8 C 168/2025

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Knotkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 94 724,91 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 79 460,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 79 460,90 Kč od 11. 10. 2025 do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 15 264,01 Kč, úroku v kapitalizované výši 3 781,64 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 843,27 Kč, úroku ve výši 6,79 % ročně z částky 94 724,91 Kč od 1. 6. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 94 724,91 Kč od 1. 6. 2025 do 10. 10. 2025, úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 15 264,01 Kč od 11. 10. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 0,5 % ročně z částky 79 460,90 Kč od 11. 10. 2025 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 3 350 Kč, zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 455 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši 94 724,91 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 781,64 Kč od 1. 3. 2025 do 31. 5. 2025, s kapitalizovaným úrokem z prodlení v kapitalizované výši 2 843,27 Kč od 1. 3. 2025 do 31. 5. 2025, s úrokem ve výši 6,79 % ročně z částky 94 724,91 Kč od 1. 6. 2025 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 94 724,91 Kč od 1. 6. 2025 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 3 350 Kč. K tomu uvedla, že s žalovaným uzavřela dne 7. 10. 2022 smlouvu o úvěru ze stavebního spoření č. , hodnota, (, Anonymizováno, ) (dále jen „úvěrová smlouva“), na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému v říjnu 2022 částku 99 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet úvěr měsíčními splátkami vždy k 25. dni v měsíci. Poslední řádně uhrazená splátka byla splatná dne 26. 3. 2024. Vzhledem k porušení smluvních povinností žalovaným, žalobkyně od úvěrové smlouvy odstoupila. Žalovaná částka pak odpovídá dluhu k datu 31. 5. 2025.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), za použití § 101 odst. 4 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání ve věci samé.

3. Soud přitom zjistil následující:

4. Mezi účastníky byla dne 7. 10. 2022 uzavřena úvěrová smlouva, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr (cílová částka stavebního spoření) ve výši 99 000 Kč a žalovaný se zavázal jistinu úvěru uhradit spolu s úroky v měsíčních splátkách po 904,18 Kč (viz smlouva). Žalovaný čerpal dne 11. 10. 2022 částku 99 000 Kč a uhradil celkem částku 19 539,19 Kč (viz výpis z účtu úvěru ve fázi překlenovacího úvěru za rok 2022, nezpochybněné tvrzení žalobkyně).

5. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že je svobodný, nemá vyživovací povinnost k žádnému dítěti, žije v nájmu, počet osob v domácnost je „1“, jeho měsíční příjem ze zaměstnání činí 26 000 Kč, ostatní pravidelné příjmy činí 10 000 Kč, má jiné závazky ve výši 150 000 Kč s měsíční splátkou 3 600 Kč, jeho výdaje za nájem činí 15 500 Kč a dále hradí ročně daň z majetku ve výši 200 Kč (viz žádost o úvěr). Dle údajů uvedených v žádosti o úvěr u žalovaného nebyla zahájena exekuce, žalovaný nebyl společníkem v právnické osobě, nepodával přiznání k dani z příjmů fyzických osob (viz žádost o úvěr). Výdaje na bydlení žalovaného žalobkyně ověřila smlouvou o nájmu bytu včetně jejího dodatku, ze které je patrné, že žalovaný byl nájemcem bytu společně se třemi dalšími osobami stejného příjmení a hradil nájem ve výši 15 500 Kč včetně záloh na energie (viz smlouva o nájmu vč. dodatku č. , hodnota, a předávacího protokolu). Žalobkyně uvedla, že v postavení banky ověřuje příjmy a výdaje prostřednictvím interního ekonomického modelu pracující se statistickými údaji a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Žalobkyně dále zjišťovala záznamy o žalovaném z bankovního registru klientských informací (BRKI), nebankovního registru klientských informací NRKI), zájmového sdružení právnických osob na ochranu leasingu, úvěrů a dalších služeb (SOLUS), , Anonymizováno, - systému pro poskytování zákonné součinnosti a Blacklistu. Do všech uvedených registrů byl dle žalobkyně učiněn dotaz ke dni 5. 10. 2022 a dle detailu hodnocení registrů byly všechny výsledky „OK“ (viz hodnocení registry – detail).

6. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky 99 299,99 Kč bez zbytečného odkladu od 28. 2. 2025, výzva však byla vrácena žalobkyni jako nedoručená (viz poslední výzva k úhradě dlužných částek před odstoupením, doručenka).

7. Soud věc posoudil následovně:

8. Podle § 86 odst. 1zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 7. 10. 2022 Smlouvu ve smyslu § 2395 o. z., na základě které žalobkyně přenechala žalovanému peněžní prostředky ve výši 99 000 Kč. Ačkoliv lze shledat smluvní konsensus obou smluvních stran být smlouvami vázány, má soud za to, že uvedené smlouvy jsou neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., neboť žalobkyně řádným způsobem neposoudila úvěruschopnost žalovaného, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Jak vyplývá z právní úpravy a na ní navazující judikatury (např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), společnost, která poskytuje spotřebitelské úvěry, se při posuzování úvěruschopnosti nesmí obecně jen spolehnout na údaje sdělené spotřebitelem (v tomto případě žalovaným), nýbrž musí provést sama patřičné šetření, což však v daném případě splněno nebylo. V dané věci, jak bylo popsáno výše (bod 5 rozsudku), žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Jediný údaj, který žalobkyně ověřila byla žalovaným tvrzená částka výdajů za bydlení ve výši 15 500 Kč, kterou žalobkyně ověřila prostřednictvím smlouvy o nájmu bytu včetně jejího dodatku. Žalobkyně vycházela z příjmu žalovaného ve výši 26 000 Kč, ale tvrzený příjem nijak neověřovala a namísto zjišťování skutečných výdajů žalovaného vycházela z ekonomického modelu. Nadto je třeba upozornit, že částky životního minima a normativních nákladů na bydlení nereflektují reálnou situaci žalovaného. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k nereálným údajům uvedeným ze strany žalovaného, který uvedl, že žije v domácnosti sám a nemá vyživovací povinnost k žádnému dítěti, přitom z nájemní smlouvy jsou mezi nájemci uvedené tři další osoby stejného příjmení. Žalobkyně dále provedla lustraci v bankovních i nebankovních registrech, výstup z těchto registrů však představoval pouze slovo „OK“, aniž by bylo patrné, zda žalovaný splácí další úvěry, v jaké výši a jaká je jeho platební morálka, což bylo na místě zejména vzhledem k tomu, že žalovaný sám uvedl, že hradí měsíčně splátky 3 600 Kč se zbývající jistinou 150 000 Kč. Soud tak shledal ověřování úvěruschopnosti žalovaného nedostatečné, neboť pouhé vyplnění údajů do formuláře, aniž by byly ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě dostatečných informací.

11. K argumentaci žalobkyně rozhodnutím Nejvyššího soudu v Brně ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. , spisová značka, , týkající se možnosti ověřovat příjmy a výdaje prostřednictvím ekonomického modelu, soud uvádí, že skutkový stav v projednávané věci byl jiný. Na rozdíl od situace řešené Nejvyšším soudem, neměla žalobkyně k dispozici výpis z běžného účtu, z něhož lze zjistit pravidelné příjmy a výdaje dlužníka. Tyto však nelze zjistit z výpisu z úvěrového účtu, který předložila žalobkyně. V projednávané věci žalobkyně zcela rezignovala na ověřování skutečných příjmů a výdajů a vycházela pouze ze statistických údajů, které o skutečných poměrech žalovaného nevypovídají ničeho.

12. S účinností od 29. 5. 2022 stanoví § 87 zákona č. 257/2016 Sb., že v případě poskytnutí úvěru v rozporu s § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., je taková smlouva neplatná, přičemž k její neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu. Z povahy věci tak jde, ve smyslu § 588 o. z., o neplatnost absolutní. Nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti přitom v daném případě způsobuje neplatnost úvěrové smlouvy v celém rozsahu.

