44 C 192/2025

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kamilou Bryolovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 16 933,96 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 800 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 2 133,96 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 33 867,92 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 16 933,96 Kč od 22. 7. 2024 do 31. 12. 2024, s úrokem z prodlení ve výši 11 % ročně z částky 16 933,96 Kč od 1. 1. 2025 do 30. 6. 2025 a s úrokem z prodlení z částky 16 933,96 Kč od 1. 7. 2025 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení částky 16 933,96 Kč s příslušenstvím, představující dluh ze smlouvy o půjčce č. , hodnota, (dále též „Smlouva“), kterou uzavřel žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně“), dne 1. 12. 2008 a na jejímž základě právní předchůdkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit poplatek ve sjednané výši ve splátkách, přičemž poslední splátka byla stanovena na 7. 12. 2009. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, dne 8. 12. 2009 se tak ocitl v prodlení a právní předchůdkyně měla možnost od tohoto dne požadovat uhrazení celé dlužné částky včetně úroku z prodlení. Pohledávka za žalovaným byla smluvně postoupena s účinností ke dni 9. 10. 2024 na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 10. 2024.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil, ačkoli mu bylo předvolání řádně a včas doručeno. Žalobkyně se z jednání omluvila. Soud za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), rozhodl v nepřítomnosti účastníků.

3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní byla dne 1. 12. 2008 uzavřena Smlouva, na základě které se právní předchůdkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto půjčku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 13 920 Kč splatit v 53 týdenních splátkách po 640 Kč s tím, že 1. splátka je splatná 7. dne od data uzavření Smlouvy. Podpisem Smlouvy žalovaný potvrdil, že od právní předchůdkyně v hotovosti převzal celou částku půjčky. Nedílnou součástí Smlouvy byly Smluvní podmínky smlouvy o půjčce (viz Smlouva). Dle čl. 5 Smluvních podmínek se budou jakékoliv splátky zaplacené žalovaným započítávat nejprve na souhrnný poplatek a teprve po úplném uhrazení částky souhrnného poplatku budou započítávány na vlastní částku půjčky (viz smluvní podmínky Smlouvy o půjčce). Žalovaný na dluh uhradil celkem částku 5 200 Kč (viz nezpochybněná tvrzení žalobkyně, sdělení právní předchůdkyně ze dne 20. 8. 2025). Žalobkyně uzavřela dne 4. 10. 2024 se společností , právnická osoba, smlouvu o postoupení pohledávek, kde je v čl. 3.1 stanoveno, že jsou s účinností ke dni uhrazení kupní ceny postoupeny pohledávky, které jsou specifikované v příloze smlouvy. V příloze smlouvy je specifikována i pohledávka za žalovaným ze Smlouvy. Kupní cena za pohledávky byla žalobkyní uhrazena dne 9. 10. 2024 (viz smlouva o postoupení pohledávek ze dne 4. 10. 2024, příloha smlouvy o postoupení pohledávek, potvrzení o úhradě kupní ceny).

4. K dotazu soudu ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně neměla povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného, neboť byla Smlouva uzavřena dne 1. 12. 2008, tj. před účinností zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, kterým byla do českého právního řádu zavedena povinnost poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele. Z uvedeného důvodu je tak dle žalobkyně v dané věci zcela irelevantní, zda byla jakýmkoli způsobem posuzována schopnost žalovaného splácet půjčku.

5. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), se tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle odst. 2 tohoto ustanovení není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Podle odst. 3 tohoto ustanovení není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

6. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen občanský zákoník) smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

7. Podle § 39 občanského zákoníku, neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

8. Podle § 52 odst. 1, 2 a 3 občanského zákoníku, spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

9. Podle § 451 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

10. Podle § 451 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

11. Podle § 456 věta prvá občanského zákoníku, předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán.

12. Podle § 458 odst. 1 občanského zákoníku musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

13. Podle § 2 odst. 1 písm. s) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele účinného do 3. 9. 2009 (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“) je odbornou péčí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

