38 C 412/2021

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Němcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované trvale bytem adresa žalované o zaplacení částky 8 680 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 500 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč splatných vždy do posledního dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku až do úplného zaplacení s tím, že nezaplacením jedné ze splátek nastává splatnost celého zůstatku dluhu.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 5 180 Kč, úroku v kapitalizované výši 4 827,28 Kč a dále úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 6 684,67 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení v kapitalizované výši 1 627,80 Kč a dále úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 684,67 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do 20. 1. 2020 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 184,67 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení neuhrazené pohledávky ze smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně obchodní korporací [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdce“) a žalovanou. Žalovaná půjčku ve výši 7 000 Kč řádně nesplácela, uhradila pouze 3 500 Kč. Žalovaná pohledávka představuje neuhrazenou jistinu ve výši 6 684,67 Kč, neuhrazené úhrady za služby ve výši 1 995,33 Kč, 23,72% p.a. úrok z nesplacené jistiny ve výši 6 684,67 Kč od 6. 12. 2016 do 6. 12. 2019 v kapitalizované výši 4 827,28 Kč, 23,72% p.a. úrok z jistiny 6 684,67 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 627,80 Kč za dobu od 13. 12. 2016 do 6. 12. 2019 a 8,05% p.a. úrok z prodlení z jistiny 6 684,67 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení. Aktivní legitimaci žalobkyně opírala o smlouvu o postoupení pohledávek ze dne [datum] a o oznámení postoupení pohledávky z téhož dne.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Z účasti u jednání se dne [datum] telefonicky ze zdravotních důvodů omluvila s tím, že souhlasí, aby soud jednal a rozhodl v její nepřítomnosti. Současně požádala o možnost plnění dluhu ve splátkách v maximální výši 500 Kč měsíčně s odůvodněním, že pobírá invalidní důchod, žije sama v podnájmu a má měsíční výdaje za léky ve výši 800 Kč. Žalobkyně se z účasti u jednání omluvila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).

3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi obchodní korporací [právnická osoba] a žalovanou byla v návrhu označená smlouva uzavřena, částka 7 000 Kč žalované předána (smlouva) a žalovaná pohledávka na žalobkyni postoupena (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] a oznámení o postoupení pohledávky včetně podacího lístku). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.

4. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalované splácet zápůjčku, žalobkyně uvedla, že od žalované zjištěné a doklady ověřené skutečnosti uvedl její právní předchůdce do karty zákazníka. Podle údajů uvedených v kartě zákazníka žalovaná předložila výměr státní podpory a složenky, z nichž bylo zjištěno, že má příjem ve výši 8 935 Kč měsíčně. Bydlí v nájmu, přičemž za nájem/inkaso hradila 2 500 Kč měsíčně, její další výdaje činily 3 500 Kč měsíčně a výdaje za telefon 200 Kč. Výměr státní podpory a složenky žalobkyně nepředložila, neprokázala tedy, že příjmy a výdaje žalované ověřila. V kartě zákazníka nebyly uvedeny žádné listiny, z nichž by bylo možné posoudit míru zadlužení žalované.

5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

6. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

7. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v uvedeném případě nelze mít za splněnou povinnost právního předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet spotřebitelský úvěr. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána věřiteli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak neučiní. Úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. To právní předchůdce žalobkyně nesplnil a tomu odpovídá i výsledek.

8. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

9. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti věřitele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

10. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

11. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

12. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

13. Jak bylo uvedeno v bodu 4 rozsudku, žalobkyně nepředložila výměr státní podpory a složenky, případně jiné důkazy, z nichž by vyplýval příjem žalované a její výdaje uvedené v kartě zákazníka. Současně míra jejího zadlužení nebyla prověřena vůbec, neboť v kartě zákazníka nebyl uveden žádný důkaz, z něhož by informace k zadlužení žalované mohly vyplývat. Za dané důkazní situace není možné posoudit, zda právní předchůdce žalobkyně skutečně ověřoval příjmy, výdaje a zadlužení žalované a zda úvěruschopnost žalované posoudil řádně. Žalobkyně tak neprokázala, že úvěruschopnost žalované byla před uzavřením smlouvy řádně ověřena.

