38 C 27/2022

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Němcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 36 330 Kč s příslušenstvím <b>I. Soud zamítá žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 36 330 Kč a úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 36 330 Kč za dobu od 16. 4. 2019 do zaplacení.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení neuhrazené pohledávky ze smlouvy o úvěru č. [spisová značka] uzavřené dne [datum rozhodnutí] mezi právním předchůdcem žalobkyně obchodní společností s [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdce“) a žalovaným. Na základě úvěrové smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 102 746 Kč. Žalovaný se zavázal splatit poskytnutý úvěr spolu s úroky a poplatky formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 3 389 Kč. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, uhradil pouze 143 769 Kč. Žalovaná pohledávka představuje nesplacenou jistinu ve výši 2 923 Kč, smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč, náklady spojené s vymáháním závazků ve výši 27 399 Kč, doplatek na pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla ve výši 108 Kč, poplatky za odeslané upomínky ve výši 900 Kč a 9,75% p.a. úrok z prodlení z částky 36 330 Kč za dobu od 16. 4. 2019 do zaplacení. Aktivní legitimaci žalobkyně opírala o smlouvu o postoupení pohledávek ze dne [datum] a o oznámení postoupení pohledávky ze dne [datum].

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Ač byl k jednání řádně a včas předvolán, bez omluvy se k němu nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).

3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi obchodní společností a [právnická osoba] jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným byla v návrhu označená smlouva uzavřena, částka 102 746 Kč poskytnuta (smlouva o úvěru ze dne [datum], splátkový kalendář ze dne [datum], všeobecné obchodní podmínky, kupní smlouva ze dne [datum] a protokol o převzetí předmětu koupě ke smlouvě o úvěru č. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí]) a žalovaná pohledávka na žalobkyni postoupena (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum], seznam pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky včetně podacího lístku). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.

4. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce provedl hodnocení žalovaného na základě informací získaných od žalovaného prostřednictvím žádosti o úvěr ze dne [datum], jejich ověřením a nahlédnutím do veřejných registrů. V předložené žádosti o úvěr bylo uvedeno, že je žalovaný podnikatel s průměrným měsíčním příjmem ve výši 35 000 Kč. Je ženatý a výše měsíčního průměrného příjmu manželky činí 7 600 Kč. U počtu vyživovaných osob bylo uvedeno 1. Bydlel u rodičů, rodinných příslušníků. Pravidelné měsíční úhrady závazků byly uvedeny částkou 12 000 Kč. Výdaje uvedeny nebyly. Žalobkyně soudu předložila výpis z veřejné části živnostenského rejstříku, z něhož vyplývá, že žalovaný ke dni [datum] vlastnil živnostenské oprávnění, výpis z katastru nemovitostí, z něhož vyplývá, že k datu [datum] je rodinný dům s číslem popisným [anonymizováno] v [obec] ve vlastnictví [celé jméno žalovaného] a [jméno] [příjmení] a výpis z insolvenčního rejstříku, z něhož vyplývá, že vůči žalovanému ke dni [datum] nebylo vedeno insolvenční řízení. Žalobkyně dále uvedla, že provedla kontrolu žalovaného ve veřejných registrech. V tomto směru předložila průvodní list leasingové smlouvy, který je interním zápisem o provedených kontrolách. Žádné jiné relevantní listiny označeny a předloženy nebyly. Zejména tedy nebyly nijak doloženy ani ověřovány příjmy, výdaje a míra zadlužení žalovaného.

5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

6. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

7. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v uvedeném případě nelze mít za splněnou povinnost právního předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet spotřebitelský úvěr. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána věřiteli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak neučiní. Úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. To právní předchůdce žalobkyně nesplnil.

8. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

9. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti věřitele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

10. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

11. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

12. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

13. Jak bylo uvedeno v bodu 4 rozsudku, žalobkyně nepředložila žádné důkazy, z nichž by vyplýval příjem, výdaje a míra zadlužení žalovaného. Za dané důkazní situace není možné posoudit, zda právní předchůdce žalobkyně skutečně ověřoval příjmy a zadlužení žalovaného uvedené v žádosti o úvěr a zda úvěruschopnost žalovaného posoudil řádně. Žalobkyně tak neprokázala, že úvěruschopnost žalovaného byla před uzavřením smlouvy řádně ověřena.

14. Pouhé vyplnění údajů do formuláře nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě dostatečných informací. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Spokojil-li se právní předchůdce žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních a majetkových poměrech, nedostál povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

15. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně je povinna v řízení prokázat nejen, že příjmy, výdaje a míru zadlužení od žalovaného zjišťovala, ale že jím uvedené skutečnosti i ověřila. Jedině tak lze mít povinnost posoudit úvěruschopnost před uzavřením smlouvy za řádně splněnou. V projednávané věci žalobkyně sice tvrdila, že žalovaným uvedené skutečnosti ověřeny byly, ale důkazy o tom nepředložila. Řádné posouzení úvěruschopnosti tak neprokázala.

16. Jelikož žalobkyně neprokázala splnění zákonné povinnosti spočívající v posouzení úvěruschopnosti žalovaného je smlouva o úvěru absolutně neplatná a účastníci tak byli povinni vrátit, co si na jejím základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovaný byl povinen vrátit poskytnutých 102 746 Kč, které však již zaplacením 143 769 Kč zcela uhradil. Na zaplacení dalších nároků plynoucích ze smlouvy o úvěru žalobkyni právo nevzniklo, proto soud žalobu zcela zamítl.

17. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, kterému by tak podle § 142 odst. 1 o.s.ř. náleželo právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.