14. S ohledem na spotřebitelskou povahu poskytnuté půjčky musel soud při posouzení věci přihlédnout k zásadě ochrany spotřebitele (slabší smluvní strany) jako jedné z vůdčích zásad soukromého práva (např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, popř. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09; srov. též § 262 odst. 4 obch. zák.). Názoru žalobkyně, že právní předchůdkyně nebyla povinna přezkoumat tzv. úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, nelze přisvědčit. Ústavní soud, jehož publikovaná rozhodnutí jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy), totiž ve svém nálezu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20, vyjádřil názor, že korektiv dobrých mravů obecným soudům nebrání zohlednit mimo jiné i to, zda věřitelka dostatečně prověřila a posoudila schopnost stěžovatelů splnit v budoucnu jejich závazek, byť takovou povinnost ze zákona v době uzavření smlouvy neměla, zvláště když věřitelka provedla prověření úvěruschopnosti stěžovatelů nedostatečně a v důsledku toho uzavřela úvěrovou smlouvu i se stěžovateli, kteří pro svoje majetkové poměry zjevně nebyli schopni závazek splnit. Obecné soudy jsou totiž povinny přezkoumat obsah smluvního závazkového vztahu, zatěžuje-li neobvykle jednu ze smluvních stran, resp. některé z více spoludlužníků, a je výsledkem strukturální nerovnosti ve vyjednávací síle. Z uvedeného je možno dovodit, že povinnost přezkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr stíhala poskytovatele úvěru i v době, kdy takovou povinnost výslovně žádný právní předpis nestanovil. Ostatně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Poskytovatelé úvěrů, nota bene banky, tedy měli zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr bez ohledu na to, zda jim byla výslovně uložena zákonem. Pokud tak nečinili, musí to jít k jejich tíži, neboť svým liknavým a neopatrným přístupem mohli (spolu) způsobit strukturální a sociální problémy vysoké míry zadlužení, platební neschopnosti spotřebitelů, tzv. obchodu s chudobou, bezvýsledných exekucí a přílivu lidí zatížených řadou exekucí do šedé ekonomiky. Jednání poskytovatele spotřebitelských úvěrů, profesionála na trhu typicky finančních produktů (jako je spotřebitelský úvěr), který zcela rezignoval na jakékoli zjišťování schopnosti spotřebitele splatit poskytnutý úvěr, musí mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru. K (absolutní) neplatnosti musí soud přihlížet i bez návrhu; soud musí dokonce z úřední povinnosti zkoumat, zda poskytovatel úvěru dostál své povinnosti přezkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele (srov. citovaný nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20). Soud je toho názoru, že nebankovní poskytovatelé a bankovní poskytovatelé spotřebitelských úvěrů mají stejné penzum povinností ohledně nutnosti zkoumat majetkové možnosti žadatelů, mj. je po nich možno spravedlivě požadovat, aby nesli následky nesplnění povinnosti přezkoumat úvěruschopnost, byť taková povinnost nebyla výslovně stanovena zákonem.

15. V návaznosti na výše uvedené soud zmiňuje rovněž nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, který uvádí, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. V posuzovaném případě (rozhodnutí napadené ústavní stížností) pak Ústavní soud vytkl krajskému soudu, že se úvěruschopností stěžovatele (žalovaného), dostatečně nezabýval.

16. V neposlední řadě nelze pominout rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39, který uvádí, že vnitrostátní předpisy týkající se ochrany spotřebitele v oblasti spotřebitelských úvěrů vycházejí z transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, která ve svém článku 8 ukládá členským státům, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Výkladem článku 8 se zabýval Soudní dvůr z rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, C-449/13, kde uvedl, že pro posouzení, zda informace poskytnuté od spotřebitele jsou dostačující ve vztahu k řádnému posouzení úvěruschopnosti či nikoliv, je nutné poskytovatelem vyhodnotit řadu parametrů – např. osobní situace žadatele, výše úvěru apod. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná.

17. Současně Nejvyšší správní soud dovodil, že požadavek odborné péče zakotvený v § 2 odst. 1, písm. s) zákona o ochraně spotřebitele je „úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat, a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. Postup s odbornou péči tedy zahrnuje povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726 či ze dne 22. 4. 2009 sp. zn. 32 Cdo 241/2009 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č.j. 1 Afs 94/2009-56).

