5 C 104/2022

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Coufalíkem, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 11 928,02 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 11 928,02 Kč s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 3 152,24 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 3 152,24 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 11 928,02 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně – společnost [právnická osoba], se sídlem v [obec a číslo] – [část obce], [ulice a číslo], [IČO] (dále jen„ Společnost“), a žalovaný uzavřeli dne 21. 10. 2018 smlouvu o zápůjčce [číslo] (dále jen„ Smlouva“), na jejímž základě Společnost po předchozím přezkoumání úvěruschopnosti poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 7 000 Kč v hotovosti v okamžiku podpisu smlouvy, což žalovaný potvrdila svým podpisem smlouvy, a žalovaný se zavázal dlužnou částku vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 5 302 Kč v 45 týdenních splátkách po 274 Kč (poslední ve výši 246 Kč). Žalovaný uhradil toliko částku 7 148 Kč, která byla co do částky 3 847,76 Kč započtena na jistinu a co do částky 3 300,24 Kč použita na úhradu poplatků. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Žalovaná částka 11 928,02 Kč se sestává z dlužné jistiny ve výši 3 152,24 Kč, z poplatků za poskytnutí a správu úvěru ve výši 2 001,76 Kč, ze smluvní pokuty ve výši 3 674,02 Kč a ze sankčních poplatků ve výši 3 100 Kč (7 zaslaných upomínek á 300 Kč a poplatek za zahájení vymáhání dluhu ve výši 1 000 Kč). Na příslušenství požaduje úrok ve výši 29 % p. a. z částky 3 152,24 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % p. a. z částky 3 152,24 Kč od 18. 3. 2020 do zaplacení. Žalovaný ničeho neuhradil i přes zaslanou předžalobní upomínku.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. <b>Zjištěný skutkový stav</b> 3. Společnost a žalovaný si ujednali dne 21. 10. 2018 Smlouvu, na jejímž základě poskytla Společnost žalovanému při podpisu smlouvy peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit Společnosti společně s poplatkem ve výši 5 302 Kč, sestávajícím se a) z úroku ve výši 932 Kč (roční úroková sazba ve výši 29 % je stanovena jako pevná pro celou sjednanou dobu trvání smlouvy), b) z částky za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 2 728 Kč a c) z částky za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 1 642 Kč, celková dlužná částka tak činila 12 302 Kč (RPSN činilo 312,54 %), a to v hotovosti v 45 týdenních splátkách po 274 Kč (poslední splátka ve výši 246 Kč) s tím, že první splátkové období začíná běžet dnem uzavření Smlouvy. Žalovaný podpisem smlouvy stvrdil, že v hotovosti převzal jistinu zápůjčky. Dle čl. 6 pro případ, že žalovaný neuhradí řádně a včas splátku celkové dlužné částky, má Společnost právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení. Dle čl.

6. Společnost má právo rovněž na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí v důsledku prodlení žalovaného vzniknou, a to ve formě poplatku za zaslanou upomínku a poplatku za zahájení vymáhání dluhu. Dle čl.

6. Poplatek za zaslanou upomínku je paušalizovanou náhradou účelně vynaložených nákladů vzniklých Společnosti v souvislosti s vyhotovením a odesláním upomínky. Výše poplatku za zaslanou upomínku činí 300 Kč, přičemž v jednom splátkovém období může být zaslána pouze 1 zpoplatněná upomínka, přičemž jich může být zasláno nanejvýš 7. Dle čl.

6. Poplatek za zahájení vymáhání dluhu je paušalizovanou náhradou účelně vynaložených nákladů vzniklých Společnosti v souvislosti s vymáháním pohledávek ze Smlouvy; tento poplatek činí 1 000 Kč (viz Smlouva na č. l. 14).

