46 C 185/2021

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Pavlíčkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 11 300 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 3 300 Kč od 15. 5. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 8 000 Kč s úrokem v kapitalizované výši 1 147,35 Kč, s úrokem ve výši 19,34 % ročně z částky 8 788,96 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 561,76 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 8 788,96 Kč od 30. 11. 2019 do 14. 5. 2020 a s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 5 488,96 Kč od 15. 5. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 26. 5. 2021 po žalovaném domáhala zaplacení částky 11 300 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně – společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ Společnost“), a žalovaný uzavřeli dne 4. 2. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“), na jejímž základě Společnost po předchozím přezkoumání úvěruschopnosti žalovaného poskytla žalovanému jistinu ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal Společnosti vrátit jistinu společně s úrokem ve výši 2 000 Kč (úroková sazba 19,34 % ročně), s odměnou za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč v 60 týdenních splátkách po 300 Kč, počínaje dnem 11. 2. 2018 a konče dnem 31. 3. 2019. Žalovaný nicméně řádně a včas nesplácel, kdy uhradil pouze částku 6 700 Kč. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla řádně uhrazena, úročí se dlužná jistina dále úrokem ve výši 19,34 % ročně, nadto vznikl Společnosti nárok na zákonný úrok z prodlení. Žalovaná částka 11 300 Kč se sestává z dlužné jistiny ve výši 8 788,96 Kč a z dlužných úhrad za služby ve výši 2 511,04 Kč. Na příslušenství žalobkyně požaduje úrok ve výši 19,34 % ročně z částky 8 788,96 Kč od 1. 4. 2019 do 29. 11. 2019 v kapitalizované výši 1 147,35 Kč a od 30. 11. 2019 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 8 788,96 Kč od 8. 4. 2019 do 29. 11. 2019 v kapitalizované výši 561,76 Kč a od 30. 11. 2019 do zaplacení. Žalovaný ničeho neuhradil ani na předžalobní upomínku.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), za použití § 101 odst. 4 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání ve věci samé. <b>Zjištěný skutkový stav</b> 3. Společnost a žalovaný si ujednali dne 4. 2. 2018 Smlouvu, na jejímž základě poskytla Společnost žalovanému při podpisu Smlouvy peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit Společnosti společně s úrokem ve výši 2 000 Kč, s administrativním poplatkem ve výši 2 000 Kč a s hotovostním inkasem splátek ve výši 4 000 Kč, tj. celkově Společnosti uhradit částku 18 000 Kč (RPSN 206,15 %) v 60 týdenních splátkách po 300 Kč, kdy první splátku je žalovaný povinen zaplatit nejpozději 7. kalendářní den ode dne uzavření Smlouvy. Žalovaný ve smlouvě prohlásil, že od Společnosti převzal v hotovosti jistinu (viz Smlouva). Společnost ověřila totožnost žalovaného prostřednictvím občanského průkazu, žalovaný uvedl, že bydlí v nájemním bydlení, kdy výdaje na bydlení má hradit zaměstnavatel, je rozvedený, nemá nezaopatřené děti, nemá další úvěr. Žalovaný uvedl, že pracuje na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou s příjmem 15 000 Kč měsíčně. Výdaje žalovaného tvoří osobní výdaje ve výši 3 500 Kč (výdaje na bydlení hradí zaměstnavatel) a použitelný příjem činí 11 500 Kč Tyto údaje ověřila Společnost z pracovní smlouvy, z výplatní pásky a pracovního povolení. Žalovaný prohlásil, že proti němu není vedena exekuce (viz karta zákazníka ze dne 4. 2. 2018). Žalovaný uhradil celkově částku 6 700 Kč, kdy přesný rozpis plateb je patrný z přehledu plateb na č. l.

