38 C 41/2022

Plný text

Okresní soud ve obec rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Němcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o zaplacení částky 63 287 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 35 152 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 35 152 Kč za dobu od 28. 10. 2016 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 28 135 Kč, úroku v kapitalizované výši 24 276,31 Kč, úroku ve výši 19,9753 % ročně z částky 7 251,24 Kč za dobu od 23. 9. 2016 do zaplacení a úroku ve výši 19,98 % ročně z částky 40 775,12 Kč za dobu od 23. 9. 2016 do zaplacení, úroku z prodlení v kapitalizované výši 12 170,34 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 48 026,36 Kč za dobu od 23. 9. 2016 do 27. 10. 2016 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 12 874,36 Kč za dobu od 28. 10. 2016 do zaplacení.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení neuhrazených pohledávek ze smluv o půjčce [číslo] ze dne [datum], [číslo] ze dne [datum] a [číslo] ze dne [datum] Smlouvy uzavřela žalovaná s právním předchůdcem žalobkyně obchodní korporací [právnická osoba] (dále jen právní předchůdce). Žalovaná si půjčila celkem 72 000 Kč (17 000 Kč + 33 000 Kč + 22 000 Kč) a vrátila pouze 31 591 Kč.

2. Ze smlouvy o půjčce uzavřené dne [datum] žalobkyně žalovala na jistině 7 251,24 Kč, na poplatcích 2 303,76 Kč, na kapitalizovaném úroku 4 075,52 Kč za dobu od 30. 11. 2013 do 29. 9. 2016 a dále 19,9753% p.a. úrok z jistiny 7 251,24 Kč za dobu od 23. 9. 2016 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu od 31. 7. 2013 do 22. 9. 2016 ve výši 1 837,53 Kč a úrok z prodlení ve výši ve výši 8,05 % ročně z jistiny 7 251,24 Kč za dobu od 23. 9. 2016 do zaplacení.

3. Ze smlouvy o půjčce uzavřené dne [datum] žalobkyně žalovala na jistině 22 129,26 Kč, na poplatcích 7 031,74 Kč, na kapitalizovaném úroku 11 423,03 Kč za dobu od 22. 2. 2014 do 22. 9. 2016 a dále 19,98% p.a. úrok z jistiny 22 129,26 Kč za dobu od 23. 9. 2016 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu od 31. 7. 2013 do 22. 9. 2016 ve výši 5 607,77 Kč a úrok z prodlení ve výši ve výši 8,05 % ročně z jistiny 22 129,26 Kč za dobu od 23. 9. 2016 do zaplacení.

4. Ze smlouvy o půjčce uzavřené dne [datum] žalobkyně žalovala na jistině 18 645,86 Kč, na poplatcích 5 925,14 Kč, na kapitalizovaném úroku 8 777,76 Kč za dobu od 16. 5. 2014 do 22. 9. 2016 a dále 19,98% p.a. úrok z jistiny 18 645,86 Kč za dobu od 23. 9. 2016 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu od 31. 7. 2013 do 22. 9. 2016 ve výši 4 725,04 Kč a úrok z prodlení ve výši ve výši 8,05 % ročně z jistiny 18 645,86 Kč za dobu od 23. 9. 2016 do zaplacení.

5. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Ač byla k jednání řádně a včas předvolána, bez omluvy se k němu nedostavila. Žalobkyně se z účasti u jednání omluvila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).

6. Žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdce s žalovanou uvedené smlouvy uzavřel, vyplatil jí celkem 66 743 Kč bezhotovostně na bankovní účet uvedený ve smlouvě (smlouvy, sdělení [právnická osoba] ze dne [datum], výpis z účtu žalované za období [datum] – [datum], výpis z účtu žalované za období [datum] – [datum] a výpis z účtu žalované za období [datum] – [datum]), a že jí obchodní korporace [právnická osoba] žalované pohledávky postoupila (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně příloh a oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně poštovního podacího archu). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.

7. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalované splácet půjčky, žalobkyně uvedla, že ji její právní předchůdce prověřil na základě informací sdělených žalovanou zaznamenaných v zákaznických kartách, jejichž pravdivost byla ověřena z dokladů, které žalovaná předložila. Podle údajů uvedených v kartách zákazníka žalovaná předložila pracovní smlouvu, výplatní pásky, nájemní smlouvu a doklady SIPO, z nichž bylo zjištěno, že ke dni [datum] má žalovaná příjem v celkové výši 53 000 Kč měsíčně, a to mzdu ve výši 10 000 Kč a další příjmy domácnosti 43 000 Kč. Žije s rodiči, přičemž za nájem/inkaso hradila 4 000 Kč měsíčně, její další výdaje činily 4 000 Kč měsíčně a výdaje za telefon 1 000 Kč. Ke dni [datum] měla dle karty zákazníka žalovaná příjem v celkové výši 52 000 Kč měsíčně, a to mzdu ve výši 17 000 Kč a další příjmy domácnosti 35 000 Kč. Bydlela v nájmu, přičemž za nájem/inkaso hradila 11 000 Kč měsíčně, její další výdaje činily 6 000 Kč měsíčně a výdaje za telefon 800 Kč. Ke dni [datum] měla dle karty zákazníka žalovaná příjem v celkové výši 41 000 Kč měsíčně, a to mzdu ve výši 15 000 Kč a další příjmy domácnosti 26 000 Kč. Bydlela v nájmu, přičemž za nájem/inkaso hradila 9 500 Kč měsíčně, její další výdaje činily 9 000 Kč měsíčně a výdaje za telefon 900 Kč. Listiny, z nichž měl podle tvrzení právní předchůdce žalobkyně příjmy a výdaje žalované ověřit, však žalobkyně nepředložila. V kartách zákazníka nebyly uvedeny ani žádné listiny, z nichž by bylo možné posoudit míru zadlužení žalované.

8. V projednávané věci soud v souladu s ustanovením § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění, při právním posouzení věci vycházel ze zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.), neboť smlouvy, o niž je žalobou uplatněný nárok opřen, byly mezi účastníky uzavřeny za účinnosti tohoto zákona.

9. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

10. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

11. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v uvedeném případě nelze mít za splněnou povinnost právního předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele (žalované) splácet spotřebitelský úvěr. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána věřiteli.

12. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

13. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. To, zda je reálné splacení dluhu je přitom výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, nebo nikoli.

14. Jak bylo uvedeno v bodu 7 rozsudku, žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdce ověřoval před uzavřením smluv o půjčce příjmy, výdaje a míru zadlužení žalované, neboť nepředložila důkazy, z nichž by vyplývaly skutečnosti uvedené v předložených kartách zákazníka. Žalobkyně tak neprokázala, že její právní předchůdce skutečnosti uvedené v kartách zákazníka ověřoval. Nadto v kartách zákazníka nejsou ani uvedeny listiny, z nichž by mohla být ověřena míra zadlužení žalované.

15. Pouhé vyplnění údajů do formuláře, aniž by byly ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě dostatečných informací. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Spokojil-li se právní předchůdce žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalované o jeho osobních a majetkových poměrech, nedostál povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

16. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně je povinna v řízení prokázat nejen, že příjmy, výdaje a míru zadlužení od žalované zjišťovala, ale že jí uvedené skutečnosti i ověřila. Jedině tak lze mít povinnost posoudit úvěruschopnost před uzavřením smlouvy za řádně splněnou. V projednávané věci žalobkyně sice tvrdila, že žalovanou uvedené skutečnosti jsou pravdivé a ověřeny byly, ale důkazy o tom nepředložila. Řádné posouzení úvěruschopnosti tak neprokázala.

17. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel půjček nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet půjčky ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013.