4. Žalovaný za součinnosti zprostředkovatelky [jméno] [příjmení] vyplnil dne 21. 10. 2018 zákaznickou kartu, podle níž byla totožnost žalovaného ověřena prostřednictvím povolení k pobytu. Žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu, má základní vzdělání, je ženatý, má 1 vyživovací povinnost, pracuje na plný pracovní úvazek jako dělník s čistým příjmem ve výši 21 932 Kč, další čisté příjmy domácnosti činí 18 300 Kč, tj. celkové příjmy činí 40 232 Kč. Žalovaný nemá zápůjčku u Společnosti ani u jiné společnosti, nemá ani kreditní kartu, odhadované měsíční výdaje žalovaného činí 10 000 Kč Tyto údaje ověřila Společnost z pracovní smlouvy (na dobu neurčitou) a výplatní pásky za 1. 6. – 31. 7. 2018 (viz zákaznická karta na č. l. 69). V měsíci 6/ 2018 měl žalovaný hrubou mzdu ve výši 23 064 Kč, čistý příjem ve výši 17 946 Kč, cestovné paušální náhrada ve výši 400 Kč, srážka za odbory ve výši 179 Kč, takže žalovanému měla být vyplacena částka 18 167 Kč (viz mzdová páska na č. l. 68). V měsíci 7/ 2018 měl žalovaný hrubou mzdu ve výši 30 088 Kč, čistý příjem ve výši 25 553 Kč, cestovné paušální náhrada ve výši 400 Kč, srážka za odbory ve výši 256 Kč, takže žalovanému měla být vyplacena částka 25 697 Kč (viz mzdová páska na č. l. 68p). Ke dni 20. 7. 2022 byla vůči žalovanému vedena 1) exekuce pod sp. zn. 091 Ex 9839/21, datum zahájení exekuce dne 17. 9. 2021 a datum zápisu do evidence dne 22. 11. 2021, a 2) exekuce pod sp. zn. 203 Ex 12123/22, datum zahájení exekuce dne 20. 5. 2022 a datum zápisu do evidence dne 14. 7. 2022 (viz výpis z centrální evidence exekucí na č. l. 66).

5. Žalovaný uhradil dne 29. 10. 2018 částku 274 Kč, dne 5. 11. 2018 částku 1 000 Kč, dne 2. 12. 2018 částku 500 Kč, dne 16. 12. 2018 částku 1 000 Kč, dne 20. 1. 2019 částku 500 Kč, dne 17. 2. 2019 částku 1 000 Kč, dne 25. 3. 2019 částku 500 Kč, dne 13. 4. 2019 částku 1 000 Kč, dne 12. 5. 2019 částku 500 Kč, dne 2. 9. 2019 částku 300 Kč, dne 11. 12. 2019 částku 274 Kč, dne 9. 4. 2020 částku 300 Kč, tj. celkem částka 7 148 Kč (viz přehled plateb na č. l. 16).

6. Dne 28. 1. 2022 si Společnost a žalobkyně ujednaly smlouvu o postoupení pohledávek, na jejímž základě postoupila Společnost žalobkyni své pohledávky za dlužníky podle specifikace uvedené v příloze č. 1 této smlouvy; v příloze č. 1 byla pod č. 1 960 uvedena pohledávka za žalovaným ze Smlouvy (viz smlouva o postoupení pohledávek na č. l. 18, příloha č. 1 k této smlouvě na č. l. 23). Dne 1. 2. 2022 uhradila žalobkyně Společnosti blíže nespecifikovanou částku ke smlouvě o postoupení pohledávek (viz potvrzení o provedení transakce na č. l. 79). Dne 11. 2. 2022 vyzvala žalobkyně žalovaného k okamžitému uhrazení dluhu ve výši 11 928,02 Kč do 17. 3. 2022 s upozorněním na splatnost dluhu a vymáhání pohledávky soudní cestou. Přílohou dopisu bylo oznámení Společnosti o postoupení pohledávky na žalobkyni ze dne 1. 2. 2022 (viz výzva na č. l. 44, oznámení o postoupení pohledávky na č. l. 44p, potvrzení podání na č. l. 45). Dne 23. 3. 2022 zaslal zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu ze dne 21. 3. 2022, v níž žalovaného vyzval k úhradě dlužné částky 11 928,02 Kč nejpozději do 7 dnů od datace výzvy s upozorněním na soudní vymáhání pohledávky (viz předžalobní upomínka na č. l. 46, potvrzení podání na č. l. 47). Žalovaný ničeho neuhradil (viz nerozporované tvrzení žalobkyně).

7. Úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu floating a fixace sazby do 1 roku včetně činila v okamžiku uzavření Smlouvy, tj. v říjnu 2018, 9,229 % ročně a roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu činila 8,76 % ročně (viz přehled úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR a ročních procentních sazeb nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR, dostupný na www.cnb.cz).

