23 C 18/2024

Plný text

Okresní soud ve Znojmě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Vystrčila a přísedících Jany Doleželové a Ladislavy Stehlíkové ve věci žalobců: a) Jméno žalobce A , narozený Datum narození žalobce A , bytem Adresa žalobce A , b) Jméno žalobce B , narozený Datum narození žalobce B , bytem Adresa žalobce B , c) Jméno žalobce C , narozený Datum narození žalobce C , bytem Adresa žalobce C , d) Jméno žalobce D , narozený Datum narození žalobce D , bytem Adresa žalobce D , e) Jméno žalobce E , narozený Datum narození žalobce E , bytem Adresa žalobce E , f) Jméno žalobce F , narozený Datum narození žalobce F , bytem Adresa žalobce F , g) Jméno žalobce G , narozená Datum narození žalobce G , bytem Adresa žalobce G , h) Jméno žalobce H , narozená Datum narození žalobce H , bytem Adresa žalobce H , ch) Jméno žalobce I , narozený Datum narození žalobce I , bytem Adresa žalobce I , zastoupených obecným zmocněncem Jméno zmocněnce , bytem Adresa zmocněnce , proti žalované: Jméno žalované ., IČ IČO žalované , sídlem Adresa žalované , o 34 432 Kč, 30 745 Kč, 11 717 Kč, 34 432 Kč, 13 120 Kč, 16 232 Kč, 25 495 Kč, 2 309 Kč a 11 095 Kč vždy s příslušenstvím,

I. Zastavuje se řízení o žalobě žalobce a) na zaplacení částky 2 Kč s 15 % ročním úrokem z prodlení od 1. 9. 2023 do zaplacení, o žalobě žalobce c) na zaplacení částky 3 231 Kč s 15 % ročním úrokem z prodlení od 1. 9. 2023 do zaplacení a o žalobě žalobkyně g) na zaplacení částky 1 472 Kč s 15 % ročním úrokem z prodlení od 1. 1. 2023 do zaplacení.

II. Zamítají se žaloby žalobce a) na zaplacení částky 34 430 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 1. 9. 2023 do zaplacení, žalobce b) na zaplacení částky 30 746 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 1. 9. 2023 do zaplacení, žalobce c) na zaplacení částky 31 201 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 1. 9. 2023 do zaplacení, žalobce d) na zaplacení částky 11 717 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 1. 1. 2023 do zaplacení, žalobce e) na zaplacení částky 13 120 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 1. 1. 2023 do zaplacení, žalobce f) na zaplacení částky 19 765 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 1. 1. 2023 do zaplacení, žalobkyně g) na zaplacení částky 24 023 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 1. 1. 2023 do zaplacení, žalobkyně h) na zaplacení částky 2 309 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 1. 1. 2023 do zaplacení a žalobce ch) na zaplacení částky 11 095 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 1. 1. 2023 do zaplacení.

III. Žalovanému se přiznává právo na náhradu nákladů řízení ve vztahu k žalobci a) ve výši 17 408 Kč, ve vtahu k žalobci b) ve výši 16 440 Kč, ve vztahu k žalobci c) ve výši 16 682 Kč, ve vztahu k žalobci d) ve výši 11 842 Kč, ve vztahu k žalobci e) ve výši 12 326 Kč, ve vztahu k žalobci f) ve výši 13 778 Kč, ve vztahu k žalobkyni g) ve výši 14 988 Kč, ve vztahu k žalobkyni h) ve výši 8 333 Kč a ve vztahu k žalobci ch) ve výši 11 842 Kč. Každý ze žalobců je povinen stanovené náklady řízení zaplatit k rukám právního zástupce žalovaného , tituly před jménem, , jméno FO, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, Anonymizováno 1. Žalobami ze dne 15. 3. 2024 se jednotliví žalobci domáhají po žalovaném zaplacení částek uvedených shora ve výrokové části rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení od 1. 1. 2023, respektive u žalobců a) až c) od 1. 9. 2023 do zaplacení, a to vždy proto, že žalobci jsou u žalovaného zaměstnání jako řidiči , název, , přičemž pro žalovaného jakožto zaměstnavatele působícího v dopravě je závazná kolektivní smlouva vyššího stupně, která byla pro roky , roky, uzavřena mezi , název, a , název, , sekce silniční dopravy. Tato smlouva v čl. 3.5. stanoví, že za dobu práce v sobotu a neděli přísluší zaměstnanci dosažená mzda a příplatek nejméně ve výši 30 % průměrného výdělku. Žalovaný však tyto příplatky proplácel u žalovaných a), b) a c) v období od března 2022 do srpna 2023 a u žalovaných d) až ch) v období od března 2022 do prosince 2022 jen ve výši 10 % průměrného výdělku. S takovým postupem žalobci nesouhlasí s poukazem na ust. § 27 odst. 1 zákoníku práce, který stanovuje, že k ujednáním podnikové kolektivní smlouvy, která upravují práva zaměstnanců v menším rozsahu, než kolektivní smlouva vyššího stupně, se nepřihlíží. Žalobci proto provedli podle počtu hodin odpracovaných v sobotu a neděli v rozhodném období a podle průměrného výdělku dosahovaného v rozhodném období výpočet příplatku ve výši 30 % z průměrného výdělku, od něj odečetli výši příplatku, která jim již byla ze strany žalovaného vyplacena a po žalobci podanými žalobami požadují zaplacení vzniklého rozdílu.

