38 C 88/2022

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Němcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované trvale bytem adresa žalované o zaplacení částky 15 010 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 920 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 920 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 11 090 Kč, úroku v kapitalizované výši 10 662,42 Kč, úroku ve výši 20,98 % ročně z částky 10 000 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení a úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 1 578,94 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení v kapitalizované výši 3 996,16 Kč a dále úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 11 578,94 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do 20. 1. 2020 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 658,94 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení neuhrazených pohledávek ze smluv o půjčce [číslo] ze dne [datum] a [číslo] ze dne [datum] Smlouvy uzavřela žalovaná s právním předchůdcem žalobkyně obchodní korporací [právnická osoba] (dále jen právní předchůdce). Žalované byl v obou případech vyplacen úvěr v hotovosti nejprve ve výši 7 000 Kč a následně ve výši 10 000 Kč.

2. Ze smlouvy o půjčce uzavřené dne [datum] (smlouva 1) žalobkyně žalovala na jistině 1 578,94 Kč, na poplatcích 471,06 Kč, na kapitalizovaném úroku 1 734,26 Kč za dobu od 15. 5. 2015 do 6. 12. 2019 a dále 23,72% p.a. úrok z jistiny 1 578,94 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu od 22. 5. 2015 do 6. 12. 2019 ve výši 586,09 Kč a úrok z prodlení ve výši ve výši 8,05 % ročně z jistiny 1 578,94 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení.

3. Ze smlouvy o půjčce uzavřené dne [datum] (smlouva 2) žalobkyně žalovala na jistině 10 000 Kč, na poplatcích 2 960 Kč, na kapitalizovaném úroku 8 928,16 Kč za dobu od 27. 9. 2015 do 6. 12. 2019 a dále 20,98% p.a. úrok z jistiny 10 000 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu od 4. 10. 2015 do 6. 12. 2019 ve výši 3 410,07 Kč a úrok z prodlení ve výši ve výši 8,05 % ročně z jistiny 10 000 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení.

4. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Ač byla k jednání řádně a včas předvolána, bez omluvy se k němu nedostavila. Žalobkyně se z účasti u jednání omluvila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).

5. Žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdce s žalovanou uvedené smlouvy uzavřel, vyplatil jí podle nich celkem 17 000 Kč v hotovosti (smlouvy) a postoupil obě žalované pohledávky na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně příloh a oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně podacího lístku). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.

6. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalované splácet půjčky, žalobkyně uvedla, že od žalované zjištěné a doklady ověřené skutečnosti uvedl její právní předchůdce do karty zákazníka. Poměry žalované tak právní předchůdce žalobkyně prověřoval v roce 2014 dvakrát během osmi měsíců. Žalovaná v dubnu 2014 podle karty zákazníka předložila nájemní smlouvu, v listopadu 2014 výplatní pásky, pracovní smlouvu, nájemní smlouvu a výměr státní podpory. V dubnu 2014 podle karty zákazníka byla v domácnosti a pečovala o osobu blízkou s měsíčním čistým příjmem 14 710 Kč, a to 8 800 Kč činila dle karty zákazníka mzda, 5 300 Kč další příjem (blíže nespecifikovaný) a 610 Kč přídavky. Její výdaje činily celkem 12 100 Kč měsíčně, a to za nájem/inkaso činily 4 900 Kč, výdaje domácnosti 7 000 Kč a výdaje na telefon 200 Kč. V listopadu 2014 byla podle karty zákazníka zaměstnána s měsíčním čistým příjmem 18 110 Kč, z toho 13 000 Kč činila mzda, 1 500 Kč další příjmy (blíže nespecifikované), 3 000 Kč státní podpory a 610 Kč přídavky. Její měsíční výdaje činily celkem 11 800 Kč, a to za nájem/inkaso 4 600 Kč, výdaje domácnosti 6 000 Kč, splátky úvěrů 900 Kč a výdaje za telefon 300 Kč. Listiny, z nichž měl podle tvrzení právní předchůdce žalobkyně příjmy a výdaje žalované ověřit, žalobkyně nepředložila. V kartách zákazníka nebyly uvedeny ani žádné listiny, z nichž by bylo možné posoudit míru zadlužení žalované.

7. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

8. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v uvedeném případě nelze mít za splněnou povinnost právního předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet spotřebitelský úvěr. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána věřiteli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak neučiní. Úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. To právní předchůdce žalobkyně nesplnil a tomu odpovídá i výsledek.

10. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

11. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti věřitele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

12. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

13. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

14. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

15. Jak bylo uvedeno v bodu 6 rozsudku, žalobkyně nepředložila výplatní pásky, pracovní smlouvu, nájemní smlouvu a výměr státní podpory, případně jiné důkazy, z nichž by vyplýval příjem a výdaje žalované uvedené v kartě zákazníka. Za dané důkazní situace není možné posoudit, zda právní předchůdce žalobkyně skutečně ověřoval příjmy, výdaje a míru zadlužení žalované a zda úvěruschopnost žalované posoudil řádně. Žalobkyně tak neprokázala, že úvěruschopnost žalované byla před uzavřením smlouvy řádně ověřena.

16. Pouhé vyplnění údajů do formuláře nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě dostatečných informací. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Spokojil-li se právní předchůdce žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních a majetkových poměrech, nedostál povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

17. K námitce žalobkyně, že nižší půjčky s kratší dobou splácení jsou menším rizikem a není třeba lpět až na detektivním posuzování úvěruschopnosti dlužníka, je třeba primárně uvést, že bez řádného posouzení úvěruschopnosti dlužníka není možné objektivně hodnotit míru rizika, jestli bude půjčka splacena. Nelze přisvědčit tvrzení žalobkyně, že nižší půjčky s krátkou splatností jsou méně rizikové, protože výše dluhu, která je pro dlužníka splatitelná, se nedá paušalizovat. Výše dluhu nadto není jen jistina úvěru, ale souhrn veškerých plnění, které ze smlouvy vyplývají.

18. Nastíněná úvaha žalobkyně neodpovídá ani zákonu o spotřebitelském úvěru, který vyžaduje posouzení úvěruschopnosti dlužníka u všech spotřebitelských úvěrů bez ohledu na výši poskytnuté částky, přičemž není v něm ani odstupňována hloubka, do jaké je třeba při posouzení úvěruschopnosti zajít. Platí tedy, že bez ohledu na výši úvěru lze úvěruschopnost dlužníka řádně vyhodnotit jen se znalostí jeho příjmů, pravidelných výdajů a míry jeho zadlužení, přičemž informace a důkazy o těchto skutečnostech je povinen předložit žadatel o půjčku, není tedy třeba žádné detektivní pátrání poskytovatele úvěru.

19. Podpis žalované pod smlouvou o zápůjčce, který měl podle žalobkyně stvrdit, že řádné posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy proběhlo, není dostatečným důkazem. Žalovaná v pozici žadatele o půjčku z povahy věci není a nemůže být garantem toho, že poskytovatel půjčky s odbornou péčí vyhodnotí jeho možnosti půjčku splácet.

20. Jelikož žalobkyně neprokázala splnění zákonné povinnosti spočívající v posouzení úvěruschopnosti žalované, jsou obě dvě smlouvy o zápůjčce absolutně neplatné a účastníci tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovaná byla povinna vrátit poskytnutých 17 000 Kč (7 000 Kč + 10 000 Kč), přičemž podle tvrzení žalobkyně zaplatila 13 080 Kč (10 130 + 2 950). Žalované tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni částku 3 920 Kč, k jejíž zaplacení ji soud zavázal, a v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení dalších nároků plynoucích ze smluv o půjčce, žalobu zamítl.

21. Příslušenství sdílí osud věci hlavní, a proto může být žalobkyni přiznán nárok na úrok z prodlení výhradně z částky 3 920 Kč, když v tomto rozsahu byla žaloba důvodná. Jelikož v daném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti a tato není a zákonem stanovena, za den splatnosti je proto třeba považovat den, kdy uplynula lhůta bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem požádán o plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), přičemž za takovou výzvu nelze považovat určení splatnosti v neplatné smlouvě. Právní předchůdce žalobkyně vyzval žalovanou k zaplacení dluhu v oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], které bylo žalované odesláno 7. 1. 2020 (podací lístek). Dle zákonné domněnky doručení (§ 573 o. z.) bylo doručeno dne 10. 1. 2020. Žalovaná byla vyzvána k zaplacení do 10 dnů (do 20. 1. 2020) a nezaplatila-li, je podle § 1968 o. z. od 21. 1. 2020 s plněním dluhu v prodlení. Od tohoto data až do zaplacení tedy žalobkyni přísluší dle § 1970 o. z. nárok na úrok z prodlení v zákonné výši dané nařízením vlády č. 351/2013 (tj. 10 %). Žalobkyně požadovala úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně, soud vázán jejím návrhem přiznal žalobkyni úrok z prodlení v jí požadované (nižší) výši, avšak až od 21. 1. 2020 a pouze z přiznané částky 3 920 Kč a ve zbytku úrok z prodlení zamítl.

22. Žalobkyně byla v řízení v převažující míře neúspěšná a byla povinna nahradit žalované náklady řízení v rozsahu odpovídajícím míře jeho úspěchu (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Jelikož žalované v řízení žádné náklady nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.