18. V tomto rámci a v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu se soud zabýval posouzením úvěruschopnosti žalovaného jako spotřebitele.

19. Žalobkyně vůbec neuvedla, zda právní předchůdkyně zkoumala, jestli bude žalovaný schopen úvěr splácet, když k dotazu soudu pouze uvedla, že právní předchůdkyně neměla povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Nelze než uzavřít, že žalobkyně netvrdila a neprokázala řádné zkoumání úvěruschopnosti předchůdkyní žalobkyně. Svou neúčastní u jednání se vzdala práva být poučena dle § 118a odst. 1 o.s.ř. Za takové situace soud shledal, že smlouva o půjčce uzavřená mezi právní předchůdkyní a žalovaným je neplatná pro rozpor se zákonem dle § 39 občanského zákoníku ve spojení s přechodným ustanovením § 3028 odst. 3 o. z. Žalobkyně tak nemá právo na zaplacení úroků z úvěru či jiných finančních sankcí, nýbrž pouze na vydání případného bezdůvodného obohacení.

20. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalovanému poskytla dne 1. 12. 2008 částku 20 000 Kč, a z této částky žalobkyni, popř. právní předchůdkyni, vrátil žalovaný pouze částku 5 200 Kč. Pohledávka z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni (§ 524 občanského zákoníku, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009; přestože k uzavření smlouvy o postoupení pohledávek došlo až po 1. 1. 2014, je třeba na věc aplikovat ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., neboť šlo o postoupení pohledávek vzniklých před 1. 1. 2014 – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1878/2015). Ve smyslu § 451 občanského zákoníku se žalovaný v rozsahu částky 20 000 Kč bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně. Při započtení částky 5 200 Kč na toto bezdůvodné obohacení jakožto částky, kterou žalovaný uhradil, je žalovaný povinen žalobkyni vydat zbývající bezdůvodné obohacení ve výši 14 800 Kč (§ 457 občanského zákoníku). K tomu jej soud zavázal svým rozhodnutím (výrok I.).

21. Jestliže je smlouva o půjčce neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by žalobkyně odvozovala z právního vztahu založeného předmětnou Smlouvou, když příslušenství má k věci hlavní akcesorický charakter. Ze stejného důvodu soud žalobkyni nepřiznal ani úrok z prodlení. Důsledkem nedostatečného posouzení úvěruschopnosti je taktéž proces vrácení poskytnuté jistiny ve prospěch spotřebitele, a to tak, že spotřebitel jistinu vrací podle svých možností. Pokud tedy žalovaný není v prodlení s vrácením dlužné částky, nenáleží žalobkyni zákonné úroky z prodlení (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262). Soud má za to, že tento sankční mechanismus posuzování prodlení dlužníka je třeba aplikovat i na právní vztahy vzniklé před účinností zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, jelikož účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů a tato je platná napříč právními úpravami v duchu obecné zásady, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 občanského zákoníku). Jelikož nejsou soudu známy majetkové poměry žalovaného, stanovil splatnost dluhu v obecné pariční lhůtě dle § 160 o. s. ř. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

22. Z výše uvedených důvodů soud zamítl žalobní nárok na zaplacení částky 2 133,96 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 33 867,92 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 16 933,96 Kč od 22. 7. 2024 do 31. 12. 2024, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11 % ročně z částky 16 933,96 Kč od 1. 1. 2025 do 30. 6. 2025 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,50 % ročně z částky 16 933,96 Kč od 1. 7. 2025 do zaplacení (výrok II.).

23. Soud o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. podle úspěchu ve věci. Žalobkyně byla úspěšná v částce 14 800 Kč a předmětem řízení byla částka 52 969,76 Kč (16 933,96 Kč + příslušenství kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 36 035,80 Kč), žalobkyně tak měla v řízení úspěch ve výši 28 %. Žalovaný měl v řízení úspěch 72 %, a tudíž měl i právo na náhradu 44 % (72 % - 28 %) nákladů řízení. Žalovaný však účelně vynaložené náklady řízení nedoložil a žádné náklady žalovaného rovněž nevyplývají z obsahu spisu. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).