2. Žalovaný s podanými žalobami nesouhlasí, neboť byť je pro něj závazná kolektivní smlouva vyššího stupně pro roky , roky, , tak v jejím čl. 3.5. byla sjednána úprava, která umožňovala určit jinou minimální výši a způsob sjednání příplatku v podnikových kolektivních smlouvách. Umožňuje-li toto ustanovení sjednat jinou minimální výši, znamená to, že v podnikových kolektivních smlouvách nemůže být sjednána pouze vyšší výše příplatku, ale že výše příplatku může být sjednána i v nižším rozsahu, než jaký garantuje kolektivní smlouva vyššího stupně. Žalovaný skutečně sjednal jinou minimální výši příplatku za práci v sobotu a v neděli v podnikové kolektivní smlouvě ze dne , datum, , a to ve výši 10 % průměrného výdělku. Žalovaný přitom nepostupoval v rozporu s ust. § 27 odst. 1 zákoníku práce, neboť předmětné zákonné ustanovení se aplikuje na případy, kdy dochází k rozporu mezi kolektivní podnikovou smlouvou a kolektivní smlouvou vyššího stupně. Žalovaný však postupoval zcela v souladu s možnostmi, jež mu dala kolektivní smlouva vyššího stupně. Nárok žalobců proto považuje za nedůvodný.

3. Mezi účastníky nebylo sporné a vyplývá to i ze Sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí č. 254/2021 Sb., že pro žalovaného je závazná Kolektivní smlouva vyššího stupně na roky , roky, uzavřená dne , datum, mezi , název, a , název, , sekce silniční dopravy, neboť z výpisu z registru ekonomických subjektů bylo soudem zjištěno, že žalovaný má jako hlavní činnost zapsánu činnost s klasifikačním kódem , číslo, , tedy klasifikačním kódem , název, uvedeným ve shora specifikovaném sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí. V hlavě V. čl. 3.5. této kolektivní smlouvy je stanoveno, že: „Za dobu práce v sobotu a neděli přísluší zaměstnanci dosažená mzda a příplatek nejméně ve výši 30 % průměrného výdělku. Jinou minimální výši a způsob určení příplatku lze sjednat v podnikových kolektivních smlouvách.“ Z kolektivní smlouvy na rok , roky, vzal soud za prokázané, že žalovaný uzavřel dne , datum, se , právnická osoba, kolektivní smlouvu, jejíž účinnost byla sjednána od , datum, do doby nabytí účinnosti nové kolektivní smlouvy, nejdéle však do , datum, , v jejíž hlavě 6. čl. 6.2 byl sjednán příplatek za dobu práce o sobotách a nedělích jen ve výši 10 % průměrného hodinového výdělku. Z výplatních pásek, které soudu k důkazu předložili jednotliví žalobci, bylo zjištěno, že žalovaný vyplácel žalobcům a) až c) v období od března 2022 do září 2023 a v případě žalobců d) až ch) v období od března 2022 do prosince 2022 příplatek za práci, kterou v tomto období v jednotlivých měsících vykonali v sobotu a neděli, jen ve výši 10 % jejich průměrného výdělku dosaženého v předchozím rozhodném období pro stanovení průměrného výdělku.

4. Podle § 4a odst. 1 zákoníku práce odchylná úprava práv nebo povinnosti v pracovněprávních vztazích nesmí být nižší nebo vyšší, než je právo nebo povinnost, které stanoví tento zákon nebo kolektivní smlouva jako nejméně nebo nejvýše přípustné.