13. Jestliže je smlouva neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by žalobkyně odvozovala ze spotřebitelského úvěru založeného uvedenou smlouvou. Při závěru o neplatnosti smluv je nicméně s ohledem na zásadu iura novit curia třeba právní poměr mezi Společností, resp. po postoupení pohledávky žalobkyní, a žalovaným posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalovaného dle § 2991 odst. 1 o. z. a účastníci tak byli povinni vrátit, co si na jejím základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovanému byla poskytnuta částka 99 000 Kč, přičemž žalovaný žalobkyni poskytl částku 19 539,19 Kč14. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). K uplatněnému příslušenství pohledávky (§ 513 občanského zákoníku) – zákonnému úroku z prodlení soud uvádí, že žalovaný se dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení nejpozději k výzvě žalobkyně učiněné v žalobě, která byla v souladu s o.s.ř. doručena žalovanému dne 3. 10. 2025, když předžalobní výzva žalobkyně ani jiná výzva k úhradě dluhu se prokazatelně do dispozice žalovaného nedostala a je tak ve vztahu k nim vyloučeno užití § 573 občanského zákoníku, které rovněž dle své dikce předpokládá, že zásilka prokazatelně adresátu došla (tzv. teorie dojití, k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. III. ÚS 1660/19). Lhůta sedmi dnů od doručení žaloby žalovanému, vzhledem k výši předmětné pohledávky, se pak jeví lhůtou, kdy žalovaný mohl plnit bez zbytečného odkladu dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku. Pokud žalovaný dluh nesplnil v uvedené lhůtě, ocitl se dne 11. 10. 2025 v prodlení se zaplacením dle § 1968 věty první občanského zákoníku. Dle § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů je pak žalovaný povinen od 11. 10. 2025 do zaplacení zaplatit žalobkyni z této částky též úrok z prodlení v jeho zákonné výši 11,5 % ročně.

15. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na zaplacení částky 79 460,9 Kč coby poskytnuté jistiny (99 000 Kč – 19 539,19 Kč) a úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 79 460,90 Kč od 11. 10. 2025 do zaplacení, k jejichž zaplacení soud žalovaného zavázal svým rozhodnutím, a to v souladu s § 160 odst. 1 věty první o. s. ř. do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), naopak ve zbytku žalobu pro nedůvodnost zamítl (výrok II).

16. Předmětem sporu byly ke dni vyhlášení rozsudku nároky v souhrnné výši 113 053,14 Kč (částka 94 724,91 Kč + kapitalizovaný úrok ve výši 3 781,64 Kč + kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 2 843,27 Kč + úrok ve výši 6,79 % ročně z částky 94 724,91 Kč od 1. 6. 2025 do 26. 1. 2026 kapitalizovaný ke dni rozhodnutí na 4 229,14 Kč + úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 94 724,91 Kč kapitalizovaný ke dni rozhodnutí na 7 474,18 Kč). Žalobkyně uspěla s částkou 82 164,74 Kč (částka 79 460,90 Kč + úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 79 460,90 Kč kapitalizovaný ke dni rozhodnutí na 2 703,84 Kč), tj. ze 73 %. Dle § 142 odst. 2 o.s.ř. jí příslušelo právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 46 % (73 % - 27 %). V řízení žalobkyně účelně vynaložila náklady ve výši 5 337 Kč, což představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 4 737 Kč a paušální náhradu ve výši 600 Kč za dva úkony podle § 1 odst. 3 písm. a) vyhl. č. 254/2015 Sb., tj. výzva k plnění a sepis a podání žaloby. Paušální náhradu přiznal soud žalobkyni ve výši 300 Kč za úkon podle § 2 odst. 3 cit. vyhl. Soud tak zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení ve výši 2 455 Kč (46 % z 5 337 Kč).