8. Soud zamítl návrh na provedení důkazu výslechem zprostředkovatelky [jméno] [příjmení], neboť žalobkyně nebyla schopná učinit dostatečně konkrétní skutková tvrzení ohledně toho, jak byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného, zejména jak Společnost zkoumala jeho výdaje včetně toho, jaká byla jejich struktura, kdy toliko obecný údaj o výdajích ve výši 10 000 Kč bez uvedení, jakou částku vydává žalovaný na ubytování, na stravu, jízdné, na další dluhy, bránil náležitému provedení výslechu s ověřením věrohodnosti výpovědi svědkyně. Je třeba připomenout, že dokazování v civilním sporném řízení má sloužit k prokázání pravdivosti tvrzených skutečností, a nikoliv k tomu, aby na základě provedeného dokazování soud teprve zjišťoval nezbytná skutková zjištění. Jelikož tedy soud pro absenci příslušných skutkových tvrzení ohledně zkoumání výdajů žalovaného rozhodl na základě neunesení břemene tvrzení o jejich nezkoumání, považoval výslech navržené svědkyně za nevýznamný pro náležité rozhodnutí ve věci. Stejně tak neposkytl soud žalobkyni lhůtu k předložení výpisů z BRKI a NRKI a potvrzení o zaslání upomínek, neboť žalobkyni na učinění příslušných důkazních návrhů již dříve upozorňoval, nadto důkaz těmito listinami byl pro neusnesení břemene tvrzení pro náležité neosvědčení skutečností týkajících se výdajů žalovaného nadbytečný. <b>Právní posouzení věci</b> 9. Nejprve se soud zabýval aktivní legitimací žalobkyně. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ve smyslu 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), ze dne 28. 1. 2022 postoupila Společnost pohledávky za žalovaným ze Smlouvy na žalobkyni, což bylo doloženo smlouvou o postoupení pohledávek, seznamem postupovaných pohledávek a potvrzením o provedení úplaty za postupované pohledávky, přičemž žalovanému byla změna v osobě věřitele oznámena dopisem Společnosti ze dne 1. 2. 2022, čímž i vůči němu nabylo postoupení pohledávky účinnosti. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.

10. Společnost jako zapůjčitel a žalovaná coby vydlužitel uzavřely dne 21. 10. 2018 písemnou smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z., na jejímž základě Společnost přenechala žalovanému peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč, což žalovaný potvrdil výslovným prohlášením uvedeným ve smlouvě a svým podpisem smlouvy. Žalovanému vznikla povinnost vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky společně s poplatkem ve výši 5302 Kč, sestávajícím se a) z úroku ve výši 932 Kč (roční úroková sazba ve výši 29 % je stanovena jako pevná pro celou sjednanou dobu trvání smlouvy), b) z částky za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 2 728 Kč a c) z částky za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 1 642 Kč, celková dlužná částka tak činila 12 302 Kč (RPSN činilo 312,54 %), a to v hotovosti v 45 týdenních splátkách po 274 Kč (poslední splátka ve výši 246 Kč) s tím, že první splátkové období začíná běžet dnem uzavření Smlouvy.

11. Ačkoliv lze shledat smluvní konsensus obou smluvních stran být smlouvou vázány, má soud za to, že Smlouva je neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť Společnost řádným způsobem neposoudila úvěruschopnost žalované, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Žalobkyně uvedla, že Společnost splnila svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, kdy sama aktivně si zjišťovala informace ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli z veřejně a neveřejně přístupných zdrojů, porovnávala je s demografickými a statistickými údaji. Současně zjišťovala příjem žalovaného a jeho výdaje, které byly předloženy při vyplnění zákaznické karty ke Smlouvě. Soud se s řádným posouzením úvěruschopnosti žalovaného neztotožňuje.

12. Předně lze uvést, že poskytovatel spotřebitelského úvěru (Společnost) je v souladu s § 78 odst. 2 písm. b) zákona č. 257/2016 Sb. povinen uchovávat zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele (žalovaného). Tato povinnost přitom není bezvýznamná, neboť má-li být později (např. v soudním řízení) zkoumáno, jakým způsobem byla ze strany poskytovatele skutečně úvěruschopnost spotřebitele zkoumána, je předpokladem objektivity takového přezkumu předložení listin a jiných důkazů, jimiž byly rozhodné poměry spotřebitele doloženy. Jen tak může být objektivně zhodnoceno, zda byla úvěruschopnost spotřebitele vyhodnocena řádně, či nikoliv. S ohledem na princip ochrany spotřebitele, který se vůči poskytovateli úvěru pravidelně nachází ve slabším postavení, proto nelze akceptovat žalobkyní prezentovaný postoj, podle kterého postačí, když tyto skutečnosti budou prokázány svědeckou výpovědí zprostředkovatelky [jméno] [příjmení], případně že není třeba soudu tyto dokumenty předkládat a že postačuje, pokud byly předloženy při vyplnění zákaznické karty. Nelze totiž odhlédnout od faktu, že v souvislosti s motivací získat (poskytnout) úvěr, mohly být rozhodné údaje z údajně předložené dokumentace vyhodnoceny nepřesně, neúplně či nesprávně. V daném případě přitom žalobkyně disponovala toliko omezeným počtem listin, které měly svědčit o analýze příjmů a výdajů žalovaného včetně zjištění jeho dluhů, a ve zbytku odkazovala na svědeckou výpověď zprostředkovatelky [jméno] [příjmení], kterou mělo být prokázáno mj. náležité vyplnění zákaznické karty. Konkrétně se jedná tedy o následující soudu předložené listiny: a) zákaznická karta, kterou měl žalovaný vyplnit za přítomnosti a pomoci zprostředkovatelky [jméno] [příjmení], b) výplatní pásky za měsíce 6–7/ 2018 a c) výpis z centrální evidence exekucí, který byl ovšem datován dnem 20. 7. 2022.