5. Podle § 23 odst. 1 zákoníku práce v kolektivní smlouvě je možné upravit práva zaměstnanců v pracovněprávních vztazích, jakož i práva a povinnosti smluvních stran této smlouvy. K ujednání v kolektivní smlouvě, která zaměstnancům ukládající povinnosti nebo zkracují jejich práva stanovená zákonem, se nepřihlíží.

6. Podle § 27 odst. 1 zákoníku práce k ujednání podnikové kolektivní smlouvy, která upravují práva z pracovněprávních vztahů zaměstnanců v menším rozsahu než kolektivní smlouvy vyššího stupně, se nepřihlíží.

7. V řízení bylo pro rozhodnutí nutné posoudit otázku, zda se žalovaný v kolektivní podnikové smlouvě mohl odchýlit od ustanovení dříve uzavřené kolektivní smlouvy vyššího stupně a zda mohl s odborovou organizací působící u žalovaného sjednat odchylnou (nižší) úpravu výše příplatku zaměstnance za práci v sobotu a neděli. Obecně lze souhlasit se stanoviskem žalobců, že ustanovení § 27 odst. 1 zákoníku práce pod sankcí nicotnosti právního jednání nepřipouští, aby v podnikové kolektivní smlouvě byla práva zaměstnanců sjednána v nižším rozsahu, než jaký garantuje kolektivní smlouva vyššího stupně. Na druhou stranu však nelze přehlédnout, že čl. 3.5. hlavy V. této kolektivní smlouvy vyššího stupně připouští, aby v podnikové kolektivní smlouvě byla sjednána jiná minimální výše mzdového příplatku, něž který jako minimální stanovuje tato kolektivní smlouva vyššího stupně a že tak kolektivní smlouva vyššího stupně dává jednotlivým zaměstnavatelům a odborovým organizacím zmocnění, aby se v rámci podnikové smlouvy od ustanovení kolektivní smlouvy vyššího stupně odchýlili. Výraz ″jiná minimální výše″ pak jazykovým výkladem vede k tomu závěru, že toto zmocnění umožňuje sjednat minimální příplatek nejen vyšší, ale též i nižší, než jak jej stanovuje kolektivní smlouva vyššího stupně, neboť výraz minimální je obvykle chápán jako něco základního, jako nějaká nejmenší přípustná hodnota, což v situaci, kdy v čl. 3.5. nebylo stanoveno, že by bylo možno sjednat jen vyšší minimální výši příplatku, ale toliko výši jinou (bez rozlišení zda jen nižší, nebo naopak jen vyšší), nutno chápat tak, že bylo možno jít i pod sazbu příplatku stanovenou v tomto článku kolektivní smlouvou vyššího stupně. Samotný výraz ″jiný″ bez upřesňujícího dodatku, v sobě obvykle zahrnuje jakékoliv jiné do úvahu přicházející možnosti, v případě, že jde o situace, kdy určitá hodnota může buď růst nebo naopak klesat, tak, pokud není nijak blíže upřesněno, lze pod výraz ″jiný″ zahrnout obě tyto možnosti. Tomu, že ze strany stran kolektivního vyjednávání nejde jen o opomenutí (a že výrazem ″jinou minimální výši″ ve skutečnosti myslely ″jinou vyšší minimální výši″) nasvědčuje kupř. čl. 2.1. hlavy III kolektivní smlouvy, ve kterém je výslovně uvedeno, že: „v podnikových kolektivních smlouvách lze sjednat vyšší nároky na poskytnutí pracovního volna.“ Uvedené ustanovení (ale i ustanovení další, kupř. čl. 6.1. téže hlavy) tak svědčí o tom, že měly-li smluvní strany v úmyslu umožnit v podnikových kolektivních smlouvách sjednat odchylnou úpravu práv zaměstnance pouze ve vyšším rozsahu, než jaký garantuje kolektivní smlouva vyššího stupně, uvedly to výslovně v příslušném ustanovení kolektivní smlouvy.

8. Vyvstává tak otázka, zda je možné, aby kolektivní smlouva vyššího stupně obsahovala ujednání zmocňující k přijetí odlišné úpravy v podnikových kolektivních smlouvách, a to i v neprospěch zaměstnanců, nebo zda zákaz stanovený v ust. § 27 odt. 1 zákoníku práce je absolutní a uplatní se bez ohledu na vůli smluvních stran kolektivní smlouvy vyššího stupně, pročež je třeba na takové zmocňující ujednání kolektivní smlouvy vyššího stupně nahlížet jako na nicotné.