35. Ke dni 29. 11. 2019 evidovala Společnost celkový dluh ve výši 11 300 Kč, z toho dluh na jistině ve výši 8 788,96 Kč a dluh na souhrnném poplatku ve výši 2 511,04 Kč (viz přehled plateb na č. l. 35). Dne 29. 11. 2019 si Společnost jako postupitel a žalobkyně jako postupník sjednaly smlouvu o postoupení pohledávek, kterou Společnost postoupila žalobkyni pohledávky specifikované v příloze č. 1 smlouvy, v níž byla specifikována pohledávka za žalovaným ze Smlouvy (viz smlouva o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 a přílohy smlouvy o postoupení pohledávek). Dopisem ze dne 29. 11. 2019 oznámila Společnost žalovanému postoupení pohledávek na žalobkyni (viz oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019 vč. podacího lístku). Dopisem ze dne 7. 5. 2020 vyzval zástupce žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky 14 145,42 Kč do 14. 5. 2020 na účet ve výzvě uvedený s upozorněním na soudní vymáhání pohledávky (viz výzva k plnění ze dne 7. 5. 2020 vč. podacího lístku); žalovaný ničeho neuhradil (viz nezpochybněné tvrzení žalobkyně). <b>Právní posouzení věci</b> <i>4. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).</i> <i>5. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.</i> 6. Nejprve se soud zabýval aktivní legitimací žalobkyně. Společnost na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 postoupila pohledávky za žalovaným ze Smlouvy na žalobkyni, což bylo doloženo smlouvou o postoupení pohledávek a seznamem postupovaných pohledávek, přičemž žalovanému byla změna v osobě věřitele oznámena Společností dopisem ze dne 29. 11. 2019, čímž i vůči němu nabylo postoupení pohledávky účinnosti. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení. <i>7. Podle § 2390 o. z., přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.</i> <i>8. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1).</i> <i>9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>10. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.</i> <i>11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>12. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.</i> 13. Společnost jako zapůjčitel a žalovaný coby vydlužitel uzavřeli dne 4. 2. 2018 písemnou smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z., na jejímž základě Společnost přenechala žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, což žalovaný potvrdil výslovným prohlášením uvedeným ve smlouvě a svým podpisem smlouvy. Žalovanému vznikla povinnost vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky společně s úrokem ve výši 2 000 Kč, s administrativním poplatkem ve výši 2 000 Kč a s hotovostním inkasem splátek ve výši 4 000 Kč, tj. celkově Společnosti uhradit částku 18 000 Kč (RPSN 206,15 %) v 60 týdenních splátkách po 300 Kč, kdy první splátku je žalovaný povinen zaplatit nejpozději 7. kalendářní den ode dne uzavření Smlouvy.

14. Ačkoliv lze shledat smluvní konsensus obou smluvních stran být smlouvou vázány, má soud za to, že Smlouva je neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., neboť Společnost řádným způsobem neposoudila úvěruschopnost žalovaného, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Žalobkyně na výzvu soudu uvedla, že Společnost splnila svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením Smlouvy, kdy žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného a zaznamenány do karty zákazníka. Konkrétně žalovaný předložil výplatní pásky, pracovní smlouvu a pracovní povolení. Na základě od žalovaného získaných informací dospěla Společnost k závěru, že schopnost žalovaného splácet zápůjčku je dostatečná. Soud se z řádným posouzením úvěruschopnosti neztotožňuje. Jak vyplývá z právní úpravy a na ní navazující judikatury (např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), Společnost, která poskytuje spotřebitelské úvěry, se při posuzování úvěruschopnosti nesmí obecně jen spolehnout na údaje sdělené spotřebitelem (v tomto případě žalovaným), nýbrž musí provést sám patřičné šetření, což však v daném případě splněno nebylo. Přezkoumal-li soud předloženou kartu zákazníka ze dne 4. 2. 2018, která měla prokazovat úvěruschopnost žalovaného, lze učinit závěr, že úvěruschopnost řádně ověřena nebyla. Ze zákaznické karty se podává, že žalovaný měl mít čistý měsíční příjem ve výši 15 000 Kč, což Společnost měla ověřit prostřednictvím pracovní smlouvy a výplatních pásek; tyto však soudu nepředložila. Za zásadní pochybení Společnosti lze především považovat to, že se Společnost spokojila toliko s odhadovanou výší běžných měsíčních výdajů žalovaného, tj. částkou 3 500 Kč, aniž by tyto výdaje Společnost jakýmkoliv způsobem ověřila (viz část„ Ověřené dokumenty“). Společnost tedy nijak neověřovala zejména obvyklé náklady na bydlení, tedy výši nájmu a záloh na služby spojené s užíváním bytu například z nájemní smlouvy či z výpisu z účtu, kdy se toliko spokojila se sdělením žalovaného, že výdaje na bydlení hradí zaměstnavatel, nijak nekalkulovala s výší výdajů na jídlo, hygienické potřeby, léky a ošacení; problematičnost částky 3 500 Kč vyplývá již jen z toho, že tato částka je jen mírně vyšší než životní minimum. Společnost zcela rezignovala na vlastní přezkumnou činnost, kdy na výzvu soudu žalobkyně netvrdila ani nedoložila, že by Společnost prováděla lustraci žalovaného ve veřejně či i neveřejně dostupných registrech (např. SOLUS, NRKI, BRKI).

15. Byť si je soud vědom toho, že § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. naznačuje, že by nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti mělo být stiženo toliko relativní neplatností právního jednání, jíž se přitom žalovaný v dané věci nedovolal, je nezbytné s ohledem na ústavně konformní a eurokonformní výklad dovodit, že se jedná ve skutečnosti o neplatnost absolutní (např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, viz též rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, či usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2021, Pl. ÚS 3/20), k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti přitom v daném případě způsobuje neplatnost Smlouvy v celém rozsahu, neboť zmíněná vada nezkoumání úvěruschopnosti se netýká toliko části právního jednání, kterou by bylo lze od ostatního obsahu oddělit.

16. Jestliže je Smlouva neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by žalobkyně odvozovala ze zápůjčky založené Smlouvou. Žalobkyni proto nebylo možné přiznat žalovanou jistinu zápůjčky ve výši 8 788,96 Kč s dlužnou částí úhrad za služby ve výši 2 511,04 Kč, jakož ani požadované příslušenství (smluvní úrok a zákonný úrok z prodlení).

