38 C 268/2021

Plný text

Okresní soud ve obec rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Němcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa žalovaného o zaplacení částka s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka], kapitalizovaného úroku ve výši [částka], kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši [částka], úroku ve výši 23,72 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], IČO. [číslo] a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o půjčce [číslo] na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl peněžní prostředky ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté peníze a zaplatit úrok ve výši [částka] s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, odměnu za administrativní činnost ve výši [částka] a odměnu za hotovostní inkaso ve výši [částka], tj. celkem [částka] v 58 týdenních splátkách po [částka] počínaje dnem [datum], přičemž poslední splátka měla být zaplacena dne [datum]. Za dobu trvání smluvního vztahu uhradil žalovaný pouze [částka]. Pohledávka ze smlouvy byla posléze postoupena na žalobkyni a ke dni postoupení, tj. ke dni [datum] činila [částka] a sestávala z dlužné jistiny ve výši [částka], dlužného úroku za dobu smlouvy [částka], dlužného poplatku za administrativní činnost [částka], dlužného poplatku za hotovostní inkaso [částka]. Žalobkyně tak požadovala zaplacení dlužné jistiny [částka], dlužné úhrady za služby [částka], kapitalizované úroky za dobu od 30. 8. 2017do [datum] ve výši [částka], kapitalizované úroky z prodlení za dobu od [datum] do [datum] ve výši [částka], dále úrok ve výši 23,72 % ročně a úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Ač byl k jednání řádně a včas předvolán, bez omluvy se k němu nedostavil. Žalobkyně se z účasti u jednání omluvila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).

3. Provedeným dokazováním (na podkladě předložené smlouvy) soud zjistil, že mezi [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], [IČO] (dále jen„ společnost“) a žalovaným byla 19. 7 2016 uzavřena smlouva o shora uvedeném obsahu. Žalovaný přitom na tuto smlouvu zaplatil jen [částka], jak ostatně potvrdila žalobkyně.

4. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet půjčku, právní předchůdce žalobkyně provedl hodnocení žalovaného dle údajů uvedených v tzv. kartě zákazníka. Vyšel z údajů uvedených žalovanou, když jeho čistý měsíční příjem ze zaměstnání měl činit [částka], přičemž jeho výdaje měly činit [částka]. Skutečnost příjmu ze zaměstnání ověřila na základě údajně předložených výplatních pásek a pracovní smlouvy. Výdaje na bydlení byly ověřeny na základě údajně předložené nájemní smlouvy. Další výdaje ověřeny nebyly.

5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum], věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

6. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

7. Nejprve se soud zabýval aktivní legitimací žalobkyně. Jak vyplynulo ze smlouvy o postoupení pohledávek a její přílohy uzavřené dne [datum], postoupila právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovaným z uvedené smlouvy na žalobkyni postupem upraveným v § 1879 a násl. o. z. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.

8. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, s ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (právnímu předchůdci žalobkyně), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele. To právní předchůdce žalobkyně nesplnil a tomu odpovídá i výsledek, byť žalovaná svůj dluh z počátku splácela.

9. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

10. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

11. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

12. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

13. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

14. V dané věci, jak bylo popsáno výše, právní předchůdce žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnil. Jak žalobkyně sama uvedla, vycházela z informací získaných od žalovaného v žádosti o úvěr a tyto informace ověřila oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, a to pracovní smlouvou, výplatními páskami a nájemní smlouvou. Další výdaje žalovaného nebyly nikterak zjištěny ani ověřeny. Ač to bylo tvrzeno, nebylo nikterak doloženo, že by právní předchůdce žalobkyně učinil dotazy na evidenci žalovaného ve veřejných registrech apod. Žalobkyně nevylíčila rozhodné skutečnosti, když nepopsala, jak konkrétně její právní předchůdce prověřil při posuzování úvěruschopnosti žalované, zda má dluhy a jakým způsobem je splácí a jaké jsou jeho pravidelné měsíční výdaje. Bez náležitého posouzení příjmů a výdajů žalovaného, nemohl právní předchůdce žalobkyně dospět k závěru, že žalovaný je schopen úvěr splácet. Přitom nemohl spoléhat jen na žalovaným sdělené skutečnosti. Pouhé vyplnění údajů do formuláře, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány a ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. V souladu se shora citovaným § 9 z. č. 145/2010 Sb., poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli dalších podkladů zejména k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39).

15. Soud si je vědom toho, že zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro naplnění ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele provedeny. Soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění příjmů, dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází) a také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Neověření těchto údajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Ostatně nejvěrnější obraz o finanční situaci fyzické osoby, jak je všeobecně známo, podávají výpisy z běžného účtu takové osoby za dobu minimálně posledních tří měsíců. Vyžadování takových podkladů pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je podle názoru soudu základním předpokladem naplnění povinností ze strany poskytovatele úvěru stanovené v citovaném zákonu o spotřebitelském úvěru. Bez vyžadování těchto podkladů, může být požadavek řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele naplněn jen stěží.

16. Lze tedy uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a účastníci tak byli povinni vrátit, co si na jejím základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Podle smlouvy o půjčce ze dne [datum] přenechala právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému [částka], přičemž žalovaný vrátil jen [částka]. K zaplacení tak zbývá [částka].

17. Příslušenství sdílí osud věci hlavní, a proto může být žalobkyni přiznán nárok na úrok z prodlení výhradně z částky [částka], když v tomto rozsahu byla žaloba důvodná. Jelikož v daném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti, je nezbytné v daném případě vyjít z úpravy obsažené v § 1958 odst. 2 o. z., tedy za den splatnosti je proto třeba považovat den, kdy uplynula lhůta bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem požádán o plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), přičemž za takovou výzvu nelze považovat určení splatnosti v neplatné smlouvě. Žalovaný byl k úhradě dlužné jistiny vyzván oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum], která bylo předána k poštovní přepravě dne [datum]. V této výzvě žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky nejpozději do 10 dnů od obdržení dopisu. Podle § 573 o. z. byla žalovanému tato výzva doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. dne [datum]. V této výzvě žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky do deseti dnů od doručení dopisu (tj. do [datum]). Žalovaný na výzvu nijak nereagoval, ode dne následujícího se tedy ocitl v prodlení a žalobkyni vzniká od [datum] nárok na úroky z prodlení v zákonné výši dané nařízením vlády č. 351/2013 (tj. 10 %). Žalobkyně se domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně. Soud vázán jejím návrhem zavázal žalovaného k zaplacení úroku z prodlení v jí požadované nižší výši, avšak až od [datum] z přiznané částky [částka] a ve zbývajícím rozsahu žalobu ohledně úroku z prodlení zamítl.

18. Při posouzení úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci samé bylo na místě vzít v potaz i výši požadovaných a ve skutečnosti přiznaných úroků, úroků z prodlení ke dni rozhodnutí soudu. Ve věci tak měl převažující úspěch žalovaný, kterému by tak podle § 142 odst. 2 o.s.ř. náleželo právo na náhradu této míře úspěchu odpovídající části nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.