21 C 19/2021

Plný text

Okresní soud ve Znojmě rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Borisem Janíčkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro 1.410,58 Kč

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 1.410,58 Kč z částky 60.590 Kč vzniklé sazbou 8,25 % ročně od 18. 12. 2020 do 30. 3. 2021, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 16.052,16 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobou doručenou soudu dne 20. 12. 2020 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 60.590 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 18. 12. 2020 do zaplacení. K odůvodnění uvedla, že žalobkyně a žalovaná spolu uzavřeli dne datum smlouvu o zájezdu na země a země v termínu 24. 11. 2020 do 16. 12. 2020 za cenu 121.175 Kč, v souladu s uzavřenou smlouvou žalobkyně uhradila zálohu ve výši 60.590 Kč. Žalobkyně posunula termín zájezdu nejméně o jeden rok, čímž došlo k podstatné změně smlouvy. Žalobkyně od smlouvy odstoupila a žalovanou vyzvala k zaplacení zálohy, žalovaná však tyto prostředky nevrátila. Usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 2. 6. 2021 č. j. 21 C 19/2021-54, které nabylo právní moci dne 24. 6. 2021, bylo rozhodnuto, že se zastavuje řízení ve vztahu k jistině 60.590 Kč, kdy předmětem řízení je toliko původně požadované zákonné úroky z prodlení z jistiny 60.590 Kč od 18. 12. 2020 do zaplacení, tj. do 30. 3. 2021. Podle § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu dále jen„ občanský soudní řád“) v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali (§ 207 odst. 1), soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Po provedeném dokazování soud zjistil tento skutkový a právní stav: Žaloba byla podána zcela důvodně, když po jejím podání došlo ze strany žalované k úhradě požadované částky vyjma úroku z prodlení. Celý původně tvrzený nárok žalobkyně byl i postaven na jisto v rámci dokazovaní předloženou smlouvou o zájezdu č. rezervace číslo explicitně uzavřenou žalobkyní a žalovanou, příjmovým pokladním dokladem vztahujícím se k výplatě zálohy, přípisem ze dne 22. 11. 2020 včetně dodejky o odstoupení od smlouvy ze strany žalované s výzvou k úhradě zálohy ve lhůtě 14 dnů doručenou již 22. 11. 2020, emailovou komunikací předcházející podaní žaloby mezi účastníky prokazující sdělení žalobkyně, že z objektivních důvodů poruší svůj závazek ohledně smluveného termínu zájezdu asi o rok a vyjádření nesouhlasu žalované s takovým postupem, všeobecnými obchodními podmínkami vztahujícími se k dané smlouvě o zájezdu zakládající právo žalobkyně odstoupit od smlouvy v případě navržené změny zájezdu ze strany žalované. Z dokazování tak vyplynulo, že žalovaná byla ve smyslu § 2536a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanského zákoníku“) povinna vrátit žalobkyni zaplacenou zálohu. Soud dospěl i k závěru, že v daném případě žádné odstupné žalované nepříslušelo, když k odstoupení došlo pro porušení povinnosti žalované zajistit smluvený zájezd a ze strany žalobkyně se jistě nejednalo o žádný svévolný postup, pokud nesouhlasila s odkladem zájezdu o asi celý rok, navíc ještě v naprosto nejistém termínu. Splatnost závazku žalované nastala dříve, než bylo požadováno, tj. od 18. 12. 2020, za žalobou vymezené období tak byla dána povinnost žalované platit úrok z prodlení ve smyslu § 1970 občanského zákoníku, přičemž výši úroku z prodlení stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobě proto bylo ve znění jejího zpětvzetí zcela vyhověno a byl přiznán zákonný úrok z prodlení z částky 60.590 Kč od 18. 12. 2020 do 30. 3. 2021 ve výši 1.410,58 Kč. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení. V průběhu řízení bylo ze strany žalované obsáhle argumentováno v písemných podáních, jakož i u jednání, proč by soud neměl přiznat požadovaný úrok z prodlení pro rozpor s dobrými mravy, byla zejm. líčena žalobkyní nezaviněná neschopnost vrátit požadovanou zálohu v důsledku zcela mimořádné pandemické situace a vyplacení záloh smluvním partnerům žalované, kteří měli zajistit realizaci smluv, jakož i snaha žalované dostát svým závazkům. Žalovaná nijak nezavinila pandemickou situaci postihující cestovní ruch, v jehož oboru podniká. Soud přitom nemá důvod nevěřit výpovědi jednatelky žalobkyně u jednání o tom, že její společnost skutečně činila maximální kroky k uspokojení nároku žalované a že tak po podání žaloby činila i na úkor jiných klientů s jejich souhlasem. Nebylo tedy možno přehlédnout, že k pozdnímu plnění došlo v důsledku žalovanou nezaviněné situace, k podání žaloby došlo již v prosinci 2020 a že z výpovědi jednatelky bylo zjištěno, že žalovaná vzala v říjnu 2020 na vědomí, že žalobkyně od smlouvy odstoupila. Nicméně na druhou stranu pandemickou situaci nezavinila ani žalobkyně. Žalovaná přitom na rozdíl od žalobkyně vystupovala v daném smluvním vztahu jako podnikatel, tedy osoba, jejímž výchozím definičním znakem je nesení rizika, neboť vykonává výdělečnou činnost na vlastní odpovědnost, ve vztahu k žalované je tedy plně její odpovědností, zda jí její smluvní partneři plní své závazky či zda bude s to smluvený zájezd realizovat. Soud nemohl současně ani pominout, že sice žalovaná uhradila požadovanou jistinu brzy od podání žaloby a že žalobkyně přece jenom mohla s žalobou posečkat, avšak žalovaná činila v řízení kroky, kterými vnutila na straně žalované zvýšení výdajů – jako mj. skutková tvrzení, která poukazovala na to, že žalovaná není aktivně legitimovaná, poukazování na případnou povinnost žalované hradit odstupné, nebyl přitom explicitně uznán oprávněný nárok na úroky z prodlení a tento byl naopak rozporován. Pro postoj žalované nebylo možno rozhodnout mimo jednání. Právní zástupkyně žalobkyně tak musela při řádně vedeném zastoupení činit z tohoto důvodu úkony, jejichž náklady nesla žalobkyně. Pokud by bylo za dané situace přistoupeno k tomu, že má žalobkyně nést své veškeré výdaje na právní zastoupení, jednalo by se o rozhodnutí nepřiměřené, nespravedlivé. Soud za dané situace přiznal žalobkyni náklady řízení, které při jeho vyčíslení a zvážení situace s ohledem na shora popsané mimořádné okolnosti redukoval. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení redukovaný o čtyřicet procent dle § 150 o. s. ř. v částce obdobné jako při rozhodnutí o nákladech řízení platebním rozkazem ve výši 16.052,16 Kč (tedy 60% z 26.753,60 Kč). Neredukované náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.400 Kč, kdy zbývající část zaplaceného soudního poplatku bude pro zpětvzetí žaloby před jednáním vrácena žalobkyni, a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 60.590 Kč sestávající z částky 3.540 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (tj. příprava a převzetí právního zastoupení, předžalobní výzva ze základním skutkovým a právním rozborem, podání žaloby, vyjádření ve věci samé spojené s částečným zpětvzetím) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 1.410,58 Kč sestávající z částky 1.000 Kč za jeden úkon právní služby (tj. účast u jednání po částečném zastavení řízení) uvedený v § 11 odst. 1 a. t. včetně paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 27. 7. 2021 náhrada 4.293,41 Kč za 512 ujetých km v částce 2.893,41 Kč (27,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. při průměrné spotřebě 4,6 l /100 km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 589/2020 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 14 × 30 minut v částce 1.400 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 20.953,41 Kč ve výši 4.400,22 Kč. Proti tomuto rozsudku nelze podat odvolání. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.