13. Ze zákaznické karty se podává následující: Žalovaný měl mít čistý příjem ve výši 21 932 Kč, což bylo dle sekce„ ověřené dokumenty“ doloženo 2 výplatními páskami za měsíce 6–7/ 2018; ze žalobkyní předložené výplatní pásky za měsíc 6/ 2018 se podává, že žalovanému má být vyplacena částka 18 167 Kč, a ze žalobkyní předložené výplatní pásky za měsíc 7/ 2018 se podává, že žalovanému má být vyplacena částka 25 697 Kč; tyto částky v průměru dávají skutečně průměrný čistý příjem ze zaměstnání ve výši 21 932 Kč. Čistý příjem žalovaného ve výši 21 932 Kč (pomine-li soud skutečnost, že v době uzavření Smlouvy žalovaný nepochybně disponoval již výplatními páskami za měsíce 8–9/ 2018) byl tedy dostatečně osvědčen. Dostatečné osvědčení však již neplatí pro další čistý příjem domácnosti ve výši 18 300 Kč, který měl být dle tvrzení žalobkyně příjmem manželky žalovaného; jak totiž vyplývá z položky„ ověřené dokumenty“, ohledně tohoto příjmu neproběhlo nejspíše žádné zkoumání a žalobkyně soudu žádnou příslušnou listinu ani nedoložila, a tedy Společnost se spolehla nejspíše jen na tvrzení žalovaného. Pokud jde o výdaje žalovaného v celkové výši 10 000 Kč, zde je třeba uvést, že dle sekce„ ověřené dokumenty“ nebyl tento údaj ničím podložený, navíc není patrná ani jeho struktura, takže není zřejmé, jaké výdaje žalovaného měly tvořit náklady na bydlení, což platí zvlášť za situace, kdy žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu, takže logicky mu vznikala povinnost hradit nájemné, zálohy na poskytované služby, případně nedoplatek na vyúčtování, dále nejsou patrné náklady žalovaného na stravu, ošacení, hygienické potřeby, na úhradu telekomunikačních či jiných služeb, výše splátek dluhů apod. Problematičnost částky 10 000 Kč vyplývá i z toho, že dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, výše životního minima v roce 2018 činila pro 1 osobu 3 410 Kč, přičemž při zohlednění skutečnosti, že žalovaný měl být ženatý a měl 1 vyživovací povinnost, by pro takovou rodinu výše životního minima činila nejméně 7 710 Kč. Co se týče nákladů na bydlení dle nařízení vlády č. 407/2017 Sb. výše částek normativních nákladů na bydlení v roce 2018 v případě bydlení v bytech užívaných na základě nájemní smlouvy činila v městě do 9 999 obyvatel (pro město Čáslav) pro 1 osobu 4 420 Kč a pro rodinu o 3 osobách 8 939 Kč.

