38 C 48/2023

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Němcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně , PSČ obec zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 144 166,20 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 115 568 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 28 598,20 Kč, úroku v kapitalizované výši 24 887,52 Kč a dále s úroku ve výši 15 % ročně z částky 141 197,66 Kč za dobu od 14. 2. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení v kapitalizované výši 4 783,34 Kč a dále úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 144 166,20 Kč za dobu od 14. 2. 2023 do zaplacení.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 7 289 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 144 166,20 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným dne 31. 10. 2021 uzavřela smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo] na jejímž základě žalovanému poskytla revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 145 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit spolu s úrokem ve výši 27,88 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2,76 % z úvěrového rámce. Žalovaný uhradil pouze částku 28 290 Kč a následně se dostal s úhradou splátek do prodlení. Žalobkyně proto prohlásila úvěr ke dni [datum] za splatný. Ke dni sepsání žaloby žalovanému ze smlouvy zůstal dluh v celkové výši 144 166,20 Kč. Žalobkyně dále požadovala úrok kapitalizovaný za dobu od 11. 11. 2022 do 13. 2. 2023 ve výši 24 887,52 Kč a úrok z prodlení kapitalizovaný za dobu od 25. 11. 2022 do 13. 2. 2023 ve výši 4 783,34 Kč. Za navazující období jdoucí od 14. 2. 2023 do zaplacení požadovala úrok ve výši 15 % ročně z částky 141 197,66 Kč a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 144 166,20 Kč.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Ač byl k jednání řádně a včas předvolán, bez omluvy se k němu nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).

3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi účastníky byla dne 31. 10. 2021 uzavřena úvěrová smlouva [číslo] (žalovaný návrh smlouvy akceptoval tím, že uhradil dle smlouvy 7 splátek), na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 100 000 Kč s tím, že úvěrový rámec byl následně navýšen na 145 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet úvěr s úrokem 27,88 % ročně měsíčními splátkami ve výši 2,76 % z úvěrového rámce, vždy k 20. dni v měsíci. Nedílnou součástí smlouvy byly úvěrové podmínky společnosti [právnická osoba] s kódem [anonymizováno] (dále úvěrové podmínky), podle kterých v případě, že bude žalovaný dlužit 2 a více splátek nebo nezaplatí splátku déle než tři měsíce, může žalobkyně úvěr zesplatnit (úvěrová smlouva ze dne 31. 10. 2021, výpis čerpání, splátek a úhrad, úvěrové podmínky [anonymizováno]). Protože se žalovaný dostal do prodlení s úhradou závazků vyplývajících z úvěru [číslo] žalobkyně dopisem ze dne [datum] vyzvala žalovaného ke splacení celého úvěru (výzva k zaplacení celého úvěru včetně poštovního podacího archu).

4. Na účet žalovaného byla dne [datum] připsána částka 100 000 Kč a dne [datum] připsána částka 42 758 Kč. Dále bylo dne [datum] bankovním převodem načerpáno 1 100 Kč (potvrzení o provedených platbách, sdělení [právnická osoba], sdělení [právnická osoba]). Žalovaný uhradil částku 28 290 Kč (výpis čerpání, splátek a úhrad).

5. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že provedla výpočet MLS klienta, kdy od příjmu klienta z žádosti ve výši 27 000 Kč odečetla částky životních minim klienta (3 550 Kč) a eventuelně jím vyživovaných dětí (1 210 Kč), spolu se splátkovou zátěží klienta (9 994 Kč) včetně splátky schváleného úvěru (2 760 Kč) a dále MLS domácnosti, kdy od příjmu klienta z žádosti ve výši 27 000 Kč a příjmu ostatních členů domácnosti ve výši 10 000 Kč odečetla kromě splátky schváleného úvěru (2 760 Kč) také minimální uvěřitelné výdaje domácnosti (součet životních minim členů domácnosti – 9 170 Kč, splátky žadatele - 9 994 Kč a očekávané minimální náklady na bydlení – 5 763 Kč). Současně provedla kontrolu žalovaného v registrech SOLUS, NRKI, ISIR a CEE, přičemž dotaz do registru NRKI byl proveden s výsledkem klient v NRKI nalezen – pozitivní vyhodnocení, dotazy do registru SOLUS, CEE a ISIR byly provedeny s výsledkem – nenalezen v registrech. V tomto směru předložila pouze úvěrovou zprávu z NRKI, ze které vyplývá, že žalovaný má 3 úvěry v celkové výši 829 367 Kč s celkovou měsíční splátkou 9 524 Kč. V úvěrové smlouvě bylo vyplněno, že žalovaný je zaměstnaný od 04/2018 u [právnická osoba], a.s. a jeho čistý měsíční příjem činí 27 000 Kč. Příjem ostatních členů domácnosti činí 10 000 Kč. Výdaje nebyly uvedeny žádné. Žalovaný dále uvedl, že je ženatý, má 1 dítě a vlastní dům/byt. Žalobkyně dále předložila částečný výpis z účtu žalovaného za měsíc září 2021 a za únor 2022, který je ovšem až z období po uzavření úvěrové smlouvy. Z částečného výpisu z účtu žalovaného za měsíc září 2021 vyplývá, že počáteční zůstatek v tomto období činil – 29 501,07 Kč a dne 20. 9. 2021 obdržel žalovaný mzdu ve výši 20 037 Kč. Žádné jiné relevantní listiny označeny a předloženy nebyly. <i>6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>7. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.</i> <i>8. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.</i> <i>9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>10. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 11. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni) před uzavřením smlouvy, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele. To žalobkyně nesplnila.

12. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

13. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

15. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

16. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

17. V dané věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Jak bylo soudem zjištěno, žalobkyně si od žalovaného vyžádala informace a doklady týkající se pouze jeho příjmů, nicméně podstatné výdaje žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Pouhé uvedení údajů do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány a ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít.

18. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k nereálným údajům uvedeným ze strany žalovaného. Žalobkyně vůbec nezjišťovala výdaje na bydlení, jídlo, ošacení, dopravu, komunikační prostředky, volnočasové aktivity atd. Je nemožné, aby měl nulové výdaje, jak tvrdil. Přitom právě obvyklé náklady na bydlení (zahrnující náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky), lze doložit poměrně snadno. Žalobkyně si tedy vystačila jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními, vycházela z příjmu žalovaného ve výši 27 000 Kč, byť za měsíc září 2021 doložil příjem pouze ve výši 20 037 Kč. Namísto zjišťování skutečných výdajů žalovaného vycházela z životního minima. Přitom z částečného výpisu z účtu žalovaného za měsíc září 2021, který měla k dispozici vyplývá, že žalovaný byl bezprostředně před poskytnutím úvěru v záporném zůstatku. Podle registru NKRKI splácel žalovaný další úvěry měsíční splátkou v celkové výši 9 524 Kč. Žalobkyně tak žalovanému poskytla úvěr jen na základě doloženého příjmu ve výši 20 037 Kč, aniž by zjišťovala a ověřovala jeho skutečné výdaje, což nelze považovat za náležité posouzení úvěruschopnosti.

19. Soud si je vědom toho, že zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro naplnění ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele provedeny. Soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Neověření výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

20. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.) Částkou 28 290 Kč, kterou žalovaný na úhradu úvěru dosud zaplatil, tak v celém rozsahu plnil na jistinu a dluh na jistině tak činí 115 568 Kč (143 858-28 290), přičemž k zaplacení této částky soud žalovaného výrokem I zavázal a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

21. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

22. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na doplacení částky 115 658 Kč coby poskytnuté jistiny. Pokud jde o úrok z prodlení, na ten dle přesvědčení soudu žalobkyni nárok nevznikl, neboť žalovaný se doposud nedostal do prodlení. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti„ v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je nucen stanovit splatnost soud svým rozhodnutím. Jelikož byl žalovaný v řízení nečinný a nesdělil, jaké jsou jeho aktuální poměry, stanovené platební povinnosti soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalovanému splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.

23. Předmětem sporu byly nároky v souhrnné výši 189 786,06 Kč (144 166,20 Kč + úrok v kapitalizované výši 24 887,52 Kč + úrok vyčíslený dle žaloby do dne 29. 6. 2023 ve výši 7 891,50 Kč + úrok z prodlení v kapitalizované výši 4 783,34 Kč + úrok z prodlení vyčíslený dle žaloby do dne 29. 6. 2023 ve výši 8 057,50 Kč). Žalobkyně uspěla s částkou 115 568 Kč, tj. z 60 %. Dle § 142 odst. 2 o.s.ř. jí příslušelo právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 20 % (60 % - 40 %). V řízení žalobkyně účelně vynaložila náklady ve výši 36 440,50 Kč, což představuje žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 5 767 Kč, odměnu za zastupování žalobkyně advokátem ve výši 24 150 Kč (3,5× 6 900 Kč dle § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. za následující úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., jednoduchá výzva k plnění – chybí právní rozbor dle § 11 odst. 2 písm. h) vyhl. č. 177/1996 Sb., sepis žaloby dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb. a účast zástupkyně u jednání soudu dne [datum] dle § 11 odst. 1 písm. g) vyhl. č. 177/1996 Sb.), náhradu hotových výdajů ve výši 1 200 Kč (tj. 4× 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. příslušející ke čtyřem shora uvedeným úkonům právní služby) a 21% DPH ve výši 5 323,50 Kč z přiznané odměny a náhrad (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Soud tak zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení ve výši 7 289 Kč (20 % z 36 440,50 Kč). Náhradu nákladů řízení je žalovaný v souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. povinen zaplatit k rukám zástupce žalobkyně.

24. Soud nepřiznal žalobkyni odměnu za zastoupení advokátem v souvislosti s úkonem právní služby spočívajícím ve vyjádření žalobkyně k výzvě soudu ze dne [datum], neboť skutečnosti a důkazní návrhy tam uvedené mohly a měly být obsaženy již v žalobě.