18. K námitce žalobkyně, že nižší půjčky s kratší dobou splácení jsou menším rizikem a není třeba lpět až na detektivním posuzování úvěruschopnosti dlužníka, je třeba primárně uvést, že bez řádného posouzení úvěruschopnosti dlužníka není možné objektivně hodnotit míru rizika, jestli bude půjčka splacena. Nelze přisvědčit tvrzení žalobkyně, že nižší půjčky s krátkou splatností jsou méně rizikové, protože výše dluhu, která je pro dlužníka splatitelná, se nedá paušalizovat. Výše dluhu nadto není jen jistina úvěru, ale souhrn veškerých plnění, které ze smlouvy vyplývají.

19. Nastíněná úvaha žalobkyně neodpovídá ani zákonu o spotřebitelském úvěru, který vyžaduje posouzení úvěruschopnosti dlužníka u všech spotřebitelských úvěrů bez ohledu na výši poskytnuté částky, přičemž není v něm ani odstupňována hloubka, do jaké je třeba při posouzení úvěruschopnosti zajít. Platí tedy, že bez ohledu na výši úvěru lze úvěruschopnost dlužníka řádně vyhodnotit jen se znalostí jeho příjmů, pravidelných výdajů a míry jeho zadlužení, přičemž informace a důkazy o těchto skutečnostech je povinen předložit žadatel o půjčku, není tedy třeba žádné detektivní pátrání poskytovatele půjčky.

20. Podpis žalované pod smlouvou o půjčce, který měl podle žalobkyně stvrdit, že řádné posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy proběhlo, není dostatečným důkazem. Žalovaná v pozici žadatele o půjčku z povahy věci není a nemůže být garantem toho, že poskytovatel půjčky s odbornou péčí vyhodnotí jeho možnosti půjčku splácet.

21. Jelikož žalobkyně neprokázala splnění zákonné povinnosti spočívající v posouzení úvěruschopnosti žalované, jsou všechny tři smlouvy o půjčce neplatné a účastníci tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 457 obč. zák.). Žalované byla poskytnuta částka 66 743 Kč a dosud podle tvrzení žalobkyně vrátila 31 591 Kč, proto ji soud zavázal k doplacení částky 35 152 Kč. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení dalších nároků plynoucích ze smluv o půjčce, žalobu zamítl.

22. Příslušenství sdílí osud věci hlavní, a proto může být žalobkyni přiznán nárok na úrok z prodlení výhradně z částky 35 152 Kč, když v tomto rozsahu byla žaloba důvodná. Jelikož v daném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti a tato není právním předpisem stanovena, za den splatnosti je proto třeba považovat první den poté, kdy byl dlužník věřitelem požádán o plnění (§ 563 obč. zák.), přičemž za takovou výzvu nelze považovat určení splatnosti v neplatné smlouvě. Žalovaná byla vyzvána k zaplacení dluhu ze smluv o půjčce v oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], které bylo žalované odesláno 14. 10. 2016 (podací arch). Oznámení bylo žalované doručeno 17. 10. 2016. Byla v něm vyzvána k zaplacení do deseti dnů, tj. do 27. 10. 2016 a nezaplatila-li, je podle § 517 odst. 1 obč. zák. od 28. 10. 2016 s plněním dluhu v prodlení. Od tohoto data až do zaplacení tedy žalobkyni přísluší dle § 517 odst. 2 obč. zák. nárok na úroky z prodlení v zákonné výši dané nařízením vlády č. 351/2013 (tj. 8,05 %). Proto soud zavázal žalovanou k zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z přiznané částky 35 152 Kč za dobu od 28. 10. 2016 do zaplacení a ve zbytku žalobu ohledně úroku z prodlení zamítl.

23. Žalobkyně byla v řízení v převažující míře neúspěšná a byla povinna nahradit žalované náklady řízení v rozsahu odpovídajícím míře jeho úspěchu (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Jelikož žalované v řízení žádné náklady nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.