44 C 33/2023

Plný text

Okresní soud ve obec rozhodl samosoudkyní Mgr. Kamilou Bryolovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 15 905,19 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 419 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 9 486,19 Kč, úroku z prodlení ve výši 1 731,7 Kč, úroku ve výši 7 228,17 Kč, úroku ve výši 23,66 % ročně z částky 15 905,19 Kč od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 15 905,19 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se žalobou ze dne [datum] domáhala zaplacení neuhrazené pohledávky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právní předchůdkyní žalobkyně, obchodní korporací [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně“) a žalovaným (dále jen„ Smlouva“). Žalovaný úvěr ve výši 19 000 Kč spolu s dalšími náklady zákazníka spojenými s poskytnutím úvěru ve výši 2 660 Kč, poplatkem ve výši 3 800 Kč, s poplatkem spojeným s hotovostním inkasem splátek ve výši 7 600 Kč a pojištěním [anonymizována dvě slova] ve výši 464 Kč řádně nesplácel, když na svůj dluh uhradil pouze částku 12 581 Kč. Žalovaná pohledávka představuje neuhrazenou jistinu ve výši 15 905,19 Kč, úrok z prodlení ve výši 731,7 Kč, úrok ve výši 7 228,17 Kč, úrok ve výši 23,66 % ročně z částky 15 905,19 Kč od [datum] do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 15 905,19 Kč od [datum] do zaplacení. Aktivní legitimaci žalobkyně opírala o smlouvu o postoupení pohledávek ze dne [datum] a o oznámení postoupení pohledávky žalovanému z téhož dne. Žalovaný ničeho dalšího neuhradil ani před učiněnou předžalobní výzvu žalobkyně ze dne [datum].

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ačkoliv byl k jednání řádně a včas předvolán, bez omluvy se k němu nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).

3. Žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdkyně s žalovaným uvedenou Smlouvu uzavřela, přičemž se zavázala poskytnout žalovanému sjednanou částku ve výši 19 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku uhradit, a to spolu s dalšími náklady zákazníka spojenými s poskytnutím úvěru ve výši 2 660 Kč, poplatkem ve výši 3 800 Kč, s poplatkem spojeným s hotovostním inkasem splátek ve výši 7 600 Kč a pojištěním [anonymizována dvě slova] ve výši 464 Kč. Celková částka ve výši 33 524 Kč měla být žalovaným splácena v 58 týdenních splátkách po 578 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalovanému částku 19 000 Kč v hotovosti v den podpisu smlouvy (viz smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum]). Žalovaný na svůj dluh uhradil pouze částku ve výši 12 581 Kč (viz přehled plateb). Právní předchůdkyně žalobkyně následně postoupila žalovanou pohledávku na žalobkyni, přičemž tuto skutečnost oznámila žalovanému dopisem ze dne [datum], zaslaným na adresu uvedenou žalovaným ve smlouvě (viz smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně přílohy a oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně podacího lístku). Dále žalobkyně také doložila potvrzení o úhradě celé kupní ceny za postupované pohledávky na základě výše specifikované postupní smlouvy (viz potvrzení o úhradě ze dne [datum]).

4. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že od žalovaného zjištěné a doklady ověřené skutečnosti zapsala její právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy o úvěru do karty zákazníka. Žalovaný podle údajů uvedených v kartě zákazníka předložil výplatní pásky a pracovní smlouvu, podle nichž byl zaměstnán na hlavní pracovní poměr s čistým měsíčním příjmem ve výši 20 300 Kč. Jeho výdaje činily dle zákaznické karty celkem 16 500 Kč měsíčně, a to 4 000 Kč výdaje na bydlení (nájem, inkaso, energie), 8 500 Kč osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) a 4 000 Kč za splátky jiného úvěru u právní předchůdkyně žalobkyně ve výši 30 000 Kč. Listiny, z nichž měl podle tvrzení právní předchůdkyně žalobkyně příjmy a výdaje žalovaného ověřit, žalobkyně nepředložila. V kartě zákazníka nebyly ani uvedeny listiny, z nichž by bylo možné ověřit míru zadlužení žalovaného (viz karta zákazníka ze dne [datum]).

