44 C 214/2025

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kamilou Bryolovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 19 085,34 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13 545,97 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 5 539,37 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 38 170,68 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 10 016,83 Kč od 22. 7. 2024 do 31. 12. 2024,s úrokem z prodlení ve výši 11 % ročně z částky 10 016,83 Kč od 1. 1. 2025 do 30. 6. 2025,s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroku z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, ročně z částky 10 016,83 Kč od 1. 7. 2025 do zaplacení,s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 7 926,68 Kč od 22. 7. 2024 do 31. 12. 2024,s úrokem z prodlení ve výši 11 % ročně z částky 7 926,68 Kč od 1. 1. 2025 do 30. 6. 2025,s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroku z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, ročně z částky 7 926,68 Kč od 1. 7. 2025 do zaplacení,s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 1 141,83 Kč od 22. 7. 2024 do 31. 12. 2024,s úrokem z prodlení ve výši 11 % ročně z částky 1 141,83 Kč od 1. 1. 2025 do 30. 6. 2025s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroku z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, ročně z částky 1 141,83 Kč od 1. 7. 2025 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení částky 19 085,34 Kč s příslušenstvím, představující dluh ze smlouvy o půjčce č. , hodnota, ze dne 7. 10. 2025 (dále též „Smlouva č. 1“), ze smlouvy o půjčce č. , hodnota, ze dne 13. 2. 2006 (dále též „Smlouva č. 2“) a ze smlouvy o půjčce č. , hodnota, ze dne 20. 4. 2006 (dále též „Smlouva č. 3“), které uzavřela žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně“), a na jejichž základě právní předchůdkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 10 000 Kč (Smlouva č. 1), 12 000 Kč (Smlouva č. 2) a 12 000 Kč (Smlouva č. 3), a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, a žalovaná se zavázala tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit poplatek ve sjednané výši ve splátkách. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas. Pohledávky za žalovanou z uvedených smluv byly smluvně postoupeny s účinností ke dni 9. 10. 2024 na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 10. 2024.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavila, ačkoli jí bylo předvolání řádně a včas doručeno. Žalobkyně se z jednání omluvila. Soud za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), rozhodl v nepřítomnosti účastníků.

3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní byly uzavřeny tři smlouvy. Nejdříve byla dne 7. 5. 2005 uzavřena Smlouva č. 1, na základě které se právní předchůdkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto půjčku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 6 640 Kč splatit v 52 týdenních splátkách po 320 Kč (viz Smlouva č. 1). Následně byla dne 13. 2. 2006 uzavřena Smlouva č. 2, na základě které se právní předchůdkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto půjčku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 7 968 Kč splatit v 52 týdenních splátkách po 384 Kč (viz Smlouva č. 2). Nakonec byla dne 20. 4. 2006 uzavřena Smlouva č. 3, na základě které se právní předchůdkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto půjčku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 7 968 Kč splatit v 52 týdenních splátkách po 384 Kč (viz Smlouva 3). Podpisem u každé z uvedených smluv žalovaná potvrdila, že od právní předchůdkyně v hotovosti převzala celou částku půjčky. Nedílnou součástí uvedených smluv byly Smluvní podmínky smlouvy o půjčce (viz Smlouva č. 1, Smlouva č. 2, Smlouva č. 3). Žalovaná na dluh ze Smlouvy č. 1 uhradila celkem částku 14 763,93 Kč, na dluh ze Smlouvy č. 2 uhradila celkem částku 6 944,03 Kč a na dluh ze Smlouvy č. 3 uhradila celkem částku 3 510 Kč (viz tvrzení žalobkyně). Žalobkyně uzavřela dne 4. 10. 2024 se společností , právnická osoba, smlouvu o postoupení pohledávek, kde je v čl. 3.1 stanoveno, že jsou s účinností ke dni uhrazení kupní ceny postoupeny pohledávky, které jsou specifikované v příloze smlouvy. V příloze smlouvy je specifikována i pohledávky za žalovanou z uvedených smluv o půjčce. Kupní cena za pohledávky byla žalobkyní uhrazena dne 9. 10. 2024 (viz smlouva o postoupení pohledávek ze dne 4. 10. 2024, příloha smlouvy o postoupení pohledávek, potvrzení o úhradě kupní ceny).