14. Pokud jde o vlastní přezkumnou činnost, tato zůstala pouze v rovině tvrzení, kdy žalobkyně soudu doložila v tomto ohledu jedinou listinu, a sice výpis z centrální evidence exekucí ze dne 20. 7. 2022, který je sice retrospektivně schopen osvědčit, že v době uzavření Smlouvy nebyla proti žalovanému vedena exekuce, avšak nepotvrzuje, že do centrální evidence exekucí nahlížela samotná Společnost, jakož ani skutečnost, že žalovaný v době uzavření Smlouvy neměl žádné jiné dluhy. Co se totiž týče výše popsané zákaznické karty, zde má soud za to, že tato listina nepochybně nemůže být považována za průkaz dostatečně provedené analýzy příjmů a výdajů žalovaného, nýbrž soud ji považuje jen za souhrn údajů, které Společnost po žalovaném před uzavřením Smlouvy požadovala vyplnit, případně doložit určitými listinami. Provedení lustrace žalovaného Společností v jiných veřejně či i neveřejně dostupných registrech (např. SOLUS, NRKI, BRKI) nebyla pak v řízení prokázána, kdy žalobkyně příslušné listiny soudu nepředložila. Jak je současně soudu známo z jeho úřední činnosti týkající se obdobných případů Společnosti, Společnost při zkoumání úvěruschopnosti svých klientů dlouhodobě a opakovaně svým povinnostem nedostávala, když se spoléhala toliko na jejich tvrzení (např. rozsudky zdejšího soudu sp. zn. 5 C 118/2022, 35 C 71/2022, 38 C 286/2021, 46 C 33/2022).

15. Lze připomenout, že jak vyplývá z právní úpravy a na ní navazující judikatury (např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), Společnost, která poskytuje spotřebitelské úvěry, se při posuzování úvěruschopnosti nesmí obecně jen spolehnout na údaje sdělené spotřebitelem (v tomto případě žalovaným), nýbrž musí provést sama patřičné šetření. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

16. Uvedené přitom v posuzovaném případě splněno nebylo. Na uvedeném přitom ničeho nemění ani odkaz žalobkyně na usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 1543/21. Pomine-li soud, že uvedené rozhodnutí Ústavního soudu je toliko usnesením, a nikoliv nálezem, přičemž jeho sdělením je skutečnost, že přezkoumávané rozhodnutí nedosahuje ústavněprávní roviny, má soud za to, že z uvedeného usnesení Ústavního soudu nevyplývá, že by se v případě bagatelních spotřebitelských úvěrů (do výše jistiny 10 000 Kč) neměla vůbec zkoumat výdajová stránka žadatele o spotřebitelský úvěr, jak se snad snaží žalobkyně naznačit.

17. Byť si je soud vědom toho, že § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění před novelou č. 96/2022 Sb., naznačuje, že by nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti mělo být stiženo toliko relativní neplatností právního jednání, jíž se přitom žalovaná v dané věci nedovolala, je nezbytné s ohledem na ústavně konformní a eurokonformní výklad dovodit, že se jedná ve skutečnosti o neplatnost absolutní (např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, viz též rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, či usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2021, Pl. ÚS 3/20), k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti přitom v daném případě způsobuje neplatnost Smlouvy v celém rozsahu, neboť zmíněná vada nezkoumání úvěruschopnosti se netýká toliko části právního jednání, kterou by bylo lze od ostatního obsahu oddělit.

18. Jestliže je Smlouva neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by žalobkyně odvozovala ze zápůjčky založené Smlouvou. Žalobkyni proto nebylo možné přiznat žalovanou jistinu zápůjčky ve výši 3 152,24 Kč s dlužnou částkou poplatku ve výši 2 001,76 Kč, smluvní pokutu ve výši 3 674,02 Kč, sankční poplatky ve výši 3 100 Kč, jakož ani požadované příslušenství (smluvní úrok a zákonný úrok z prodlení).

19. Při závěru o neplatnosti Smlouvy je nicméně s ohledem na zásadu iura novit curia třeba právní poměr mezi Společností, resp. po postoupení pohledávky žalobkyní, a žalovaným posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalovaného dle 87 zákona č. 257/2016 Sb., které je speciálním ustanovením k vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle § 2993 věty první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), které spočívá v tom, že žalovaný obdržel částku 7 000 Kč náležející Společnosti, aniž by pro takovou platbu existoval (platný) právní důvod. Z dokazování vyplynulo, že žalovaný poskytl Společnosti celkově částku 7 148 Kč, která měla sloužit jako platba splátek, resp. splatného dluhu; jelikož však Smlouva je neplatná, je nezbytné tuto částku použít na bezdůvodné obohacení, které tak bylo zcela uhrazeno, nýbrž i co do částky 148 Kč přeplaceno a žalovaný tak žalobkyni nedluží ničeho ani z titulu bezdůvodného obohacení.

20. S ohledem na uvedené soud žalobu pro bezdůvodnost v plném rozsahu zamítl.

21. Žalovaný byl v řízení zcela procesně úspěšný, příslušelo by mu podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), právo na plnou náhradu nákladů řízení. Jelikož žalovaný žádné účelně vynaložené náklady řízení nedoložil a ty se nepodávají ani z obsahu soudního spisu, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).