38 C 47/2024

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Němcem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 289 223,29 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku částka do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky částka, úroku v kapitalizované výši částka, úroku ve výši 10,90 % ročně z částky částka za dobu od datum do zaplacení, úroku z prodlení v kapitalizované výši částka a dále úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky částka za dobu od datum do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení úvěrové pohledávky ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi právnická osoba. (dále jen „banka) a žalovaným dne datum, na základě které banka poskytla žalovanému úvěr ve výši částka. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, uhradil pouze částka, proto banka úvěr ke dni datum zesplatnila. Pohledávka byla následně postoupena žalobkyni. Žalovaná úvěrová pohledávka představuje jistinu ve výši částka, poplatky ve výši částka, úroky kapitalizované za dobu od datum do datum ve výši částka a úroky z prodlení kapitalizované za dobu od datum do datum ve výši částka. Od navazujícího období, tj. ode dne datum do zaplacení žalobkyně požadovala smluvní úrok ve výši 10,9 % ročně z dlužné jistiny, a dále z částky částka (jistina a poplatky) požadovala od datum do zaplacení 15% p.a. úrok z prodlení.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Ač byl k jednání řádně a včas předvolán, bez omluvy se k němu nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).

3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi bankou a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – expres půjčka, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši částka [smlouva o úvěru, výpis z úvěrového účtu ze dne datum]. Žalovaný na úvěr uhradil dle tvrzení žalobkyně celkem částku částka. V důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek banka prohlásila úvěr za splatný ke dni datum [oznámení o prohlášení úvěru za splatný včetně poštovního podacího archu]. Společnost Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno, Anonymizováno.Anonymizováno. pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum postoupila žalobkyni [smlouva o postoupení pohledávek ze dne datum, seznam postoupených pohledávek, dohoda o úplatě, potvrzení o zaplacení úplaty, oznámení o postoupení pohledávky včetně podacího lístku].

4. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že banka vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr ze dne datum, ve které bylo vyplněno, že žalovaný žije ve vlastním domě/bytě, je svobodný, pracuje jako podnikatel a jeho příjem (ř. 101 DP) činí částka. Rozdíl mezi příjmy a výdaji (ř. 104 DP) činí částka. Dále je uveden čistý měsíční příjem domácnosti ve výši částka. U počtu zdrojů příjmu bylo uvedeno 1. Tyto údaje ověřila banka dle žádosti o úvěr z daňového přiznání. U ostatních životních nákladů je v žádosti o úvěr uvedena nula, stejně jako u srážek ze mzdy, jiných měsíčních splátek a u počtu vyživovaných dětí. Pokud se týká výdajů žalovaného, v žádosti o úvěr nebyly zaznamenány doklady, z nichž by výdaje žalovaného bylo možné ověřit. V žádosti o úvěr nebyly rovněž uvedeny žádné listiny, z nichž by bylo možné posoudit míru zadlužení žalovaného. Žalobkyně dále uvedla, že banka kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR a další. V tomto směru předložila pouze interní výstup z databáze BRKI/NRKI, ze kterého nevyplývá, zda a kdy měl být žalovaný v těchto registrech lustrován. Z náhledu pouze vyplývá, že celková výše splátkového zatížení činila částka [interní výstup z databáze BRKI/NRKI]. Žalobkyně tvrdila, že při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného banka porovnávala jeho příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje (např. podíl na výdajích na bydlení), náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima, částkou normativních nákladů na bydlení a výší měsíčních splátek dosavadních závazků. Žalobkyně předložila přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období (kalendářní rok) 2015 od datum do datum, přičemž podle přílohy č. hodnota k tomuto přiznání měl žalovaný příjmy (ř. 101) ve výši částka, výdaje související s příjmy (ř. 102) ve výši částka, rozdíl mezi příjmy a výdaji a dílčí základ daně z příjmů (ř. 104 a 113) činil částka. Pokud jde o výdaje žalovaného, žádné relevantní důkazy, z nichž by vyplývalo, že se jimi právní předchůdce žalobkyně blíže zabýval, ani na výzvu soudu předloženy nebyly.

