23 C 15/2026

Plný text

Okresní soud ve Znojmě rozhodl Mgr. Romanem Vystrčilem jako samosoudcem ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČ IČO žalobce , sídlem Adresa žalobce , zastoupený advokátkou Jméno advokátky , sídlem Adresa advokátky , proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované , bytem Adresa žalované , o 51 104,30 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu,

I. Zamítá se žaloba na zaplacení částky 40 831,24 Kč s 12,75 % ročním úrokem z prodlení z částky 17 294,32 Kč od 28. 8. 2024 do zaplacení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 10 386,27 Kč s úrokem z prodlení ve výší 12,75 % ročně z této částky od 28. 4. 2024 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 886,79 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 500 Kč splatných k rukám žalobce vždy do každého 20. dne v měsíci s tím, že splatnost první splátky nastává 20. dne měsíce bezprostředně následujícím po měsíci, ve kterém rozsudek nabude právní moci, to vše pod ztrátou výhody splátek.

III. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou ze dne , datum, se žalobce po žalované domáhá zaplacení částky 51 104,30 Kč sestávající z dlužné jistiny 27 258,32 Kč, dlužného úroku 23 064,51 Kč, dlužných poplatků 422,27 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z dlužné jistiny od 7. 7. 2024 do 5. 10. 2024 a dále zákonného úroku z prodlení z částky 27 680,50 Kč od 28. 8. 2024 do zaplacení, to vše proto, že se žalovanou uzavřel dne , datum, smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, se sjednaným úvěrovým rámcem 50 500 Kč, který bylo možno čerpat i opakovaně. Žalovaná se ve smlouvě dále zavázala zaplatit poplatek za sjednané služby , název, ve výši 446,52 Kč, , název, ve výši 1 649,96 Kč a , název, ve výši 117,12 Kč. Žalovaná úvěr čerpala do výše 35 909 Kč, dostala se však do prodlení s úhradou sjednaných splátek, proto žalobce smlouvu dne 27. 8. 2024 vypověděl. Splácení úvěru bylo dle čl. , hodnota, smlouvy utvrzeno smluvní pokutou ve výši 0,1 % denně ze zůstatku jistiny úvěru.

2. Žalovaná se ve věci vyjádřila tak, že úvěr si brala společně se svým bývalým partnerem, se kterým úvěr spláceli. Po rozchodu zůstala sama s nezletilou dcerou a nebyla schopna úvěr dále splácet. Požádala o možnost uhradit zbytek dluhu ve splátkách.

3. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, a z ověření identity žalované prostřednictvím BankID vzal soud za prokázané, že dne , datum, byla mezi účastníky uzavřena smlouva, kterou se žalobce zavázal poskytnout žalované úvěr do částky 50 500 Kč s možností jeho opakovaného čerpání. Čerpaný úvěr se žalovaná zavázala splácet žalobci ve stanovených denních splátkách. Úroková sazba byla sjednána ve výši 1,066 % denně, RPSN činila 2724,04 %. Splácení úvěru bylo utvrzeno smluvní pokutou ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, s níž je žalovaná v prodlení. Z přehledu bankovních transakcí vzal soud za prokázané, že žalovaná čerpala na úvěr částku 35 909 Kč. Z oznámení žalobce ze dne , datum, vzal soud za prokázané, že žalobce úvěrovou smlouvu vypověděl z důvodu neuhrazení dlužných splátek. K prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalované doložil žalobce kartu klienta, výpis identifikovaných příjmů a obecné principy posuzování a filozofii Společnosti. Ze statistiky úrokových sazeb České národní banky vzal soud za prokázané, že průměrná výše úrokových sazeb činila v měsíci listopadu 2023 v případě kontokorentních úvěrů 20,47 % ročně, v případě úvěrů z kreditních karet 25,89 % ročně a v případě spotřebitelských úvěrů 9,27 % ročně. Z dokladů o provedených transakcích prostřednictvím aplikace , název, vzal soud za prokázané, že žalovaná poukázala na účet č. , č. účtu, , pod VS , var. symbol, , dne , datum, částku 192 Kč, dne , datum, částku 1 004 Kč, dne , datum, částku 1 300 Kč, dne , datum, částku 2 300 Kč, dne , datum, částku 1 147 Kč, dne , datum, částku 10 000 Kč a dne , datum, částku 10 000 Kč.

4. Podle § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

6. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

7. Soud předně podotýká, že v projednávané věci měl pochybnosti o tom, zda žalobce před poskytnutím úvěru řádně zkoumal úvěruschopnost žalované, neboť k tomu žalobce doložil jen jakýsi výpis identifikovaných příjmů žalované, ze které však nevyplývá, z jakých zdrojů příjmy žalované pocházejí, zda se jedná o stabilní zdroj příjmu (například z pracovního poměru uzavřeného po dobu trvání úvěru), žalobce pak již vůbec nedoložil, jakým způsobem zkoumal výdaje žalované a zda provedl ověření žalované v dostupných registrech dlužníků. Jelikož však žalovaná následně dluh z úvěru splácela, soud s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu (kupř. rozhodnutí ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023) dospěl k závěru, že nelze učinit závěr o tom, že by ke dni uzavření úvěrové smlouvy nebyla žalovaná schopna úvěr splatit. Neplatnost úvěrové smlouvy z tohoto důvodu tak soud ve věci nakonec neshledal.

