tvrzeno, nebylo nikterak doloženo, že by právní předchůdce žalobkyně učinil dotazy na evidenci žalované ve veřejných registrech apod. Žalobkyně nevylíčila rozhodné skutečnosti, když nepopsala, jak konkrétně její právní předchůdce prověřil při posuzování úvěruschopnosti žalované, zda má dluhy a jakým způsobem je splácí a jaké jsou její pravidelné měsíční výdaje. Bez náležitého posouzení příjmů a výdajů žalované, nemohl právní předchůdce žalobkyně dospět k závěru, že žalovaná je schopna úvěr splácet. Přitom nemohl spoléhat jen na žalovanou sdělené skutečnosti. Pouhé vyplnění údajů do formuláře, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány a ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb., poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů zejména k výdajům žalované v daném případě nemohlo dojít. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39).

18. Soud si je vědom toho, že zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro naplnění ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele provedeny. Soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění příjmů, dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází) a také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Neověření těchto údajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Ostatně nejvěrnější obraz o finanční situaci fyzické osoby, jak je všeobecně známo, podávají výpisy z běžného účtu takové osoby za dobu minimálně posledních tří měsíců. Vyžadování takových podkladů pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je podle názoru soudu základním předpokladem naplnění povinností ze strany poskytovatele úvěru stanovených v obou citovaných zákonech o spotřebitelském úvěru. Bez vyžadování těchto podkladů, může být požadavek řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele naplněn jen stěží.

19. Lze tedy uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a účastníci tak byli povinni vrátit, co si na jejím základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Podle smlouvy přenechala právní předchůdkyně žalobkyně žalované 12 000 Kč, přičemž žalovaná vrátila celých 9 680 Kč. K zaplacení tak zbývá jen částka ve výši 2 320 kč.

20. Příslušenství sdílí osud věci hlavní, a proto může být žalobkyni přiznán nárok na úrok z prodlení výhradně z částky 2 320 Kč, když v tomto rozsahu byla žaloba důvodná. Ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb. stanovuje, že spotřebitel (žalovaná) je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Jelikož však v daném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti„ v době přiměřené možnostem spotřebitele“, je nezbytné v daném případě vyjít z úpravy obsažené v § 1958 odst. 2 o. z., tedy za den splatnosti je proto třeba považovat den, kdy uplynula lhůta bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem požádán o plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), přičemž za takovou výzvu nelze považovat určení splatnosti v neplatné smlouvě. Žalovaná byla k úhradě dlužné jistiny vyzvána výzvou k plnění ze dne [datum], která byla předána k poštovní přepravě dne 1. 5. 2020. V této výzvě žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky nejpozději do 7. 5. 2020. Žalovaná na výzvu nijak nereagovala, ode dne následujícího se tedy ocitla v prodlení a žalobkyni vzniká od 8. 5. 2020 nárok na úroky z prodlení v zákonné výši dané nařízením vlády č. 351/2013 (tj. 9 %). Žalobkyně přitom požadovala úrok z prodlení jen ve výši 8,5 % a soud byl v tomto ohledu jejím návrhem vázán a nemohl jej překročit. Soud proto zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku ve výši 2 320 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky za dobu od 8. 5. 2020 do zaplacení a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl.

21. Ve věci měla převažující úspěch žalovaná, které by tak podle § 142 odst. 2 o.s.ř. náleželo právo na náhradu této míře úspěchu odpovídající části nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalované v řízení žádné náklady nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.