5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do datum (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

6. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

7. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v uvedeném případě nelze mít za splněnou povinnost právního předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet spotřebitelský úvěr. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána věřiteli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak neučiní. Úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. To právní předchůdce žalobkyně nesplnil.

8. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

9. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z., v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti, je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

10. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

11. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

12. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

13. Jak bylo uvedeno v bodu 4 tohoto rozsudku, právní předchůdce žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnil. Jak bylo soudem zjištěno, právní předchůdce žalobkyně si od žalovaného vyžádal informace a doklady týkající se pouze jeho příjmů, nicméně skutečné výdaje žalovaného a míra jeho zadlužení nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Výdaje žalovaného podle svých tvrzení právní předchůdce žalobkyně jen odhadoval podle životního minima a normativních nákladů na bydlení. Konkrétní výši výdajů, se kterou počítal při výpočtu disponibilní částky, ale neuvedla. Obezřetnost a důslednost právního předchůdce žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k nereálným údajům uvedeným ze strany žalovaného. U nákladů na stravu lze obecně vycházet z částky životního minima, nicméně obvyklé náklady na bydlení (zahrnující náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky), lze doložit poměrně snadno. Při odborném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele se není možné spokojit s tvrzením o výdajích ve výši částka na volnočasové aktivity, ošacení, komunikační prostředky, dopravu atd. Pokud jde o vlastní přezkumnou činnost, tato zůstala pouze v rovině tvrzení, kdy žalobkyně soudu doložila v tomto ohledu přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací rok 2015, které ovšem neosvědčily žalovaným tvrzený čistý příjem ve výši částka. Provedení lustrace žalovaného právním předchůdcem žalobkyně v jiných veřejně či i neveřejně dostupných registrech (např. SOLUS, NRKI, BRKI) nebyla pak v řízení prokázána, kdy předložené listiny jsou pouze interním záznamem žalobkyně a neprokazují, že byl žalovaný v uvedených registrech skutečně lustrován a kdy. Nadto z tohoto záznamu vyplývá, že celková výše splátky činí částka. Žádost o úvěr nemůže být považována za průkaz dostatečně provedené analýzy příjmů a výdajů žalovaného, nýbrž je pouze souhrnem údajů, které právní předchůdce žalobkyně po žalovaném před uzavřením smlouvy požadoval vyplnit, případně doložit určitými listinami. Právní předchůdce žalobkyně si tedy vystačil jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními a poskytl žalovanému úvěr, přestože měl na jisto postaveno jen výši příjmu částka. Bez náležitého posouzení skutečných výdajů žalovaného a míry jeho zadlužení, nemohl právní předchůdce žalobkyně dospět k závěru, že je žalovaný schopen úvěr splácet. Přitom nemohl spoléhat jen na žalovaným sdělené skutečnosti. Žalobkyně tak neprokázala, že se její právní předchůdce úvěruschopností žalovaného zabýval.

14. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/201539). Pouhé uvedení údajů do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány a ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací.

15. Lze tedy uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, aniž by byla patrná snaha o posouzení reálné situace žalovaného a jeho reálné možnosti úvěr splácet. Žalobkyně je povinna v řízení prokázat nejen, že příjmy, výdaje a míru zadlužení od žalovaného zjišťovala, ale že jím uvedené skutečnosti i ověřila. Jedině tak lze mít povinnost posoudit úvěruschopnost před uzavřením smlouvy za řádně splněnou. V projednávané věci žalobkyně sice tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy posouzena byla, ale důkazy o tom nepředložila. Řádné posouzení úvěruschopnosti tak neprokázala. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Proto soud zavázal žalovaného k zaplacení částky částka (500 000 – 432 227,90) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

16. S ohledem na fakt, že hlavním cílem § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru je ochrana spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů a postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, nepřiznal soud žalobkyni ani zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Tento nárok totiž věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru. Ostatně tuto úvahu zákonodárce promítl i do nové právní úpravy, zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

17. Ve věci měl převažující úspěch žalovaný, kterému by tak podle § 142 odst. 2 o.s.ř. náleželo právo na náhradu této míře úspěchu odpovídající části nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu ve Zlíně. Nebude-li povinnost tímto rozsudkem uložená splněna dobrovolně, oprávněná strana (žalobce) může podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.