9. Kolektivní smlouva vyššího stupně představuje specifický pramen práva typický v oblasti pracovního práva. Jedná se o autonomní tvorbu práva, do které by se stát s ohledem na ústavní zásadu, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, neměl vměšovat, ale měl by jí ponechat na kolektivním vyjednávání sociálních partnerů. Státem vytvořené normy pracovního práva by tak měly představovat jen jakýsi minimální standard zajišťující základní nedotknutelné postavení zaměstnance a stát by měl ponechat široký prostor pro odborové organizace a zaměstnavatele, aby si v rámci kolektivního vyjednávání sjednali úpravu práv svých členů způsobem, který podle nich nejlépe odráží všechny specifika typická pro jejich výrobní (či jiné) odvětví. Autonomie vůle v rámci kolektivního vyjednávání by tak měla být vyloučena jen tam, kde ani zákoník práce (jakožto norma garantující minimální sociální standard zaměstnance) nepřipouští jinou úpravu práv a povinností dohodou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, tedy zejména v případě kogentních ustanovení zákoníku práce.

10. Zákoník práce po novele provedené zákonem č. 356/2011 Sb., je koncipován na zásadě dispozitivních právních norem a tedy i smluvní volnosti vyplývající z ustanovení § 1 odst. 2 občanského zákoníku, které vzhledem k ustanovení § 4 zákoníku práce dopadá i na pracovněprávní vztahy. Ustanovení § 27 odst. 1 zákoníku práce obsahuje výraz ″nepřihlíží se″, což by inklinovalo k závěru, že jde o normu kogentní. Je však třeba rozlišovat mezi normami striktně kogentními, od kterých se strany nemohou dohodou vůbec odchýlit, a normami relativně kogentními, jež umožňují odchylnou úpravu dohodou v určitém omezeném směru.

11. Účelem ustanovení § 27 odst. 1 zákoníku práce je zajištění hierarchie kolektivních smluv a tím zároveň nepodkročitelnost minimálního sociálního standardu dosaženého cestou kolektivní smlouvy vyššího stupně.

12. V případech, kdy však kolektivní smlouva vyššího stupně stanoví určité právo zaměstnance nikoliv jako nepodkročitelně minimální, tj. vždy zaručené, ale jako zaručené jen relativně s možností libovolné odchylné úpravy (tedy i úpravy v neprospěch zaměstnance), by bylo v rozporu s principem autonomie vůle smluvních stran, aby soud dopady ustanovení § 27 odst. 1 zákoníku práce rozšiřoval i na ta ujednání podnikových kolektivních smluv, která byla ujednána v neprospěch zaměstnance proto, že takovou možnost výslovně stanovila kolektivní smlouva vyššího stupně. Je-li účelem ustanovení § 27 odst. 1 zákoníku práce garantovat, že podnikové kolektivní smlouvy nebudou v rozporu s kolektivní smlouvou vyššího stupně, není důvod toto zákonné pravidlo aplikovat v případě, kdy samy strany kolektivní smlouvy vyššího stupně předpokládaly, že v kolektivních smlouvách nižšího stupně může být sjednána pro zaměstnance méně výhodná úprava a kdy tak podniková kolektivní smlouva obsahující takovou nižší garanci dohodnutých právy byla uzavřena v souladu se zmocňovacím ustanovením kolektivní smlouvy vyššího stupně. V takovém případě jsou práva zaměstnance stále garantována v mezích představ stran dojednávajících kolektivní smlouvu vyššího stupně.

13. S ohledem na princip autonomie smluvních stran a účel právní úpravy by se tak jevilo, že ustanovení § 27 odst. 1 zákoníku práce je relativně kogentní a že je tak možné, aby kolektivní smlouva vyššího stupně obsahovala ujednání, které dává možnost o právech zaměstnanců garantovaných touto kolektivní smlouvou dále jednat v rámci podnikových kolektivních smluv, a to i způsobem, je-li to výslovně v kolektivní smlouvě vyššího stupně stanoveno, kterým budou práva zaměstnance upravena nižším rozsahem, než v kolektivní smlouvě vyššího stupně. Nutno však zdůraznit, že takový závěr může přicházet do úvahy pouze v případě, že možnost sjednat práva zaměstnanců v kolektivní smlouvě odchylným a pro zaměstnance méně výhodným způsobem, musí být výslovně v kolektivní smlouvě vyššího stupně stanovena. V opačném případě by nebyl důvod uvažovat o odklonu od pravidla § 27 odst. 1 zákoníku práce.

