38 C 87/2023

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Němcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , PSČ obec a číslo zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa , PSČ obec a číslo proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o zaplacení částky 61 672,52 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 169 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 54 503,52 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 43 524 Kč za dobu od 28. 4. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 53,1 % ročně z částky 36 367,37 Kč za dobu od 28. 4. 2022 do 21. 5. 2022 a úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 36 367,37 Kč za dobu od 22. 5. 2022 do zaplacení.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 43 524 Kč představující podle žaloby jistinu ve výši 41 055 Kč, smluvní pokutu do zesplatnění ve výši 998 Kč, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč a úhradu za pojištění ve výši 1 071 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 43 524 Kč za dobu od 28. 4. 2022 do zaplacení, dále částky ve výši 18 148,52 Kč představující smluvní pokutu po zesplatnění a úroku ve výši 53,1 % ročně z částky 36 367,37 Kč za dobu od 28. 4. 2022 do 21. 5. 2022 a úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 36 367,37 Kč za dobu od 22. 5. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 110 246 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě byl žalované na účet uvedený ve smlouvě poskytnut úvěr ve výši 45 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru ve výši 54,16 % p.a. splácet ve 36 měsíčních splátkách ve výši 2 909 Kč splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem prosinec 2020. Žalovaná se dostala se splátkou splatnou dne 20. 2. 2022 do prodlení, proto došlo ke dni 26. 4. 2022 k zesplatnění úvěru. Do zesplatnění uhradila žalovaná částku ve výši 37 831 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Ač byla k jednání řádně a včas předvolána, bez omluvy se k němu nedostavila. Soud proto věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti podle § 101 odst. 3 o. s. ř.

3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi účastníky byla dne 16. 11. 2020 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na jejímž základě byl na účet uvedený ve smlouvě žalované poskytnut úvěr ve výši 45 000 Kč (smlouva o úvěru, sdělení [právnická osoba] ze dne [datum]), na který žalovaná uhradila částku 37 831 Kč (karta klienta).

4. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, provedla žalobkyně lustraci žalované v registru SOLUS a v nebankovním registru klientských informací (NRKI). Dle výpisu z nebankovního registru klientských informací činilo skóre žalované 247 bodů odpovídající kategorii I. (166 - 315), znamenající nízké body do interní Score Card a„ vyšší riziko“, kdy úvěr bývá výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán. Z výpisu z registru SOLUS bylo zjištěno, že žalovaná nebyla v době uzavření úvěrové smlouvy s žádnou částkou po splatnosti. Žalovaná před uzavřením úvěrové smlouvy podepsala žalobkyní předpřipravené formulářové prohlášení klienta, v němž mimo jiné uvedla, že si je vědoma sjednaných úroků a považuje je za přiměřené, že nemá žádné dluhy, že není v úpadku apod., a že veškeré poskytnuté údaje jsou„ pravdivé a úplné.“ Vedle toho žalobkyně v rámci daného zkoumání provedla hodnocení klienta dle údajů o příjmech a výdajích klienta. V tomto směru bylo v žalobkyní předložené formulářové listině nazvané HODNOCENÍ KLIENTA vyplněno, že pravidelný čistý měsíční příjem žalované ze zaměstnání činil 21 037 Kč, přičemž z přehledu transakcí na účtu žalované předloženém žalobkyní vyplývá, že na účet žalované byla dne 11. 8. 2020 vyplacena částka 22 065 Kč, dne 11. 9. 2020 částka 17 679 Kč, dne 13. 10. 2020 částka 23 185 Kč a dne 11. 11. 2020 částka 22 249 Kč. Z výpisu z účtu žalované předloženého žalobkyní za leden 2020 vyplývá, že na účet byla dne 8. 1. 2020 připsána částka 6 985 Kč od ÚP [obec], dne 13. 1. 2020 připsána mzda ve výši 9 672 Kč, dne 13. 1. 2020 připsána částka ve výši 3 789 Kč od ČSSZ, dne 13. 1. 2020 částka ve výši 8 265 Kč od ÚP [obec] a dne 15. 1. 2020 byla na účet připsána částka ve výši 6 600 Kč od ÚP [obec]. Žalované byla dále na účet dne 17. 1. 2020 připsána částka 36 458 Kč od žalobkyně. Celkové příjmy žalované činily 75 856,88 Kč a výdaje 77 449,95 Kč. V kolonce výdaje žalované je v hodnotícím formuláři uvedena částka 3 860 Kč s poznámkou„ životní minimum,“ u druhé osoby v domácnosti je uvedena nula, u počtu dětí v domácnosti je uvedena rovněž nula, stejně jako u spoření, splátek a ostatních výdajů (doprava, kurzy, záliby, apod.). Žalovaná mezi svými výdaji uvedla pouze náklady na bydlení ve výši 2 603 Kč, což obvyklým výdajům samostatně žijící osoby za bydlení neodpovídá, proto měly být tyto výdaje zdůvodněny a doloženy. Žádné relevantní důkazy, z nichž by vyplývalo, že se žalobkyně blíže zabývala výdaji žalované však ani na výzvu soudu předloženy nebyly. Z výpisu z účtu žalované vyžádaného soudem bylo zjištěno, že ke dni 27. 10. 2020 činil konečný zůstatek na účtu částku 1 571,72 Kč. <i>5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy</i> <i>7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.</i> <i>8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>9. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 10. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele. To žalobkyně nesplnila.

11. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

12. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

14. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

15. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

16. V dané věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně nesplnila. Jak bylo soudem zjištěno, žalobkyně si od žalované vyžádala informace a doklady týkající se pouze jejích příjmů, nicméně podstatné výdaje žalované nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Pouhé uvedení údajů do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány a ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalované v daném případě nemohlo dojít. S ohledem na uvedené, soud považuje v daném případě za neopodstatněnou argumentaci žalobkyně rozhodnutím Nejvyššího soudu v Brně ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, týkající se otázky přiměřenosti a obezřetnosti při posuzování schopnosti dlužníka úvěr splácet ve vztahu k výši poskytnutého úvěru, neboť poskytovatel úvěru by měl přesvědčivě zkoumat, zda dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (viz bod 14 odůvodnění tohoto rozsudku).

17. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k nereálným údajům uvedeným ze strany žalované, byť současně prohlásila, že jsou„ pravdivé a úplné.“ U nákladů na stravu lze obecně vycházet z částky životního minima, nicméně tvrzený výdaj na bydlení ve výši 2 603 Kč neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení v České republice, přesto nebyl nijak prověřován. Přitom právě obvyklé náklady na bydlení (zahrnující náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky), lze doložit poměrně snadno. Při odborném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele se není možné spokojit s tvrzením o výdajích ve výši 0 Kč na volnočasové aktivity, ošacení, komunikační prostředky, dopravu atd. Žalobkyně si tedy vystačila jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními, navíc u osoby, která podle registru NRKI vykazovala vyšší riziko. Žalobkyně tak žalované poskytla úvěr jen na základě doloženého příjmu, aniž by zjišťovala a ověřovala její skutečné výdaje a míru zadlužení. Její výdaje stanovila podle životního minima a bez ohledu na reálné výdaje dopočetla disponibilní zůstatek 13 574 Kč. Přitom již z výpisu z účtu žalované ze dne [datum], který měla k dispozici vyplývá, že výdaje žalované převyšovaly její příjem. Kladný zůstatek byl na účtu jen díky úvěru ve výši 36 458 Kč, který žalované sama poskytla. Své výdaje tak byla žalovaná schopna hradit jen za cenu postupného zadlužování. Při řádném posouzení příjmů a výdajů žalované tak musela žalobkyně zjistit, že žalovaná ve skutečnosti nemá žádný disponibilní zůstatek, když bezprostředně před poskytnutím projednávaného úvěru činil zůstatek na účtu žalované částku 1 571,72 Kč, přičemž splátka projednávaného úvěru činila 2 909 Kč. Přesto jí úvěr poskytla.

18. Soud si je vědom toho, že zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro naplnění ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele provedeny. Soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

19. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalované tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni jistinu úvěru ve výši 45 000 Kč poníženou o provedené úhrady ve výši 37 831 Kč. Soud tak žalovanou zavázal k zaplacení částky 7 169 Kč a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

20. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

21. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na doplacení částky 7 169 Kč coby poskytnuté jistiny. Pokud jde o úrok z prodlení, na ten dle přesvědčení soudu žalobkyni nárok nevznikl, neboť žalovaná se doposud nedostala do prodlení. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti„ v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je nucen stanovit splatnost soud svým rozhodnutím. Jelikož byla žalovaná v řízení nečinná a nesdělila, jaké jsou její aktuální poměry, stanovené platební povinnosti soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalované splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.

22. Předmětem sporu byly nároky v souhrnné výši 75 829,02 Kč (61 672,52 Kč + úrok vyčíslený dle žaloby do dne 21. 9. 2023 ve výši 6 982,80 Kč + úrok z prodlení vyčíslený dle žaloby do dne 21. 9. 2023 ve výši 7 173,70 Kč). Žalobkyně uspěla s částkou 7 169 Kč, tj. z 9 %. Ve věci měla převažující úspěch žalovaná, které by tak podle § 142 odst. 2 o.s.ř. náleželo právo na náhradu této míře úspěchu odpovídající části nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalované v řízení žádné náklady nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.