4. K dotazu soudu ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně neměla povinnost zkoumat úvěruschopnost žalované, neboť byly uvedené smlouvy o půjčce uzavřeny před účinností zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, kterým byla do českého právního řádu zavedena povinnost poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele. Z uvedeného důvodu je tak dle žalobkyně v dané věci zcela irelevantní, zda byla jakýmkoli způsobem posuzována schopnost žalované splácet půjčku.

5. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), se tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle odst. 2 tohoto ustanovení není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Podle odst. 3 tohoto ustanovení není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

6. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen občanský zákoník) smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

7. Podle § 39 občanského zákoníku, neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

8. Podle § 52 odst. 1, 2 a 3 občanského zákoníku, spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

9. Podle § 451 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

10. Podle § 451 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

11. Podle § 456 věta prvá občanského zákoníku, předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán.

12. Podle § 458 odst. 1 občanského zákoníku musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

13. Podle § 2 odst. 1 písm. s) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele účinného do 3. 9. 2009 (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“) je odbornou péčí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

14. S ohledem na spotřebitelskou povahu poskytnuté půjčky musel soud při posouzení věci přihlédnout k zásadě ochrany spotřebitele (slabší smluvní strany) jako jedné z vůdčích zásad soukromého práva (např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, popř. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09; srov. též § 262 odst. 4 obch. zák.). Názoru žalobkyně, že právní předchůdkyně nebyla povinna přezkoumat tzv. úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, nelze přisvědčit. Ústavní soud, jehož vykonatelná rozhodnutí jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy), totiž ve svém nálezu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20, vyjádřil názor, že korektiv dobrých mravů obecným soudům nebrání zohlednit mimo jiné i to, zda věřitelka dostatečně prověřila a posoudila schopnost stěžovatelů splnit v budoucnu jejich závazek, byť takovou povinnost ze zákona v době uzavření smlouvy neměla, zvláště když věřitelka provedla prověření úvěruschopnosti stěžovatelů nedostatečně a v důsledku toho uzavřela úvěrovou smlouvu i se stěžovateli, kteří pro svoje majetkové poměry zjevně nebyli schopni závazek splnit. Obecné soudy jsou totiž povinny přezkoumat obsah smluvního závazkového vztahu, zatěžuje-li neobvykle jednu ze smluvních stran, resp. některé z více spoludlužníků, a je výsledkem strukturální nerovnosti ve vyjednávací síle. Z uvedeného je možno dovodit, že povinnost přezkoumat schopnost spotřebitele, Anonymizováno, splácet úvěr stíhala poskytovatele úvěru i v době, kdy takovou povinnost výslovně žádný právní předpis nestanovil. Ostatně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Poskytovatelé úvěrů, nota bene banky, tedy měli zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr bez ohledu na to, zda jim byla výslovně uložena zákonem. Pokud tak nečinili, musí to jít k jejich tíži, neboť svým liknavým a neopatrným přístupem mohli (spolu) způsobit strukturální a sociální problémy vysoké míry zadlužení, platební neschopnosti spotřebitelů, tzv. obchodu s chudobou, bezvýsledných exekucí a přílivu lidí zatížených řadou exekucí do šedé ekonomiky. Jednání poskytovatele spotřebitelských úvěrů, profesionála na trhu typicky finančních produktů (jako je spotřebitelský úvěr), který zcela rezignoval na jakékoli zjišťování schopnosti spotřebitele splatit poskytnutý úvěr, musí mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru. K (absolutní) neplatnosti musí soud přihlížet i bez návrhu; soud musí dokonce z úřední povinnosti zkoumat, zda poskytovatel úvěru dostál své povinnosti přezkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele (srov. citovaný nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20). Soud je toho názoru, že nebankovní poskytovatelé a bankovní poskytovatelé spotřebitelských úvěrů mají stejné penzum povinností ohledně nutnosti zkoumat majetkové možnosti žadatelů, mj. je po nich možno spravedlivě požadovat, aby nesli následky nesplnění povinnosti přezkoumat úvěruschopnost, byť taková povinnost nebyla výslovně stanovena zákonem.