14. Výše uvedené závěry se však zároveň uplatní pouze v případě, že možnost odchylného ujednání v neprospěch zaměstnance není v rozporu s těmi ustanoveními zákoníku práce, které zaměstnanci garantují určité minimální sociální standardy, neboť z ust. § 23 odst. 1 zákoníku práce jednoznačně vyplývá, že k ujednáním v kolektivní smlouvě, která zaměstnancům ukládají povinnosti nebo zkracují jejich práva stanovená tímto zákonem, se nepřihlíží. A je proto nutno posoudit, zda čl. 3.5. předmětné kolektivní smlouvy vyššího stupně není v rozporu s ustanovením § 4a odst. 1 zákoníku práce.

15. Soud však takový rozpor neshledal, neboť ustanovení § 118 odst. 1 zákoníku práce sice stanovuje výši příplatku za práci v sobotu a neděli, nejde však o úpravu stanovující výši příplatku jako minimální možnou, neboť v navazující větě zákon upravuje možnost sjednat jinou minimální výši a způsob určení příplatku. Teorií i soudní praxí je při výkladu ust. § 118 odst. 1 zákoníku práce dovozováno, že minimální výše příplatku za práci v sobotu a v neděli stanovená ve formě podílu z průměrného výdělku se uplatní pouze tehdy, nebude-li pracovní smlouva, kolektivní smlouva ani jiná smlouva uzavřená mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem obsahovat ujednání o jiné výši (popř. i o jiné formě) mzdové kompenzace práce v sobotu a v neděli. Stejně jako u příplatku za noční práci se tak umožňuje, aby ve smlouvě byl sjednán příplatek za práci v sobotu a v neděli nejen bez ohledu na výši průměrného výdělku jednotlivých zaměstnanců (například pevnou částkou shodnou pro všechny zaměstnance, ale dokonce i pod úroveň stanovenou zákoníkem práce (pro srovnání viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 4 Ads 176/2017 a Bělina, M., Drápal, L., a kol.: Zákoník práce. Komentář. 4. vydání. Praha: C.H.Beck, 2023, str. 731 – 732). Ustanovení § 118 odst. 1 zákoníku práce tak prolamuje zásadu stanovenou obecně v ustanovení § 4a odst. 1 zákoníku práce.

16. Ujednání kolektivní smlouvy vyššího stupně při stanovení výše přípatku za práci v sobotu a neděli, které umožňuje sjednání jiné výše tohoto příplatku tak není v rozporu s ust. § 4a zákoníku práce, neboť sám zákoník práce obsahuje ve svém ustanovení § 118 odst. 1 výslovné zmocnění umožňující sjednat výši tohoto příplatku jinak (mimo jiné i v kolektivní smlouvě), a to i v nižším rozsahu, než který stanoví zákoník práce.

17. V této souvislosti soud podotýká, že ustanovení čl. 3.5. hlavy V. kolektivní smlouvy vyššího stupně je zjevně inspirováno zněním ustanovení § 118 odst. 1 zákoníku práce a v podstatě jde o jeho úplné převzetí s pouhými terminologickými modifikacemi, jež vyplývají z toho, že toto zákonné ustanovení je zapracováváno do kolektivní smlouvy. Jestliže tak zákon obsahuje výslovné zmocnění sjednat výši příplatku za práci v sobotu a neděli jinak, a to i pod úroveň stanovenou zákoníkem práce a jestliže toto zákonné ustanovení v podstatě v doslovném znění přejaly do kolektivní smlouvy i její smluvní strany, je i z této skutečností zřejmé, že úmyslem smluvních stran bylo v podnikových kolektivních smlouvách umožnit sjednat výši příplatku jinak, a to i pod úroveň stanovenou kolektivní smlouvou vyššího stupně.