8. Z provedeného dokazování vyplývá, že mezi žalobcem a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru, přičemž z poskytnutého úvěrového rámce vyčerpala žalovaná částku 35 909 Kč. Z provedeného dokazování dále vyplývá, že mezi stranami úvěrové smlouvy byl sjednán obchodní úrok ve výši 1,066 % denně, což odpovídá úroku ve výši 389,09 % ročně. Z provedeného dokazování vyplývá, že průměrná úroková sazba se v době uzavření úvěrové smlouvy pohybovala u jednotlivých typů úvěrů v rozmezí od 9,27 % do 25,87 % ročně. Soud si je vědom, že v databázi České národní banky jsou evidovány průměrné úrokové sazby, a že je tak běžné, že v daném období jsou úvěry sjednávány i s vyšší úrokovou sazbou, nicméně pokud soud porovná nejvyšší zjištěnou průměrnou úrokovou sazbu s úrokovou sazbou smluvenou v úvěrové smlouvě, tak sazba sjednaná v této smlouvě překračuje zjištěnou sazbu průměrnou pro dané období 15násobně. To je natolik markantní nepoměr, že takto sjednaná úroková sazba musí být pohledem ustálené judikatury Nejvyššího soudu (pro srovnání viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. 21 Cdo 1484/2004 či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 2. 2007, sp.zn. 33 Odo 236/2005) považována nutně za nemravnou. Na ujednání úvěrové smlouvy o úroku z úvěru je proto třeba v souladu s ustanovením § 580 občanského zákoníku nahlížet jako na absolutně neplatné právní jednání pro zjevný rozpor tohoto ujednání s dobrými mravy.

9. Soud při rozhodování dále přihlédl k judikatuře Soudního dvora Evropské unie, ze které vyplývá, že článek 6 odst. 1 Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, která vnitrostátnímu soudu umožňuje, aby při rozhodování o neplatnosti zneužívající klauzule ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule (pro srovnání viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 14. 6. 2012, C-618/10, ve věci Banco Español de Crédito SA proti Joaquín Calderon Camin). Dále Soudní dvůr EU dovodil, že neplatné (zneužívající) ujednání by mohl soud podle uvedené směrnice nahradit pouze tehdy, byl-li by spotřebitel zrušením celém smlouvy vystaven zvlášť nepříznivým důsledkům (pro srovnání viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 7. 11. 2019, C349/18 až C351/18, ve věci NMBS proti Kanyeba, Nijs, Dedroong).

10. Z uvedeného vyplývá, že je-li ujednání o úroku ve smlouvě o spotřebitelském úvěru neplatné pro rozpor takového ujednání s dobrými mravy (proto, že nutí spotřebitele platit za poskytnutí úvěru zjevně nemravný úrok), vylučuje čl. 6 odst. 1 Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, aby soud v takovém případě při rozhodování o žalobou uplatněném nároku na zaplacení dlužného (nemravného) úroku z úvěru aplikoval ustanovení § 1802 občanského zákoníku a nahradil neplatné ujednání o výši úrokové sazby tak, že by žalobci přiznal k náhradě obvyklý úrok požadovaný za úvěry poskytované bankami v místě bydliště dlužníka v době uzavření smlouvy. Nejedná se totiž o případ, kdy by zrušením smlouvy byl spotřebitel vystaven zvlášť nepříznivým důsledkům, a kdy by tak dle judikatury Soudního dvora EU bylo přípustné nahradit neplatné ujednání rozhodnutím soudu, neboť ujednání o úroku je ujednáním ve prospěch poskytovatele úvěru, nepřiznání úroku tak nemůže zhoršit postavení spotřebitele, ale toliko poskytovatele úvěru, což však jde k jeho tíži, neboť jako podnikatel, tedy smluvní strana v silnějším postavení, vtělil do spotřebitelské smlouvy zjevně nemravné ujednání.

11. Byl-li tedy úrok z úvěru sjednán neplatně a nemůže-li jej soud nahradit sám určením přiměřeného úroku, znamená to, že uskutečněné splátky je třeba v plném rozsahu započít na dlužnou jistinu. Žalovaná doložila, že ve splátkách zaplatila žalobci celkem 25 943 Kč (splátky byly poukazovány na účet žalobce uvedený v úvěrové smlouvě a pod variabilním symbolem , var. symbol, ve smlouvě rovněž uvedeném). Dlužná jistina tak činí jen 9 966 Kč. K tomu je třeba připočíst dlužné poplatky ve výši 422,27 Kč a smluvní pokutu z dlužné jistiny 9 966 Kč za období od 7. 7. 2024 do 5. 10. 2024 ve výši 886,79 Kč. Důvodný je i požadavek žalobce na zaplacení zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny 9 966 Kč a dlužných poplatků, na který má žalobce nárok dle ust. § 1970 občanského zákoníku. Ve zbývající části uplatněného nároku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul.

12. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Úspěch žalobce v řízení je menší než jeho neúspěch, žalobce tak nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Žalované pak v řízení žádné náklady nevznikly.