15. V návaznosti na výše uvedené soud zmiňuje rovněž nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, který uvádí, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. V posuzovaném případě (rozhodnutí napadené ústavní stížností) pak Ústavní soudu vytkl krajskému soudu, že se úvěruschopností stěžovatele (žalovaného), dostatečně nezabýval.

16. V neposlední řadě nelze pominout rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39, který uvádí, že vnitrostátní předpisy týkající se ochrany spotřebitele v oblasti spotřebitelských úvěrů vycházejí z transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, která ve svém článku 8 ukládá členským státům, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Výkladem článku 8 se zabýval Soudní dvůr z rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, C-449/13, kde uvedl, že pro posouzení, zda informace poskytnuté od spotřebitele jsou dostačující ve vztahu k řádnému posouzení úvěruschopnosti či nikoliv, je nutné poskytovatelem vyhodnotit řadu parametrů – např. osobní situace žadatele, výše úvěru apod. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná.

17. Současně Nejvyšší správní soud dovodil, že požadavek odborné péče zakotvený v § 2 odst. 1, písm. s) zákona o ochraně spotřebitele je „úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat, a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. Postup s odbornou péči tedy zahrnuje povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726 či ze dne 22. 4. 2009 sp. zn. 32 Cdo 241/2009 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č.j. 1 Afs 94/2009-56).

18. V tomto rámci a v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu se soud zabýval posouzením úvěruschopnosti žalované jako spotřebitele.

19. Žalobkyně vůbec netvrdila, zda právní předchůdkyně zkoumala, jestli bude žalovaná schopna úvěr splácet, když k dotazu soudu pouze uvedla, že právní předchůdkyně neměla povinnost zkoumat úvěruschopnost žalované. Nelze než uzavřít, že žalobkyně soudu netvrdila a neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalované řádně zkoumána. Svou neúčastí u jednání se vzdala práva být poučena dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. Za takové situace soud shledal, že smlouva o půjčce uzavřená mezi právní předchůdkyní a žalovanou je neplatná pro rozpor se zákonem dle § 39 občanského zákoníku ve spojení s přechodným ustanovením § 3028 odst. 3 o. z. Žalobkyně tak nemá právo na zaplacení poplatků, úroků z úvěru či jiných finančních sankcí, nýbrž pouze na vydání případného bezdůvodného obohacení.

20. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně poskytla žalované na základě Smlouvy č. 1 dne 7. 5. 2005 částku 10 000 Kč, přičemž žalovaná uhradila žalobkyni, popř. právní předchůdkyni, na pohledávku z této smlouvy částku 14 763,93 Kč. Pohledávka z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni (§ 524 občanského zákoníku, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009; přestože k uzavření smlouvy o postoupení pohledávek došlo až po 1. 1. 2014, je třeba na věc aplikovat ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., neboť šlo o postoupení pohledávek vzniklých před 1. 1. 2014 – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1878/2015). Ve smyslu § 451 občanského zákoníku se žalovaná v rozsahu částky 10 000 Kč bezdůvodně obohatila na úkor právní předchůdkyně (po postoupení na úkor žalobkyně). Při započtení již žalovanou uhrazené částky 14 763,93 Kč na toto bezdůvodné obohacení lze dojít k závěru, že žalovaná již veškeré bezdůvodné obohacení, které vzniklo v souvislosti s neplatnou Smlouvou č. 1, vydala zpět.

21. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně poskytla žalované na základě Smlouvy č. 2 dne 13. 2. 2006 částku 12 000 Kč, přičemž žalovaná uhradila žalobkyni, popř. právní předchůdkyni, na pohledávku z této smlouvy částku 6 944,03 Kč. Pohledávka z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni (k postoupení pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení viz bod 20 odůvodnění). Ve smyslu § 451 občanského zákoníku se žalovaná v rozsahu částky 12 000 Kč bezdůvodně obohatila na úkor právní předchůdkyně (po postoupení na úkor žalobkyně). Při započtení již žalovanou uhrazené částky 6 944,03 Kč na toto bezdůvodné obohacení lze dojít k závěru, že žalovaná je povinna vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení, které vzniklo v souvislosti s neplatnou Smlouvou č. 2, ve výši 5 055,97 Kč.

22. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně poskytla žalované na základě Smlouvy č. 3 dne 20. 4. 2006 částku 12 000 Kč, přičemž žalovaná uhradila žalobkyni, popř. právní předchůdkyni, na pohledávku z této smlouvy částku 3 510 Kč. Pohledávka z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni (k postoupení pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení viz bod 20 odůvodnění). Ve smyslu § 451 občanského zákoníku se žalovaná v rozsahu částky 12 000 Kč bezdůvodně obohatila na úkor právní předchůdkyně (po postoupení na úkor žalobkyně). Při započtení již žalovanou uhrazené částky 3 510 Kč na toto bezdůvodné obohacení lze dojít k závěru, že žalovaná je povinna vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení, které vzniklo v souvislosti s neplatnou Smlouvou č. 3, ve výši 8 490 Kč.

23. Jestliže jsou smlouvy o půjčce neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakákoliv plnění, která by žalobkyně odvozovala z právních vztahů založených předmětnými smlouvami, když příslušenství má k věci hlavní akcesorický charakter. Ze stejného důvodu soud žalobkyni nepřiznal ani úroky z prodlení. Důsledkem nedostatečného posouzení úvěruschopnosti je taktéž proces vrácení poskytnutých jistin ve prospěch spotřebitele, a to tak, že spotřebitel jistiny vrací podle svých možností. Pokud tedy žalovaná nebyla v prodlení s vrácením dlužných částek, nenáleží žalobkyni zákonné úroky z prodlení (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262). Soud má za to, že tento sankční mechanismus posuzování prodlení dlužníka je třeba aplikovat i na právní vztahy vzniklé před účinností zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, jelikož účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů a tato je platná napříč právními úpravami v duchu obecné zásady, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 občanského zákoníku).

24. Z výše uvedených důvodů soud rozhodl o tom, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 13 545,97 Kč jakožto bezdůvodné obohacení z nevrácených jistin (výrok I.). Ostatní žalobní nároky, tj žalobní nárok na zaplacení částky 5 539,37 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 38 170,68 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 10 016,83 Kč od 22. 7. 2024 do 31. 12. 2024, s úrokem z prodlení ve výši 11 % ročně z částky 10 016,83 Kč od 1. 1. 2025 do 30. 6. 2025, s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroku z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, ročně z částky 10 016,83 Kč od 1. 7. 2025 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 7 926,68 Kč od 22. 7. 2024 do 31. 12. 2024, s úrokem z prodlení ve výši 11 % ročně z částky 7 926,68 Kč od 1. 1. 2025 do 30. 6. 2025, s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroku z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, ročně z částky 7 926,68 Kč od 1. 7. 2025 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 1 141,83 Kč od 22. 7. 2024 do 31. 12. 2024, s úrokem z prodlení ve výši 11 % ročně z částky 1 141,83 Kč od 1. 1. 2025 do 30. 6. 2025, s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, ročně z částky 1 141,83 Kč od 1. 7. 2025 do zaplacení, soud zamítl (výrok II.).

25. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. podle úspěchu účastníků. Předmětem řízení byla částka 60 908,47 Kč (19 085,34 Kč + příslušenství kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku v částce 41 823,13 Kč), žalobkyně byla úspěšná v částce 13 545,97 Kč. Žalobkyně tak měla v řízení úspěch ve výši 22 %, úspěch žalované je tak 78 %. Žalovaná má tudíž právo na náhradu 56 % (78 % - 22 %) nákladů řízení. Žalovaná ale žádné účelně vynaložené náklady nedoložila, ani žádné její náklady nevyplývají z obsahu spisu, soud proto rozhodl tak, že nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

26. Lhůtu k plnění povinností uložených tímto rozsudkem stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní, když k poskytnutí jiné lhůty nevzešly v řízení žádné skutečnosti