18. Vše výše uvedené tak soud vede k závěru, že ustanovení čl. 3.5. hlavy V. kolektivní smlouvy bylo sjednáno v mezích zákona, neboť smluvní strany kolektivní smlouvy vyššího stupně jen využily zmocnění dané jim ustanovením § 118 odst. 1 zákoníku práce, sjednaly výši příplatku nad rámec daný zákoníkem práce, ovšem s tím dodatkem, že stejně jako zákoník práce ponechaly stranám zavázaným kolektivní smlouvou, úpravu kolektivní smlouvy překročit, a to i pod úroveň garantovanou kolektivní smlouvou vyššího stupně. V kolektivní smlouvě vyššího stupně tak bylo jejím účastníkům toliko ponecháno jejich právo, jež by jinak měly dáno ze zákona v případě, že by kolektivní smlouva vyššího stupně uzavřena nebyla, tj. právo o výši příplatku ke mzdě dále jednat a dohodnout se na jiné jeho výši. Jestliže zákonná úprava dává účastníkům pracovněprávních vztahů zmocnění jednat o jiné (i nižší než zákonem garantované) výši příplatku ke mzdě a jestliže úprava kolektivní smlouvy vyššího stupně tuto možnost jednání stranám nadále ponechává, považuje soud výklad, který by takové ujednání považoval za nicotné pro rozpor s ustanovením § 27 odst. 1 zákoníku práce za nepřiměřený zásah do autonomie smluvních stran a do zásady, že je na právní jednání třeba spíše hledět jako na platné (a existující) než jako neplatné (neexistující).

19. Jestliže tak žalovaný využil zmocnění dané mu v pro něj závazné kolektivní smlouvě vyššího stupně a s odborovou organizací u něj působící dohodl v podnikové kolektivní smlouvě ze dne , datum, pro roky 2022 až 2023 jinou 10% výši příplatku za práci v sobotu a neděli a jestliže následně žalovaný jednotlivým žalobcům příplatek v této výši za práci vykonanou jimi v sobotu a neděli v jednotlivých měsících řádně vyplácel, nelze v takovém postupu žalovaného shledat žádné porušení práva žalobců, neboť žalovaný postupoval dle platné podnikové kolektivní smlouvy a do dohodnutých práv žalovaných svým jednáním nijak nezasáhl, naopak jeho postup byl de iure.

20. Soud proto jednotlivé podané žaloby jako nedůvodné zamítnul. Vzhledem k tomu, že v průběhu řízení žalobci a), c) a g) omezili žalobou uplatněný nárok a nově po žalovaném požadovali zaplacení nižší než původně žalované částky, posoudil soud toto jejich podání dle obsahu jako částečné zpětvzetí žaloby a proto soud současně řízení o žalobách žalobců a), c) a g) v rozsahu učiněného zpětvzetí dle ust. § 96 odst. 2 o.s.ř. částečně zastavil.

21. Jelikož byl žalovaný při obraně svého nároku plně úspěšný, přiznal mu soud dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. ve vztahu k jednotlivým žalobcům plnou náhradu nákladů řízení. V řízení měl každý ze žalobců postavení samostatného účastníka řízení, každý ze žalobců uplatňoval svůj vlastní nárok, který uplatňoval na základě samostatného skutkového stavu, byť se jednotlivé nároky žalobců odvíjely od téhož právního základu – uzavřené kolektivní smlouvy. Každý ze žalobců tak i po spojení jednotlivých řízení ke společnému projednání mohl dále disponovat se svým nárokem a o nároku každého žalobce muselo být rozhodnuto zvlášť. Dle názoru soudu tak zde není prostor pro aplikaci ust. § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, neboť to dopadá na situace, kdy je ke společnému řízení spojeno projednání vícero nároků téhož účastníka. V tomto případě však, jak bylo uvedeno, byly ke společnému řízení spojeny samostatné nároky jednotlivých žalobců, což s ohledem na jejich samostatnou povahu a samostatný osud (mimo jiné i otázky důvodnosti či nedůvodnosti každého nároku) znamená, že i po spojení řízení ke společnému projednání se musel žalovaný nadále bránit vůči důvodnosti jednoho každého z uplatněných žalobních nároků. Je tak na místě, aby každý se žalobců zaplatit žalovanému náklady řízení, které podáním své nedůvodné žaloby způsobil, přičemž u každého ze žalobců je při stanovení výše jeho povinnosti k náhradě nákladů odměny za právní zastoupení nutno výši odměny za jeden úkon právní služby stanovit u každého ze žalobců z tarifní hodnoty odpovídající hodnotě jím uplatněného nároku.