14. Pouhé vyplnění údajů do formuláře nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě dostatečných informací. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Spokojil-li se právní předchůdce žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalované o jejích osobních a majetkových poměrech, nedostál povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

15. Podpis žalované pod smlouvou o zápůjčce, který měl podle žalobkyně stvrdit, že řádné posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy proběhlo, není dostatečným důkazem. Žalovaná v pozici žadatele o půjčku z povahy věci není a nemůže být garantem toho, že poskytovatel půjčky s odbornou péčí vyhodnotí její možnosti půjčku splácet.

16. Jelikož žalobkyně neprokázala splnění zákonné povinnosti spočívající v posouzení úvěruschopnosti žalované je smlouva o zápůjčce absolutně neplatná a účastníci tak byli povinni vrátit, co si na jejím základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalované tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni částku ve výši 3 500 Kč (7 000 Kč – 3 500 Kč), k jejíž zaplacení soud žalovanou zavázal a ve zbývajícím rozsahu, žalobu jako nedůvodnou zamítl.

17. Příslušenství sdílí osud věci hlavní, a proto může být žalobkyni přiznán nárok na úrok z prodlení výhradně z částky 3 500 Kč, když v tomto rozsahu byla žaloba důvodná. Jelikož v daném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti a splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena, je nezbytné v daném případě vyjít z úpravy obsažené v § 1958 odst. 2 o. z., tedy za den splatnosti je proto třeba považovat den, kdy uplynula lhůta bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem požádán o plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), přičemž za takovou výzvu nelze považovat určení splatnosti v neplatné smlouvě. Žalovaná byla k úhradě dlužné jistiny vyzvána oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum], které bylo předáno k poštovní přepravě dne 7. 1. 2020 a podle § 573 o. z. bylo žalované doručeno třetí pracovní den po odeslání, tj. dne 10. 1. 2020. V tomto oznámení žalovanou vyzval k úhradě dlužné částky do deseti dnů po obdržení dopisu (tj. do 20. 1. 2020). Žalovaná na výzvu nijak nereagovala, ode dne následujícího se tedy ocitla v prodlení a žalobkyni vzniká od 21. 1. 2020 nárok na úroky z prodlení v zákonné výši dané nařízením vlády č. 351/2013 (tj. 10 %). Žalobkyně se domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně, soud vázán jejím návrhem zavázal žalovanou k zaplacení úroku z prodlení v jí požadované nižší výši, avšak až od 21. 1. 2020 a pouze z částky 3 500 Kč, na kterou jí podle výsledku dokazování vzniklo právo, a ve zbývajícím rozsahu žalobu ohledně úroku z prodlení zamítl.

18. Na právě uvedeném závěru soudu nemění nic zjištění, že žalovaná měla svůj dluh vůči žalobkyni uznat listinou datovanou dne 29. 3. 2017, a to ve výši 9 080 Kč. To proto, že uznat lze jen pohledávku, která skutečně (rozuměj platně) vznikla. Vzhledem k tomu, že právo na placení poplatků a úroku nevzniklo, nemohlo být ani uznáno.

19. Žalovaná požádala o možnost plnění dluhu ve splátkách. Svou žádost o povolení splátek zdůvodnila svou tíživou osobní a finanční situací. Žalovaná je v invalidním důchodu s příjmem 11 000 Kč měsíčně. Měsíční výdaje za léky činí 800 Kč. Žije v pronajatém bytě, měsíční výdaje za nájem činí 7 000 Kč. Žalovanou částku není schopna jednorázově zaplatit.

20. Soud při uvážení osobní a majetkové situace žalované dospěl k závěru, že jsou v jejím případě splněny podmínky pro povolení splátek, když popsané poměry jí objektivně bez dalšího zadlužení nedovolují uhradit dluh jednorázově ani platit vyšší než navržené splátky. Zároveň je zřejmé, že úhrada dluhu v navržených splátkách se výrazněji nedotkne zájmů žalobkyně, proto soud podle § 160 odst. 1 o.s.ř. rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit dlužnou částku s příslušenstvím v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč splatných vždy do posledního dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil, že nezaplacením jedné ze splátek nastává splatnost celého zůstatku dluhu.

21. Žalobkyně byla v řízení v převažující míře neúspěšná a byla povinna nahradit žalované náklady řízení v rozsahu odpovídajícím míře jeho úspěchu (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Jelikož žalované v řízení žádné náklady nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.