5. Dne [datum] právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 34 371,08 Kč, a to nejpozději do [datum], s tím, že pokud tak žalovaný neučiní, bude žalobkyně nucena svůj nárok uplatnit soudní cestou. Tuto výzvu dne [datum] zaslal právní zástupce žalobkyně na poslední jemu známou adresu, a to adresu sdělenou žalovaným ve smlouvě (viz výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne [datum], podací lístek ze dne [datum]). <i>6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 9. 2021 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>7. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>8. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.</i> <i>9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>10. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> <i>11. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).</i> <i>12. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>13. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> <i>14. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.</i> 15. Z hlediska aktivní procesní legitimace žalobkyně v řízení bylo prokázáno, že na žalobkyni byla postoupena pohledávka za žalovaným dle postupní smlouvy ze dne [datum] s účinností ode dne [datum]. Tato byla uzavřena žalobkyní s právní předchůdkyní žalobkyně v souladu s § 1879 a násl. o. z., tudíž je žalobkyně aktivně legitimována k uplatnění nároku v tomto řízení. Postoupení bylo doloženo smlouvou o postoupení pohledávek a seznamem postoupených pohledávek, přičemž změna v osobě věřitele byla oznámena žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně v dopise ze dne [datum]. Na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011 sp. zn. 31 Cdo 678/2009). Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároku v daném řízení.

16. Při právním hodnocení zjištěného skutkového stavu soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali dne [datum] v souladu s ust. § 2395 a násl. o. z. smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 19 000 Kč, a to v hotovosti v den podpisu této smlouvy. Žalovaný se zavázal tyto poskytnuté peněžní prostředky splácet v pravidelných týdenních splátkách ve výši 578 Kč, a to včetně dalších nákladů zákazníka, které jsou spojeny s poskytnutím úvěru ve výši 2 660 Kč, poplatku ve výši 3 800 Kč, poplatku spojeným s hotovostním inkasem splátek ve výši 7 600 Kč a pojištěním [anonymizována dvě slova] ve výši 464 Kč. Žalobkyně svůj závazek splnila, když žalovanému poskytla dne [datum] jistinu úvěru ve výši 19 000 Kč, žalovaný však svůj závazek řádně a včas nesplatil, dostal se do prodlení s úhradou předepsaných splátek a dlužnou částku neuhradil ani na výzvu právního zástupce žalobkyně.

17. Ačkoliv lze shledat smluvní konsensus obou smluvních stran být Smlouvou vázány, má soud za to, že Smlouva je neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, neboť právní předchůdkyně žalobkyně řádným způsobem neposoudila úvěruschopnost žalovaného, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Právní předchůdkyně žalobkyně se totiž v souvislosti se zkoumáním úvěruschopnosti omezila pouze na údaje sdělené žalovaným, které mohou být značně ovlivněny záměrem žalovaného obdržet finanční prostředky„ za každou cenu“. Již sama skutečnost, že žalovaný u právní předchůdkyně žalobkyně má již jeden finanční závazek, mělo vzbudit podezření o solventnosti žalovaného a vést žalobkyni k hlubšímu šetření. Právní předchůdkyně žalobkyně se spokojila s tvrzenými příjmy žalovaného ve výši 20 300 Kč a tvrzenými výdaji, aniž by soudu doložila, že tyto příjmy a výdaje odpovídaly skutečnému stavu věci. Soud za těchto okolností musel uzavřít, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní a soudu neprokázala, že by úvěruschopnost žalovaného byla řádně a pečlivě zkoumána a vyhodnocena. Lze shrnout, že samotné výdaje na bydlení ve výši 4 000 Kč na nájem, inkaso a energie jsou na první pohled podhodnocené. Nové úvěrové měsíční zatížení žalovaného činilo částku 2 312 Kč a zbývající měsíční částka žalovaného činila pouze 1 488 Kč. Pokud by se od reálného měsíčního příjmu žalovaného odečetly reálné životní náklady na zdravotní péči, předchozí finanční závazky, dopravu, zálohy na energie a vodu, nájem, náklady na obživu, ošacení, drogerii včetně hygienických potřeb, mobilní telefon a další nutné výdaje, lze se stěží domnívat, že by žalovaný byl reálně schopen splácet další finanční závazek, což právní předchůdkyně žalobkyně, při řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného, vědět jako profesionál ve svém oboru měla a mohla.

18. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost právní předchůdkyně žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele. To právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila a tomu odpovídá i výsledek.