22. Právní zástupce žalovaného učinil ve vztahu ke každému ze žalobců pět úkonů právní služby – převzetí zastoupení, studium spisu dne 20. 9. 2024, další porada s klientem přesahující jednu hodinu a účast na jednání soudu ve dnech 24. 9. 2024 a 10. 12. 2024. Dle ust. § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, mu žalovanému náleží náhrada odměny za právní zastoupení podle výše žalobci uplatněného nároku ve vztahu k žalobci a) ve výši 2 500 Kč za jeden úkon právní služby, ve vztahu k žalobci b) ve výši 2 340 Kč za jeden úkon právní služby, ve vztahu k žalobci c) ve výši 2 380 Kč za jeden úkon právní služby, ve vztahu k žalobci d) ve výši 1 580 Kč za jeden úkon právní služby, ve vztahu k žalobci e) ve výši 1 660 Kč za jeden úkon právní služby, ve vztahu k žalobci f) ve výši 1 900 Kč za jeden úkon právní služby, ve vztahu k žalobkyni g) ve výši 2 100 Kč za jeden úkon právní služby, ve vztahu k žalobkyni h) ve výši 1 000 Kč za jeden úkon právní služby a ve vztahu k žalobci ch) ve výši 1 580 Kč za jeden úkon právní služby. K tomu je u každého ze žalobců třeba ještě připočíst paušální náhradu hotových výdajů právního zástupce žalovaného dle § 13 odst. 1, odst. 4 advokátního tarifu, po 300 Kč za každý úkon právní služby, při pěti úkonech úkonech právní služby tak u každého ze žalobců částku celkem 1 500 Kč. Po sečtení výše uvedených nároků a připočtení 21 % DPH tak soud dospívá k závěru, že žalobce a) by měl žalovanému nahradit na nákladech řízení částku 16 940 Kč, žalobce b) částku 15 972 Kč, žalobce c) částku 16 214 Kč, žalobce d) částku 11 374 Kč, žalobce e) částku 11 858, žalobce f) částku 13 310 Kč, žalobkyně g) částku 14 520 Kč, žalobkyně h) částku 7 865 Kč a žalobce ch) částku 11 374 Kč.

23. Součástí nákladů řízení žalovaného jsou však i náhrada za ztrátu času na cestě právního zástupce z , adresa, k jednání soudu a zpět v délce 1 hodina a 5 minut za cestu , adresa, a ve stejné délce za cestu , adresa, (dle aplikace mapy.cz), tj. celkem v délce 6 započatých půlhodin dle § 14 odst. 1 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 100 Kč za každou započatou půlhodinu, tedy ve výši 600 Kč za jedno jednání, při dvou soudních jednáních ve výši celkem 1 200 Kč. Dále je třeba k nákladům řízení započíst náhradu cestovních výdajů právního zástupce žalobce za cestu z , adresa, k jednání soudu a zpět v délce , hodnota, km při kombinované spotřebě motorové nafty dle technického průkazu vozidla , název, , rz , SPZ, , ve výši 6 l na 100 km, ceně pohonných hmot dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve výši 38,70 Kč/l a sazbě základní náhrady dle téže vyhlášky ve výši 5,60 Kč/km ve výši 1 140,76 Kč za jedno jednání, při dvou soudních jednáních tedy celkem 2 281,52 Kč. Spolu s 21 % DPH ve výši 713,13 Kč pak náhrada za ztrátu času a náhrada cestovních výdajů činí celkem 4 212,64 Kč. Vzhledem k tomu, že tyto výdaje vyložil právní zástupce žalovaného jen jednou, rozdělil je soud mezi jednotlivé žalobce k náhradě rovným dílem, což znamená, že každý ze žalobců je na těchto nákladech povinen zaplatit žalovanému vždy 468 Kč.

24. Po sečtení všech výše uvedených položek tak soud dospívá k závěru, že nárok žalovaného na náhradu nákladů řízení celkem činí ve vztahu k žalobci a) částku 17 408 Kč, ve vztahu k žalobci b) částku 16 440 Kč, ve vztahu k žalobci c) částku 16 682 Kč, ve vztahu k žalobci d) částku 11 842 Kč, ve vztahu k žalobci e) částku 12 326 Kč, ve vztahu k žalobci f) částku 13 778 Kč, ve vztahu k žalobkyni g) částku 14 988 Kč, ve vztahu k žalobkyni h) částku 8 333 Kč a ve vztahu k žalobci ch) částku 11 842 Kč.