17. Při závěru o neplatnosti Smlouvy je nicméně s ohledem na zásadu iura novit curia třeba právní poměr mezi Společností, resp. po postoupení pohledávky žalobkyní, a žalovaným posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalovaného dle § 2991 odst. 1 o. z. spočívající v tom, že žalovaný obdržel od Společnosti částku 10 000 Kč náležející Společnosti, aniž by pro takovou platbu existoval (platný) právní důvod. Došlo tak k naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení spočívajícího v získání majetkového prospěchu plněním bez právního důvodu (srov. § 2992 odst. 2 o. z.). Z dokazování vyplynulo, že žalovaný poskytl Společnosti celkově částku 6 700 Kč, která měla sloužit jako platba splátek; jelikož však Smlouva je neplatná, je nezbytné tuto částku použít na snížení bezdůvodného obohacení, které tak aktuálně činí 3 300 Kč.

18. Ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb. stanovuje, že spotřebitel (žalovaný) je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Jelikož však v daném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti„ v době přiměřené možnostem spotřebitele“, je nezbytné v daném případě vyjít z úpravy obsažené v § 1958 odst. 2 o. z., tedy za den splatnosti je proto třeba považovat den, kdy uplynula lhůta bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem požádán o plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), přičemž za takovou výzvu nelze považovat toliko určení splatnosti v neplatné Smlouvě (např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019).

19. Žalovaný byl k vydání bezdůvodného obohacení – úhradě dlužné částky 3 300 Kč nepochybně vyzván až předžalobní výzvou ze dne 7. 5. 2020, v níž byla žalovanému stanovena (z pohledu soudu přiměřená) lhůta k plnění do 14. 5. 2020. Jelikož žalovaný dlužnou částku 3 300 Kč doposud dobrovolně neuhradil, zavázal jej k tomu soud svým rozhodnutím.

20. Vzhledem k tomu, že žalovaný do 14. 5. 2020 dlužnou částku 3 300 Kč řádně a včas nesplnil, dostal se dnem 15. 5. 2020 do prodlení (§ 1968 o. z.). Společnosti, která řádně splnila své smluvní a zákonné povinnosti, vznikl vedle nároku na zaplacení přiznané jistiny nárok na zaplacení úroků z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády, jelikož nebyla ujednána smluvně (§ 1970 o. z.). Výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), tj. ve výši 10 % ročně; žalobkyně požadovala úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně, tedy méně, než nač měla nárok. S ohledem na uvedené soud shledal nárok na úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 3 300 Kč od 15. 5. 2020 do zaplacení.

21. S ohledem na uvedené uložil soud žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 3 300 Kč od 15. 5. 2020 do zaplacení (výrok I.), ve zbylém rozsahu, tj. co do částky 8 000 Kč s úrokem v kapitalizované výši 1 147,35 Kč, s úrokem ve výši 19,34 % ročně z částky 8 788,96 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 561,76 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 8 788,96 Kč od 30. 11. 2019 do 14. 5. 2020 a s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 5 488,96 Kč od 15. 5. 2020 do zaplacení, soud žalobu pro nedůvodnost zamítl (výrok II.). <b>Náklady řízení a lhůta k plnění</b> 22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení dle citovaného ustanovení bylo nutné k datu vyhlášení rozhodnutí kapitalizovat částky, jejichž zaplacení se žalobkyně žalobou domáhala, a částky, které byly žalobkyni skutečně přiznány, aby bylo možno posoudit míru úspěchu a neúspěchu žalobkyně v řízení. Žalobkyně byla ke dni vyhlášení rozhodnutí v řízení úspěšná co do přiznání částky 3 779,54 Kč (jistina ve výši 3 300 Kč + úrok z prodlení od 15. 5. 2020 do zaplacení, kapitalizovaný ke dni vyhlášení rozsudku na částku 479,54 Kč), přičemž v žalobě požadovala ke dni rozhodnutí celkem částku 17 989,44 Kč (jistina + poplatky ve výši 11 300 Kč + smluvní úrok v kapitalizované výši 1 147,35 Kč + smluvní úrok od 30. 11. 2019 do zaplacení, kapitalizovaný ke dni vyhlášení rozsudku na částku 3 311,09 Kč + úrok z prodlení v kapitalizované výši 561,76 Kč + úrok z prodlení od 30. 11. 2019 do zaplacení, kapitalizovaný ke dni vyhlášení rozsudku na částku 1 669,24 Kč). Co do vyjádření v procentech, úspěch žalobkyně v řízení činil 21,01 % v poměru k neúspěchu 78,99 %. S ohledem na uvedené má žalovaný nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 57,98 %. Jelikož žalovaný žádné účelně vynaložené náklady řízení nedoložil a ty se nepodávají ani z obsahu soudního spisu, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

23. Lhůtu ke splnění uložené povinnosti stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní, neboť ke stanovení jiné lhůty k plnění neshledal důvody.