19. Jelikož soud považoval činnost právní předchůdkyně žalobkyně za nedostatečnou, učinil závěr o tom, že žalobkyně nedostála své povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

20. Byť si je soud vědom toho, že § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. naznačuje, že by nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti mělo být stiženo toliko relativní neplatností právního jednání, jíž se přitom žalovaný v dané věci nedovolal, je nezbytné s ohledem na ústavně konformní a eurokonformní výklad dovodit, že se jedná ve skutečnosti o neplatnost absolutní (např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, viz též rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C [číslo], či usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], Pl. ÚS 3/20), k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Nadto v souvislosti s novelou § 87 zákona č. 257/2016 Sb., provedenou zákonem č. 96/2022 Sb., účinným k [datum], bylo zákonodárcem stanoveno, že absence zjišťování tzv. úvěruschopnosti vyvolává neplatnost sjednaného spotřebitelského úvěru, k níž jsou soudy povinny přihlížet i bez návrhu. Z povahy věci tak jde, ve smyslu § 588 o. z., o neplatnost absolutní. Logicky potom lze dovodit, že § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., v aktuálně účinném znění vyvolává právní účinky retroaktivně, tedy i ve vztahu ke spotřebitelským úvěrům sjednaným před datem účinnosti tohoto zákona. S tím, že ačkoliv se bezesporu jedná o projev tzv. pravé retroaktivity, nelze odhlédnout od skutečnosti, že aplikační praxe, na základě závěrů shora uvedených, z totožného pojetí neplatnosti spotřebitelského úvěru vycházela již v době před účinností tohoto zákona. Retroaktivní aplikace § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., tak nepředstavuje zásah do právní jistoty poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, a proto ji v kontextu okolností lze akceptovat. Nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti přitom v daném případě způsobuje neplatnost Smlouvy v celém rozsahu, neboť zmíněná vada nezkoumání úvěruschopnosti se netýká toliko části právního jednání, kterou by bylo lze od ostatního obsahu oddělit.

21. Při závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru je třeba právní poměr mezi žalobkyní a žalovaným posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalovaného dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., které je speciálním ustanovením k vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle § [číslo] věty první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), které spočívá v tom, že žalovaný obdržel částku 19 000 Kč náležející žalobkyni, aniž by pro takovou platbu existoval (platný) právní důvod. Žalovaný poskytl žalobkyni na svůj dluh celkem částku 12 581 Kč, tedy zbývající částka k úhradě dlužné částky žalobkyni činí 6 419 Kč a jelikož žalovaný tuto neuhradil žalobkyni dobrovolně, zavázal ho k tomuto plnění soud svým rozhodnutím (výrok I).

22. Jestliže je smlouva o úvěru neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by žalobkyně odvozovala z úvěru založeného předmětnou Smlouvou, když příslušenství má k věci hlavní akcesorický charakter (§ 510 odst. 2 o. z.). Ze stejného důvodu soud žalobkyni nepřiznal ani úrok z prodlení. Důsledkem nedostatečného posouzení úvěruschopnosti je taktéž proces vrácení poskytnuté jistiny ve prospěch spotřebitele, a to tak, že spotřebitel jistinu vrací podle svých možností. Pokud tedy žalovaný není v prodlení s vrácením dlužné částky, nenáleží žalobkyni zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262). Jelikož nejsou soudu známy majetkové poměry dlužníka, když tento byl po celou dobu soudního řízení nečinným, nemohl tyto soud zohlednit v rámci splatnosti zbývající částky dlužné jistiny, a proto soud stanovil splatnost dluhu v obecné pariční lhůtě dle § 160 o.s.ř. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

23. Z výše uvedených důvodů soud zamítl žalobní požadavek v částce 9 486,19 Kč, úroku z prodlení ve výši 1 731,7 Kč, úroku ve výši 7 228,17 Kč, úroku ve výši 23,66 % ročně z částky 15 905,19 Kč od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 15 905,19 Kč od [datum] do zaplacení (výrok II).

24. Žalobkyně byla v řízení převážně neúspěšnou, proto jí soud nemohl přiznat náhradu nákladů řízení. Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný byl v řízení pasivní, proto ani žalovanému nemohly žádné náklady vzniknout. Soud tedy rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jak vyplývá z výroku III, a to podle § 142 odst. 2 o. s. ř.